32 C 91/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13.480 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení částky 13.480 Kč spolu s úroky z úvěru ve výši 12,32 % ročně z částky 6.480 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 1.925,29 Kč a dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.480 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.480 Kč spolu s úroky z úvěru ve výši 12,32 % ročně z částky 6.480 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 1.925,29 Kč a dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.480 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru“ [číslo] 2017 [číslo], kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela v dohodnutých splátkách, v dohodnutém termínu, splatnost úvěru nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdce žalobce vyzval žalovanou k okamžité úhradě. Dlužná částka ve výši 13.480 Kč je tvořena následujícími položkami: jistinou 6.480 Kč a smluvními pokutami ve výši 7.000 Kč. Žalobce dále požadoval úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedeny ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná na konto výše uvedené smlouvy uhradila částku 13.800 Kč, jak vyplývá z Přehledu zaplacených splátek.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Notářský zápis o koupi části závodu ze dne [datum] + Seznam postoupených pohledávek převáděných s touto smlouvou o prodeji části závodu – tento seznam čten v elektronické podobě z ISASU, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Prohlášení o pravosti podpisu na listině nesepsané advokátem ze dne [datum] + Oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku ze dne [datum], Potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne [datum], Dodatek [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou postupník podepsal [datum] – Dodatek je datován dnem [datum], Seznam postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci vyjádřila a to při ústnímu jednání soudu dne [datum], kdy uvedla: Že úvěr si v roce 2017 v lednu brala a to za situace, kdy si byla vědoma, že je proti ní vedeno několik exekucí, nepamatuje si, zda při žádosti o úvěru tuto skutečnost uvedla. V době uzavření smlouvy o úvěru již nepracovala u společnosti [právnická osoba], s nimiž pracovní smlouvu předložila při uzavírání této smlouvy o úvěru [datum], protože ji již ve zkušební době, která končila [datum] (dle pracovní smlouvy) vyhodili ji ze zaměstnání, protože marodila, tzn., že to bylo někdy mezi [datum], kdy měla nástup do práce a [datum], kdy jí končila zkušební doba. Alimenty pobírala ve výši [částka] měsíčně, ale v té době jí dával otec jejich společných dvou dětí alimenty [částka], protože měl dluh na výživném. Pokud je v žádosti o poskytnutí úvěru uvedeno, že měla i jiný příjem ve výši [částka] měsíčně od přítele, pak toto není pravdivé, neboť žádný takovýto příjem od nikoho nepřijímala. Tehdy měla 2 děti se svým bývalým manželem, děti jsou dnes ve věku [anonymizováno] a [anonymizováno] let a později měla ještě další dítě, kterému jsou [anonymizováno] roky. Nájemní smlouvu měla uzavřenou se svým bratrem [jméno] [příjmení] a za tento byt mu platila celkem [částka] měsíčně, bratr v tom bytě nebydlel, bydlela tam jenom ona s dětmi, její bývalý manžel [jméno] [příjmení] bydlel jinde v [obec]. Pokud je v žádosti o poskytnutí úvěru uvedeno, že za bydlení a energie platí [částka] měsíčně, pak toto rovněž není pravdivé, protože platila [částka] měsíčně. K dotazu soudu žalovaná uvedla, že rozhodnutí ponechá na úvaze soudu.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 12.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen ve 13 měsíčních splátkách po 1.560 Kč, dále celková částka k zaplacení spotřebitelského úvěru 20.280 Kč, tvořené jistinou 12.000 Kč a celkovými náklady spotřebitelského úvěru 8.280 Kč s tím, že úroky z úvěry byly sjednány ve výši 21 % ročně a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 189,38 %. Souhlasem se zpracováním osobních údajů k výše uvedené smlouvě o úvěru datovaný dnem [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná dala právnímu předchůdci žalobce tento souhlas. Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázané výši měsíčních splátek 480 Kč a rovněž rozpad těchto jednotlivých splátek na jistinu, úroky z úvěru, poplatek za správu úvěru a poplatek za hotovostní výběr splátek v závislosti na tom, kolikátá je to splátka úvěru. Přehledem zaplacených splátek žalovanou v celkové výši 13.800 Kč měl soud za prokázané, že žalovaná na konto smlouvy uhradila v období od [datum] do [datum] celkem částku ve výši 13.800 Kč. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a rovněž fakt, že se tato výzva žalované dostal do její dispozice. Pracovní smlouvou měl soud za prokázané znění této listiny, den nástupu do zaměstnání [datum] s tím, že zkušební doba byla sjednána ve lhůtě [datum], přičemž v rámci této zkušební doby, dle sdělení žalobkyně, jí byla smlouva vypovězena. Výpočtovým listem znějící na jméno Černý [obec] měl soud za prokázané znění této listiny. Výdajovým pokladním dokladem z ledna 2017 znějící na částku [částka] – účel platby alimenty na [jméno] a [jméno] měl soud za prokázané, že k rukám žalované bylo otcem jejich společných dětí placeno výživné spolu s dluhem na výživném z minulého období, celkem ve výši [částka] měsíčně. Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že to byla žalovaná, kdo právního předchůdce žalobce o úvěr požádal. Finanční analýzou ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce do této analýzy zahrnul částky, které však nebyly podpořeny dalším zjišťováním ani prokázáním listinnými důkazními prostředky, kdy do analýzy byly zahrnuty měsíční příjmy žadatelky o úvěr, tj. žalované, které neodpovídaly realitě, jak vyplývá ze sdělení žalované, které jsou podrobněji rozebrána v odstavci 3. tohoto rozsudku, například to, že nepobírala žádné peníze od přítele ve výši [částka] měsíčně, v době uzavření smlouvy o úvěru již ani nebyla zaměstnána a rovněž cena za bydlení byla ve skutečnosti výrazně vyšší než jak byla uvedena v Žádosti o úvěr. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná fakticky nebyla úvěruschopná, přičemž o tomto závěru svědčí i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo proti ní vedeno 5 řízení EXE a další jedno řízení EXE bylo zahájeno po uzavření smlouvy o úvěru. Listinou nazvanou„ Credit scoring“ ze dne [datum] měl soud za prokázané, že tato interní kalkulace právního předchůdce žalobce vycházela z nesprávně zjištěných příjmových a majetkových poměrů žadatelky o úvěr. Nájemní smlouvou ze dne [datum] – nepodepsanou žádným z účastníků smlouvy měl soud za prokázané, že nájemné za užívání bytu bylo sjednáno ve výši [částka] měsíčně s tím, že spolu s nájemným byla žalovaná povinna dále hradit náklady na služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu ve výši [částka] měsíčně, což rovněž dokládá, že právní předchůdce žalobce vycházel z nereálných finančních poměrů žalované – jak o tom již bylo podrobněji hovořeno výše. Výplatními páskami od společnosti [právnická osoba] za měsíc říjen 2016, listopad 2016 a prosinec 2016 měl soud za prokázané, že žalovaná v měsíci říjnu 2016 měla čistý příjem [částka], avšak z této částky jí bylo strženo [částka] na tzv. nepřednostní pohledávku, v listopadu 2016 měla čistý příjem [částka], z čehož jí bylo strženo na dvě přednostní pohledávky [částka] a dále [částka], v měsíci prosinci 2016 měla čistý příjem [částka], z čehož jí bylo strženo na přednostní pohledávky [částka] a [částka], přičemž náhrada nemocenské v tomto měsíci činila [částka] a celkem tak dobírka žalované činila [částka].

