46 C 147/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 27 125 Kč s příslušenstvím + 8 504 Kč

I. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.

II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala žalobou zaplacení částky 2 013 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 013 Kč od [datum] do zaplacení, částky 143,14 Kč a úroku ve výši 39,62 % ročně z částky 20 447,53 Kč od [datum] do [datum], se řízení pro částečné zpětvzetí žaloby podle § 96 o. s. ř. zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 990 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V rozsahu, v němž žalobkyně požadovala zaplacení částky 11 122 Kč, úroku z prodlení z částky 25 112 Kč od [datum] do zaplacení, částky 8 360,86 Kč a úroku ve výši 25 % ročně z částky 20 447,53 Kč od [datum] do [datum] a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 20 447,53 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 70 848 Kč, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně doručila okresnímu soudu dne [datum] žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 27 125 Kč s úrokem a úrokem z prodlení a 8 504 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že jako věřitelka uzavřela dne [datum] se žalovanou jako dlužníkem (úvěrovaným) úvěrovou smlouvu [číslo] (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalobkyní jakožto věřitelem (úvěrujícím) žalované jakožto dlužníkovi (úvěrovanému) ve výši 21 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 402 Kč. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou 64,62 % p. a. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu žalované a prohlášení žalované. Na základě těchto podkladů bylo zjištěno žalobkyní, že volné zdroje žalované jsou dostatečné. Byla prověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Po provedení scoringu žalované bylo rozhodnuto o poskytnutí úvěru. Proti žalované nebylo vedeno insolvenční řízení. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení se splácením. Do data zesplatnění úvěru žalovaná splatila 3 x 1 402 Kč a 1 x 2 804 Kč (celkem 7 010 Kč). Žalobkyni vzniklo na základě bodu 6.1 smlouvy právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 5 x 499 Kč (1 996 Kč) v důsledku prodlení se splátkami v délce delší než 30 dnů. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni rovněž právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 400 Kč (7 x 200 Kč). Podle bodu 6.3 smluvních ujednání došlo v důsledku prodlení ke zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Podle bodu 6.5 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobou žalobkyně požaduje zaplatit původní dlužnou jistinu úvěru ve výši 20 447,53 Kč, přirostlý úrok ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 281 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1 996 Kč, náklady v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 400 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy od [datum] do [datum] ve výši 8 504 Kč, úrok z částky 20 447,53 Kč od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení z částky 27 125 Kč od [datum] do zaplacení.

3. Žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované prověřovala v databázích NRKI a [příjmení], vycházela z hodnocení klienta a hodnocení dlužníka. Žalobkyně zjistila že čistý měsíční příjem žalované činil 23 600 Kč, její výdaje dosahovaly jen 7 566 Kč, měla tak volné zdroje 15 034 Kč měsíčně. Žalovaná nebyla evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně smlouvy v předžalobním vymáhání, její doklad totožnosti nebyl neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl v insolvenci a obchodník doporučil úvěr ke schválení. Ve formuláři hodnocení klienta byly pečlivě zkoumány výdaje žalované. Žalobkyně sama připočítávala rezervu 1 000 Kč a zohledňovala životní minimum 3 860 Kč měsíčně. Výdaje byla povinna pravdivě uvést žalovaná. Z informativních výpisů z účtu žalované vyplynulo, že žalovaná je zaměstnána u zaměstnavatele [právnická osoba] Žalovaná prohlásila a potvrdila pravdivost jí uváděných skutečností. Přitom uvedla výdaje na bydlení ve výši 2 606 Kč, neměla vyživovací povinnost. V době uzavření smlouvy neměla žalovaná sjednánu jinou smlouvu se žalobkyní, u jiných úvěrových a splátkových společností měla splácet 1 000 Kč. Žalobkyně je přesvědčena, že úvěruschopnost žalované zkoumala řádně a v souladu s požadavky zákona.

4. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a soud proto v tomto rozsahu řízení částečně zastavil (výrok II. rozsudku).

