32 C 88/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 32.295,75 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení částky 32.295,75 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 32.295,75 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.295,75 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 32.295,75 Kč od [datum] do zaplacení – to vše s odůvodněním, že: Mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 100.000 Kč. Žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, a proto došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také [příjmení] jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 101.245,15 Kč. Žalobce oznámil zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne [datum]. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením [příjmení] jistiny úvěru uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné [příjmení] jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobce s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200.000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí]. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 a 6.

5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 16.706,25 Kč. [příjmení] ve výši 16.706,25 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné [příjmení] jistiny úvěru ve výši 101.245,15 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této [příjmení] jistiny úvěru do [datum]. Předmětným rozsudkem Okresního soudu v Mostě bylo žalobě žalobce, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou [příjmení] jistiny úvěru trvalo i po datu [datum]. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné [příjmení] jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne [datum], ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 101.245,15 Kč od [datum] do [datum]. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 32.295,75 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a svou osobní účast u ústního jednání neomluvil.

3. Skutkový stav, který byl jednak podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který bude zejména popsán dále, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Rozsudkem zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku, které v zásadě odpovídalo tomu, co uvedl v žalobě žalobce, když rekapituloval obsah tohoto rozhodnutí – je však třeba si uvědomit, že od doby vydání tohoto rozsudku v roce 2019 byla zveřejněna nová judikatura jak Nejvyššího soudu ČR, tak Ústavního soudu ČR, která obecné soudy zavazuje k tomu, aby se podrobně zabývaly zjišťováním úvěruschopnosti úvěrovaných a to i u smluv, k jejichž uzavření došlo před účinností příslušného novely zákona o spotřebitelském úvěru, která podmínky zjišťování úvěruschopnosti poskytovali úvěrů – úvěrujícími, ještě dále zpřísnila. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvou o úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané znění této smlouvy, zejména výši úvěru 100.000 Kč, celkovou částku, kterou má klient zaplatit 216.000 Kč, dobu trvání úvěru 36 měsíců, celkovou výši splátky 6.000 Kč při počtu splátek 36, kdy se jednalo o splátku měsíční, které měly být hrazeny nejpozději 23. dne každého kalendářního měsíce, dále zápůjční úrokovou sazbu 78,44 % ročně, která byla dohodnuta jako pevná sazba na celou dobu splácení úvěru. Dále výši roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) 78,44 % ročně. Dále soud měl touto smlouvou za prokázanou sjednanou výši smluvní pokuty 499 Kč za každou splátku, u které se úvěrovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Dále smluvní pokutu dle článku 6.5. smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli úvěru uvedenou smluvní pokutu. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] + Podacím archem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce řádně vyzval žalovaného prostřednictvím svého zástupce k úhradě dluhu před podáním žaloby, a že tato výzva se dostala do dispozice žalovaného, neboť byla zaslána doporučenou zásilkou na adresu tehdejšího trvalého pobytu žalovaného evidovaného v Centrální evidenci obyvatel. Oznámením o zesplatnění ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce řádně od smlouvy odstoupil a to toto řádně žalovanému oznámil.

4. Žalobce však žádnými listinnými důkazními prostředky neprokázal tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalovaného nijak prověřovány nebyly, přičemž i existující 2 řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, sama o sobě vedou soud k závěru o tom, že žalovaný samozřejmě v době uzavírání smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení, úvěruschopný nebyl a úvěr mu tam neměl být vůbec poskytnut, natož úvěr za tak extrémně nevýhodných podmínek, kdy úvěr ve výši 100.000 Kč, který měl být splacen za 3 roky, měl být přeplacen o 116.000 Kč – již i tato výše úroků, kterou soud považuje za naprosto nemravnou, dle názoru soudu, vzbuzuje otázky nad samotnou platností takovéhoto ujednání smlouvy o úvěru. <i>Soud zjistil počet exekucí vedených proti žalovanému:</i> 2 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru – exekuce [spisová značka] stále není ukončená, jak soud zjistil telefonickým dotazem u soudního exekutora [titul]. [jméno] [příjmení] 0 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 2 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru.

5. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalovaného.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

8. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

18. V daném případě nebylo namístě ani použít následujících ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť zde předmětem řízení již byla pouze smluvní pokuta, která však vyplývala z neplatné úvěrové smlouvy a tudíž ji soud nemohl přiznat.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Soud dospěl k závěru, že v daném případě, kdy zde předmětem řízení již byla pouze smluvní pokuta, která však vyplývala z neplatné úvěrové smlouvy, není po právu, a tudíž ji soud nemohl přiznat a musel celou žalobu zamítnout.

21. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého:„ Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ V daném případě byl žalobce zcela neúspěšný – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.