32 C 86/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 Adresa zainteresované společnosti 0/0 . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11.229,55 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení , částka, , spolu s úrokem , částka, , dále spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a dále spolu s úrokem 23,66 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení , částka, , spolu s kapitalizovaným úrokem , částka, , dále spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a dále spolu s úrokem 23,66 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o půjčce č. , hodnota, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , se žalovaným dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr vyčerpal, za dobu trávní smlouvy řádně vrátil částku , částka, , kterou právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, úroky a poplatky. Poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaná částka , částka, je dle žaloby tvořena pouze zbývající dlužnou jistinou. Žalobkyně se dále domáhala úhrady zákonných úroků z prodlení a úroků z úvěru ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původní věřitelky na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, + Podacím lístkem a Úplným výpisem z obchodního rejstříku právní předchůdkyně žalobkyně. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

1. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, spolu s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nijak nevyjádřil. Soud proto dospěl k závěru, že oba účastníci s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí, soud proto věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr vycházela z tvrzení žalovaného, obsažených v Kartě zákazníka, o nichž žalovaný prohlásil, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázal (tyto doklady nicméně žalobkyně nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaný prohlásil, resp. potvrdil, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedl v zákaznické kartě, a že nezamlčel žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to Kartu zákazníka, smlouvu o půjčce a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, které budou podrobněji rozebrány dále.

4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o půjčce ze dne , datum, měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , který byl vyplacen v hotovosti, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 58 splátkách po , částka, , dále celkovou částku k zaplacení spotřebitelského úvěru , částka, , tvořené jistinou , částka, , poplatky , částka, a pojištěním , částka, . Úroky byly sjednány ve výši 23,72 % ročně a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 75,72 %.Zákaznickou kartou – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalovaný pro účely posouzení úvěruschopnosti uvedl, že je rozvedený, žije s rodiči, nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu a má učňovské vzdělání. Žalovaný dále uvedl, že celkový příjem domácnosti činí , částka, , konkrétně , částka, ze zaměstnání, , částka, z dávek státní sociální podpory, , částka, z přídavků na děti, , částka, (tři posledně uvedené s hvězdičkou či poznámkou odkazující na „matka“ nebo „Kartošová“), a konečně , částka, bez uvedení zdroje. Výdaje žalovaný uvedl částkou , částka, měsíčně, konkrétně , částka, na bydlení, , částka, na výdaje domácnosti a , částka, na splátky úvěrů. Žalovaný přiznal jeden úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši , částka, , který splácí výše uvedenou splátkou, jiné závazky neuvedl. Příjmy žalovaného byly údajně ověřeny z předložených listin (výplatní pásky, výpis z účtu, pracovní smlouva, výměr podpory/důchodu), tyto nicméně soudu předloženy nebyly a ověření vyplývá jen ze zaškrtnutého políčka ve formuláři.Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne , datum, + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby.Rozsudkem KS v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

5. Z výpisu řízení EXE a řízení E soud zjistil, že proti žalovanému byla v době před uzavřením úvěrové smlouvy zahájeno celkem 12 exekuční řízení. Po uzavření úvěrové smlouvy nebylo proti žalovanému zahájeno žádné exekuční řízení.

6. Závěr o skutkovém stavu plně odpovídá tvrzením žalobkyně, která byla stručně zrekapitulována v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, proto na ně soud ohledně závěru o skutkovém stavu odkazuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně jakkoli ověřila tvrzení žalovaného v Kartě zákazníka, zejména zásadní tvrzení o příjmech a výdajích, stejně jako tvrzení o dalších závazcích. Více než polovina tvrzených příjmů byla tvrzena jako příjmy jiné osoby než žalovaného, z něhož nelze vycházet ve vztahu ke schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (nadto pokud se jedná o příjmy vyplácené ze systému dávek státní sociální podpory). Právní předchůdkyně žalobkyně si dále neověřila tvrzení žalovaného, že splácí pouze jeden interní úvěr a že nemá jiné závazky. Soud zjistil, že proti žalovanému byla v době krátce před uzavřením úvěrové smlouvy vedena řada exekučních řízení. Z toho je zřejmé, že žalovaný měl další závazky, a to nejen splatné, ale závazky již exekučně vymáhané. Toto mohla právní předchůdkyně žalobkyně snadno zjistit z Centrální evidence exekucí za zanedbatelný poplatek, kdy by si najisto ověřila, že žalovaný rozhodně úvěruschopný není. Právní předchůdkyně žalobkyně proto poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla a karta zákazníka byla vyplněna s jasným záměrem vytvořit žalovanému alespoň nějaký disponibilní příjem, z nějž by mohla poskytnuté úvěry splácet.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, neboť právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Smlouvu o úvěru soud proto posoudil jako neplatnou.

17. Soud se dále zabýval tím, zda žalobě nelze vyhovět, byť částečně, z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, který od právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy prokazatelně obdržel finanční prostředky. Právní posouzení v této části spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“18. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, v den uzavření smlouvy o půjčce (byť se fakticky jednalo o úvěr), čímž byla půjčka (úvěr) vyčerpána. Žalovaný vrátil právní předchůdkyni žalobkyně částku , částka, , to znamená, že žalovaný přeplatil částku , částka, a žalobkyni tak již ničeho nedluží. Soud považuje za důležité zdůraznit to, že neuznal započítání žalovaným zaplacených částek na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zcela zamítl v rozsahu, jak je uveden ve výroku I. tohoto rozsudku, neboť nárok žalobkyně plyne z neplatné úvěrové smlouvy a žalobě nebylo možné vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení.

19. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ V daném případě byla žalobkyně zcela neúspěšná – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.