32 C 76/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 50.220 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 28.870 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 16.594,15 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 31.000 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.650 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21.350 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21.350 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.220 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 16.594,15 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 31.000 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7.801,67 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31.000 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]“, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 31.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela, splatnost úvěru, resp. poslední splátky byla stanovena ke dni [datum]. Žalovaná na konto smlouvy celkem za dobu trvání smlouvy uhradila částku ve výši 9.650 Kč, kterou žalobkyně poměrně započetla na jistinu, úroky a poplatky. Jelikož nejpozději dne [datum] nastala splatnost celého závazku, který nebyl do uvedeného dne ze strany žalované uhrazen, vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou k okamžité úhradě, což žalovaná neučinila. Dlužná částka ve výši 50.220 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: neuhrazenou jistinou 31.000 Kč a poplatky za služby 19.220 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, jejichž část žalobkyně zkapitalizovala za období od [datum] do dne postoupení pohledávky.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původní věřitelky na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 24 – 25 spisu), kdy uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházela při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobkyně nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedla v zákaznické kartě, a že nezamlčela žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to úvěrovou smlouvu, kartu zákazníka a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, které budou podrobněji rozebrány dále.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 31.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 78týdenních splátkách po 762 Kč, dále celková částka k zaplacení spotřebitelského úvěru 59.370 Kč, tvořené jistinou 31.000 Kč, úroky 5.270 Kč, administrativním poplatkem 6.200 Kč, pojistným 780 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 16.120 Kč. Dále že byly sjednány úroky z úvěru ve výši 21,27 % ročně a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činila 163,92 %. Kartou zákazníka – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně posuzovány na základě tvrzení žalované, kdy zde byl uveden čistý měsíční příjem žalované ve výši [částka], sestávající z rodičovského příspěvku [částka] a dalších státních příspěvků ve výši [částka], jiný příjem žalovaná neměla. Byla svobodná, žila v samostatné domácnosti jakožto nájemník, pečovala o jedno nezaopatřené dítě, byla na rodičovské dovolené. Měsíční výdaje žalovaná uvedla v celkové výši [částka], přičemž měly být tvořeny částkou [částka] za bydlení, částkou [částka] na osobní výdaje a částkou [částka] na splátku předchozího úvěru, který žalovaná měla u právní předchůdkyně žalobkyně. Použitelný příjem pro poskytnutí úvěru tak činil částku [částka] měsíčně. Již z tohoto je zřejmé, že zejména příjmy žalované byly přeceněny tak, aby dosáhla alespoň na nějaký použitelný příjem, neboť i pokud by soud uvěřil tomu, že žalovaná pobírá rodičovskou dovolenou, jejíž výše odpovídá běžné výši této dávky, právní předchůdkyně žalobkyně si žádným způsobem neověřila výši dalšího příjmu, který žalovaná uvedla v nezanedbatelné výši, tj. [částka], jehož zdrojem měly být další sociální dávky. Bez tohoto (neprokázaného) příjmu by žalovaná nebyla schopna pokrýt ani své tvrzené výdaje, natož splácet jeden další úvěr. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby, nicméně neměl za prokázané, že tato výzva se dostala do dispozice žalované za situace, kdy byla odeslána na adresu, která v té době už nebyla dle výpisu z Centrální evidence obyvatel evidovanou trvalou adresou žalované. Rozsudkem KS v [obec] čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 (na čl. 28 – 30) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Z předložených listin je evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na dostatečné ověření příjmů žalované, které se jeví jako nadsazené tak, aby žalovaná disponovala alespoň nějakým volným příjmem, ze kterého bude schopna splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně se zcela spokojila s tvrzením žalované, že splácí měsíčně [částka] za předchozí úvěry, žádným způsobem si nicméně neověřila, o jaké úvěry se jedná, zda je tvrzení žalované v souladu se skutečným stavem a zda proti žalované nejsou vedena nějaká exekuční řízení. Výdaje na osobní potřeby žalované ve výši [částka] měsíčně v situaci, kdy žalovaná pečuje o jedno malé dítě, se kterým je na rodičovské dovolené, a zároveň je jedinou osobou, která tyto náklady nese, nejsou dle názoru soudu reálným údajem a nelze jej pro účely řádného posouzení úvěruschopnosti žalované dle názoru soudu akceptovat. Z výpisu řízení EXE a řízení E soud dále zjistil, že proti žalované byla v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena celkem 2 řízení EXE, další 3 řízení EXE byla proti žalované zahájena po uzavření smlouvy o úvěru, je tedy zřejmé, že žalovaná měla v době před uzavřením smlouvy o úvěru i jiné závazky po splatnosti, dokonce závazky exekučně vymáhané, které právní předchůdkyně žalobkyně zamlčela. Tuto skutečnost mohla právní předchůdkyně žalobkyně snadno zjistit za zanedbatelný poplatek v Centrální evidenci exekucí, kde si mohla najisto ověřit to, že žalovaná rozhodně úvěruschopná není. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost žalované, v důsledku čehož poskytl úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla. <i>Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:</i> 7. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zvláště za situace, kdy řada tvrzení v Žádosti o poskytnutí úvěru byla evidentně nepravdivá, zejména tvrzení o neexistenci dalších závazků, řada dalších tvrzení, zejména pak zásadní tvrzení o příjmech a výdajích žalované, byla nepodložená a neprokázaná. Smlouvu o úvěru soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

17. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 18. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno na základě smlouvy o úvěru 31.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, čímž byl celý úvěr vyčerpán, a že žalovaná vrátila pouze částku ve výši 9.650 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z celkové poskytnuté částky úvěru zbývá uhradit 21.350 Kč (tj. 31.000 Kč – 9.650 Kč = 21.350 Kč). Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21.350 Kč, ke které dospěl tak, že z částky, která byla žalované prokazatelně vyplacena odečetl žalovanou uhrazenou částku ve výši 9.650 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacené částky na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení, tj. od [datum] z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatných úvěrových smluv.

19. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.