32 C 83/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 47.841 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá</b> <b>co do částky 45.008 Kč, dále co do úroku ve výši 9.044,32 Kč, dále co do úroku ve výši 20,74 % ročně z částky 31.714,98 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31.233,98 Kč od [datum] do zaplacení,</b> <b>dále co do částky 2.352 Kč, dále co do úroku ve výši 1.038,97 Kč, dále co do úroku ve výši 26,43 % ročně z částky 1.805,07 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 324,31 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.805,07 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 481 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 481 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 45.489 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9.044,32 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 20,74 % ročně z částky 31.714,98 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem ve výši 3.597,67 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31.714,98 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“, [číslo] kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 32.000 Kč (nárok I). Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.352 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.038,97 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 26,43 % ročně z částky 1.805,07 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem ve výši 324,31 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.805,07 Kč od [datum] do zaplacení –„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“, [číslo] kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč (nárok II). Žalovaný úvěry vyčerpal, avšak řádně a včas je nesplácel v dohodnutých splátkách, využila žalobkyně svého oprávnění, pohledávky zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Splatnost úvěru uvedeného v prvním nároku nastala dne [datum], žalovaný na konto této smlouvy uhradil za dobu jejího trvání částku v celkové výši 17.391 Kč, splatnost úvěru uvedeného ve druhém nároku nastala dne [datum], žalovaný na konto této smlouvy uhradil za dobu jejího trvání částku v celkové výši 34.128 Kč. Úhrady žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, poplatky a úroky. Žalovaná částka je dle žaloby tvořena následujícími položkami: v nároku I neuhrazenou jistinou 31.714,98 Kč a poplatky 13.774,02 Kč, v nároku II neuhrazenou jistinou 1.805,07 Kč a poplatky 546,93 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení z dlužných částek, a to za období a ve výši, jak je specifikováno výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané: Rámcovou smlouvou o postupování pohledávek ze dne [datum], Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], 2x Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 27 – 28 spisu), kdy uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházela při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka, a o kterých žalovaný prohlásil, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobkyně nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaný prohlásil, resp. potvrdil, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedl v zákaznické kartě, a že nezamlčel žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to úvěrovou smlouvu, kartu zákazníka a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, které budou podrobněji rozebrány dále.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 32.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 80. týdenních hotovostních splátkách po 786 Kč, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 62.880 Kč, tvořené jistinou 32.000 Kč, úroky z úvěru 5.440 Kč, administrativním poplatkem 6.400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 18.240 Kč, a poplatkem za doplňkové pojištění 80 Kč. Dále měl soud za prokázanou výši úrokové sazby 20,74 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 168,79 %. Kartou zákazníka – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím formuláře, který vyplnil sám žalovaný. Žalovaný ve formuláři uvedl, že žije v pronajatém bytě s manželkou, nevyživují žádné nezaopatřené dítě, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou s čistým příjmem [částka], jiný příjem domácnosti uveden není. Žalovaný dále uvedl, že jeho měsíční výdaje činní částku [částka] měsíčně na bydlení, částku [částka] na osobní výdaje a částku [částka] na splátky úvěrů či zápůjček. Žalovaný dále uvedl, že v době vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru splácel již jeden úvěr, který mu byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši [částka], s výší měsíční splátky [částka] (která je evidentně úvěrem, který je žalován v tomto řízení jako nárok II), žádné jiné závazky z úvěrů či kreditních karet, které by byl povinen splácet, žalovaný neuvedl. Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 20.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60. týdenních hotovostních splátkách po 608 Kč, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 36.480 Kč, tvořené jistinou 20.000 Kč, úroky z úvěru 4.000 Kč, administrativním poplatkem 4.000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 8.000 Kč, a poplatkem za doplňkové pojištění 480 Kč. Dále měl soud za prokázanou výši úrokové sazby 32,15 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 215,01 %. Kartou zákazníka – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím formuláře, který vyplnil sám žalovaný. Žalovaný ve formuláři uvedl, že žije v pronajatém bytě s manželkou, údaj o tom, zda vyživuje nějaké nezaopatřené dítě, zůstal nevyplněný. Žalovaný dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako [anonymizováno] na dobu neurčitou s čistým příjmem [částka], jiný příjem domácnosti uveden není. Žalovaný dále uvedl, že jeho měsíční výdaje činní částku [částka] měsíčně na bydlení, částku [částka] na osobní výdaje a částku [částka] měsíčně na splátky úvěrů či zápůjček. Žalovaný dále uvedl, že v době vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru splácel již jeden úvěr, který mu byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši [částka], s výší měsíční splátky [částka], žádné jiné závazky z úvěrů či kreditních karet, které by byl povinen splácet, žalovaný neuvedl. Již z tohoto výčtu je evidentní, že výdaje žalovaného byly podceněny tak, aby žalovaný vůbec splnil základní podmínky pro poskytnutí úvěru, tzn., aby měl vůbec nějaký pro splácení úvěru využitelný příjem, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by žalovaný neměl žádné další výdaje, zejména s ohledem na jeho tvrzení, že manželka, se kterou žije ve společné domácnosti, nemá žádný příjem, tedy výdaje žalovaného musí tomuto odpovídat, pokud žalovaný, za této situace, zaopatřuje kromě sebe také svou manželku. Žalovaný rovněž zcela zamlčel fakt, že před uzavřením smlouvy o úvěru proti němu bylo vedeno celkem osm exekučních řízení a šestnáct řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, další tři exekuční řízení byla proti žalovanému zahájena po uzavření smlouvy o úvěru. Tuto informaci žalovaný evidentně zamlčel a přiznal pouze závazek, který měl u právní předchůdkyně žalobkyně, jakožto poskytovatelky úvěru. Již z tohoto je evidentní, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Zařazením zákazníka do pojistného programu ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zařadila žalovaného do pojistného programu v souladu s ujednáním v úvěrové smlouvě. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba. Rozsudkem KS v [obec] čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 (na čl. 31 – 33) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

6. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že proti žalovanému bylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno osm exekučních řízení a šestnáct řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, další tři exekuční řízení byla proti žalovanému zahájena po uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně na výzvu soudu sice doplnila tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, a předložila i výše uvedené důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu, avšak ani tyto listiny soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťovala, protože jinak by jistě učinila dotaz ohledně exekucí vedených proti žalovanému a zjistila by tak najisto, že žalovaný úvěruschopný rozhodně nebyl, o čemž svědčí četná exekuční řízení, která byla proti žalovanému v době uzavření smlouvy o úvěru vedena. Důležité je i to, že údaje uvedené v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr ze strany žalovaného nebyly úplné, neboť patrně záměrně zamlčel své dřívější nesplacené závazky a zároveň značně podcenil své měsíční výdaje tak, aby vůbec disponoval nějakými finančními prostředky, ze kterých by mohl úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně si tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích žádným způsobem neověřila, respektive nebyla schopna prokázat, že by tak učinila. I pokud by tvrzení žalovaného o jeho příjmu ze zaměstnání bylo pravdivé, tento příjem je nízký s přihlédnutím k množství exekucí a k tomu, že vyživuje sebe a svou manželku a žije v nájemním bytě, čemuž uvedené výdaje zdaleka neodpovídaly.

7. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

8. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena jednak z neúplných tvrzení žalovaného a jednak z nečetných listin, jejichž obsah soud nepřesvědčil o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru skutečně řádně zjistila příjmy a výdaje žalovaného, nadto je evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak neověřila tvrzení žalovaného, že nemá žádné jiné závazky, které by měl splácet, neboť v opačném případě by jistě musela zjistit, že proti žalovanému je vedena řada exekučních řízení. Toto mohla právní předchůdkyně žalobkyně snadno zjistit z rejstříku exekucí za zanedbatelný poplatek.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

20. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo v rámci nároku I vyplaceno 32.000 Kč z titulu úvěrové smlouvy [číslo] v den jejího uzavření (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaný uhradil 17.391 Kč, splatnost dlužné částky nastala [datum], dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Dále bylo prokázáno, že žalovanému bylo v rámci nároku II vyplaceno 20.000 Kč z titulu úvěrové smlouvy [číslo] v den jejího uzavření (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaný uhradil 34.128 Kč, splatnost dlužné částky nastala [datum], dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 481 Kč, ke které dospěl tak, že od celkové částky, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla na jistinách obou úvěru, tj. od částky 52.000 Kč (32.000 Kč + 20.000 Kč) odečetl celkovou částku, kterou žalovaný vrátil, tj. částku 51.519 Kč (17.391 Kč + 34.128 Kč). Soud rovněž považuje za důležité zdůraznit i to, že neuznal započítání žalovaným zaplacených částek na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení s úhradou nároku I (který na rozdíl od nároku II nebyl plně uhrazen), tj. ode dne [datum], a to z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

21. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 22. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně a tudíž úspěch žalovaného tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.