32 C 74/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 16.750 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení částky 15.750 Kč, co do částky 1.000 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 12.547,43 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 24,45 % ročně z částky 15.750 Kč od [datum] do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 5.131,88 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.750 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se původně žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.250 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 12.547,43 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 24,45 % ročně z částky 15.750 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.131,88 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.750 Kč od [datum] do zaplacení – to vše údajně z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]“, kterou údajně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně údajně poskytla žalované úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaná úvěr údajně vyčerpala, avšak řádně a včas jej dle sdělení žalobkyně nesplácela v dohodnutých splátkách, na konto smlouvy za dobu trvání smluvního vztahu uhradila částku v celkové výši 34.000 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, úroky a poplatky, splatnost úvěru nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžité úhradě. Dlužná částka ve výši 20.250 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 15.750 Kč a dlužnými úhradami za služby ve výši 4.500 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše.

2. Dříve než soud začal jednat ve věci samé, sdělila žalobkyně podáními doručeným soudu dne [datum] (na čl. 24 spisu), dne [datum] (na čl. 26 spisu) a dne [datum] (na čl. 43 spisu), že žalobu bere částečně zpět co do částky 3.500 Kč v rámci nároku na zaplacení dlužných úhrad za služby, neboť žalovaná danou částku žalobkyni uhradila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ještě před jednáním, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a řízení částečně zastavil, aniž zjišťoval stanovisko žalované, neboť by byl případný nesouhlas žalované se zpětvzetím neúčinný (§ 96 odst. 4 o. s. ř.). Proti usnesení o částečném zastavení se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce i žalovaná vzdali práva odvolání a usnesení tak nabylo právní moci. Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení tak zůstaly nároky žalobkyně uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původní věřitelky na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 29 – 30 spisu), ve kterém uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházela při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobkyně nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedla v zákaznické kartě, a že nezamlčela žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to Kartu zákazníka, poštovní poukázku k výplatě důchodu žalované za tři kalendářní měsíce, rozhodnutí Úřadu práce o přiznání starobního důchodu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, které budou podrobněji rozebrány dále.

5. Žalovaná se k ústnímu jednání soudu dne [datum] dostavila a uvedla, že smlouvu o úvěru podepsala, dokonce ji soudu ukázala, že ji má v originále zde u soudu, dále žalovaná uvedla, že neumí odezírat z úst, umí však znakovou řeč, tlumočníka do znakové řeči však nežádá, protože zvládne všechno sama napsat. Žalovaná takto potvrdila, že si půjčila 30.000 Kč a rovněž, že už uhradila 34.000 Kč. Žalovaná uvedla, že její nájem, resp. celé SIPO včetně splátky za [anonymizováno] dohromady měsíčně činí [částka]. Když uzavírala smlouvu činil její důchod [částka] a v současné době činí [částka].

6. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 30.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60 týdenních splátkách po 900 Kč, dále celková částka k zaplacení spotřebitelského úvěru 54.000 Kč, tvořené jistinou 30.000 Kč, úroky 6.000 Kč, administrativním poplatkem 6.000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 12.000 Kč. Dále že byly sjednány úroky z úvěru ve výši 32,15 % ročně a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 206,15 %. Kartou zákazníka – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně posuzovány na základě tvrzení žalované, kdy zde byl uveden čistý měsíční příjem žalované – hlavní příjem ze starobního důchodu od [anonymizováno] [rok] ve výši [částka], jiný příjem žalovaná neměla, a měsíční výdaje žalované v celkové výši [částka] tvořené výdaji na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši [částka] a osobními výdaji (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši [částka], splátky úvěrů/zápůjček (včetně hypoték) dle žadatele o úvěr [částka]. Dále bylo v žádosti uvedeno, že žalovaná žije v partnerském vztahu, nevyživuje žádné nezaopatřené dítě a žije v nájmu. Použitelný příjem pro poskytnutí úvěru tak činil částku [částka] měsíčně. Dle poznámky na žádosti je žalovaná neslyšící. Již z tohoto je zřejmé, že zejména výdaje žalované byly zásadně podceněny, když bylo uvažováno s výdaji na bydlení ve výši [částka] měsíčně, což rozhodně neodpovídá dalším údajům, zejména pokud žalovaná skutečně žila v pronajatém bytě. [příjmení] ve výši [částka] měsíčně zdaleka neodpovídá tehdejším normativním nákladům na bydlení. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby, a že tato výzva se jí dostala do dispozice za situace, kdy ji žalobkyně zaslala na adresu žalované, která byla shodná s adresou tehdejšího trvalého pobytu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel. Fotokopií ústřižků pro příjemce důchody – výplatní doklad za [anonymizováno] až [anonymizováno] [rok] (na čl. 33) měl soud za prokázané, že žalované byl v rozhodném období vyplácen invalidní důchod třetího stupně ve výši [částka]. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum] (na čl. 33 p. v. – 34) měl soud za prokázané, že nárok žalované na výplatu starobního důchodu zanikl s ohledem na to, že žalované přiznaný invalidní důchod pro invaliditu 3. stupně je vyšší, než by byl důchod starobní. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum] (na čl. 34 p. v.) měl soud za prokázané, že žalované byl v roce [rok] přiznán plný invalidní důchod, v té době ve výši [částka]. Rozsudkem KS v [obec] čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 (na čl. 35 – 37) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku. Závěr o skutkovém stavu plně odpovídá tvrzením žalobkyně, která byla stručně zrekapitulována v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, proto na ně soud ohledně závěru o skutkovém stavu odkazuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně řádně nezjišťovala před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou její úvěruschopnost. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že proti žalované nebylo v době před uzavřením úvěrové smlouvy vedeno žádné exekuční řízení, jedno exekuční řízení bylo proti žalované zahájeno po uzavření smlouvy o úvěru. Z provedeného dokazování je nicméně zřejmé, že údaje v kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr neodpovídaly skutečnosti, zejména nebyla ověřena tvrzení žalované o jejích výdajích, kdy minimálně údaj o výdajích na bydlení ve výši [částka] měsíčně nemohl odpovídat skutečnosti, v důsledku čehož byly výdaje žalované podceněny tak, aby žalovaná jakožto invalidní důchodkyně dosáhla alespoň nějakého disponibilního příjmu, i s ohledem na svůj nízký příjem, který byl ověřen. Je zřejmé, že žalovaná ze svého nízkého příjmu nemohla být schopna hradit své osobní výdaje, nájemné a ještě splácet úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně si dále žádným způsobem neověřila tvrzení žalované, že nesplácí žádné další závazky či půjčky. Nadto soud poukazuje na to, že v žádosti o úvěr byl jakožto zdroj příjmu žalované uveden starobní důchod, z předložených podkladů je nicméně zřejmé, že žalovaná pobírá důchod invalidní, a to ve třetím stupni, jedná se tedy o osobu, která není pro svůj zdravotní stav vůbec schopna práce. Z výše uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou a vzhledem k tomu, že žalovaná na konto smlouvy uhradila částku 34.000 Kč před podáním žaloby, a částku 3.500 Kč po podání žaloby, celkem tedy částku 37.500 Kč, soud žalobu jako zcela nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul, neboť na straně žalované nemohlo vzniknout ani žádné bezdůvodné obohacení, kdy na konto smlouvy uhradila částku vyšší, než jaká jí byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na základě této neplatné úvěrové smlouvy poskytnuta. <i>Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:</i> 7. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zvláště za situace, kdy řada tvrzení v Žádosti o poskytnutí úvěru byla evidentně nepravdivá a kdy se jednalo o osobu, jejímž příjmem byl pouze invalidní důchod třetího stupně. Smlouvu o úvěru soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

17. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 18. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno na základě smlouvy o úvěru 30.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaná vrátila žalobkyni, resp. právní předchůdkyni žalobkyně, částku v celkové výši 37.500 Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná z titulu neplatné smlouvy o úvěru již žalobkyni ničeho nedluží, neboť žalovaná dokonce částku poskytnutou jí právní předchůdkyní žalobkyně z titulu neplatné smlouvy o úvěru dokonce o 7.500 Kč přeplatila. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacených částek v celkové výši 37.500 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zcela zamítl v rozsahu, jak je uveden ve výroku I. tohoto rozsudku, neboť nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

19. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého:„ Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ V daném případě byla žalobkyně zcela neúspěšná – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.