5. Závěr o skutkovém stavu plně odpovídá tvrzením žalobce, která byla stručně zrekapitulována v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, proto na ně soud ohledně závěru o skutkovém stavu odkazuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce řádně nezjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou její úvěruschopnost. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že žalovaná měla 5 vedených řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení a dalších 1 řízení EXE zahájené po uzavření uvedené smlouvy o úvěru (na čl. 33). Z výše uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou a vzhledem k tomu, že žalovaná na konto smlouvy uhradila částku 13.800 Kč, soud žalobu jako zcela nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul, neboť žalované tak nevzniklo ani žádné bezdůvodné obohacení, kdy na konto smlouvy uhradila částku vyšší, než byla právním předchůdcem žalobce žalované poskytnutá částka.

6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

7. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zvláště za situace, kdy řada tvrzení v Žádosti o poskytnutí úvěru byla evidentně nepravdivá. Smlouvu o úvěru soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

17. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 18. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno na základě smlouvy o úvěru 12.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaná uhradila 13.800 Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná z titulu neplatné smlouvy o úvěru již žalobci ničeho nedluží, neboť žalovaná dokonce částku poskytnutí jí právním předchůdcem žalobce z titulu neplatné smlouvy o úvěru dokonce o 1.300 Kč přeplatila. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacených částek v celkové výši 13.800 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobce označil. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zcela zamítl v rozsahu, jak je uveden ve výroku I. tohoto rozsudku, neboť nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého:„ Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ V daném případě byl žalobce zcela neúspěšný – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.