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Z karty hodnocení klienta ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná o sobě uvedla, že je zaměstnaná s čistým příjmem 23 600 Kč měsíčně. Její výdaje byly stanoveny ve výši životního minima 3 860 Kč, na dřívější splátky měla vydávat 1 000 Kč, na bydlení měla vydávat 2 606 Kč a na ostatní 100 Kč. Celkově tak výdaje žalované měly činit 7 566 Kč a rezerva žalované měla dosahovat 15 034 Kč. Zaměstnavatelem žalované měla být společnost [právnická osoba] Žalovaná byla zaměstnána na dobu neurčitou, měla být svobodná, žila sama, má maturitu a bydlí v pronájmu.

7. Z výpisů z běžného účtu vyplývá, že od [datum] do [datum] žalovaná měla příjem celkem 26 875 Kč a výdaje ve výši 26 801,95 Kč. Počáteční i konečný zůstatek na účtu byl velmi nízký, tj. 748,48 Kč, resp. 821,53 Kč.

8. Z kopie občanského průkazu soud rozhodné skutečnosti nezjistil.

9. Z přehledu příjmů žalované za měsíce květen až září 2021 je zřejmé, že příjmy žalované ve společnosti [právnická osoba] se pohybovaly mezi 15 980 Kč a 24 359 Kč.

10. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne [datum] č. a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč s úrokem 64,62 % p.a. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v 48 pravidelných splátkách ve výši 1 402 Kč měsíčně. Žalovaná měla podle smlouvy splatit celkem 59 040 Kč.

11. Z předsmluvního formuláře je zřejmé, že jsou v něm shrnuty základní ustanovení smlouvy o úvěru. Ujednání o smluvních pokutách jsou stejně jako u smlouvy uvedena v rozsáhlém textu bez zvýraznění.

12. Z přihlášky do pojištění schopnosti splácet úvěry ze dne [datum] soud zjistil, že uvedený formulář není osobně podepsán ani jedním z účastníků (namísto podpisu je uveden pouze tzv. jedinečný kód).

13. Dle dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum] bylo žalované vyplaceno na úvěr 21 000 Kč.

14. Z přehledu úvěru ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná na úvěr splatila 5 x 1 402 Kč (celkem 7 010 Kč).

15. Z výzvy ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] vyplývá, že žalovaná se dostala do prodlení se splácením splátek a byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru, přičemž ke zesplatnění následně došlo oznámením ze dne [datum].

16. Žalovaná byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne [datum].

17. Na projednávanou věc se vztahuje právní úprava spotřebitelského úvěru.

18. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

19. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

25. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

27. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

28. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

29. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

30. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

31. Je třeba připomenout, že již dne [datum] vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne [datum] o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. [ulice] národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. [ulice] národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalované.

32. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

33. Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně neprověřila. Spolehla se, že žalovaná doložila svůj příjem. Výdaje žalované však nebyly vůbec prověřovány, a to přesto, že žalovaná tvrdila neobvykle nízkou částku nákladů, přičemž zejména částka 2 606 Kč na bydlení je krajně nevěrohodná. Z výpisu z účtu žalované přitom bylo zřejmé, že žalovaná nemá rezervy na splácení úvěru. Je nepochybné, že žalobkyně příjmy a zejména výdaje žalované (její úvěruschopnost) řádně neprověřila. Metodika stanovená Českou národní bankou dodržena nebyla. Smlouva o úvěru je tak neplatná dle § 86 z. s. ú.

34. Žalovaná po provedeném dokazování a před vyhlášením rozsudku uvedla, že nárok uznává a zástupce žalobkyně navrhl vydání rozsudku pro uznání.

35. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř., rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 99 odst. 2 o. s. ř., soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy.

36. Okresní soud se proto zabýval otázkou, zda by v projednávané věci bylo možné schválit smír, a to v procesní situaci, kdy v provedeném dokazování bylo prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala.

37. Podle článku 22 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

38. Podle článku 22 odst. 2 téže směrnice, členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.

39. Smír je v rozporu s hmotným právem, je-li v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019).

40. V projednávané věci by nebylo možné schválit smír, jenž by obcházel kogentní ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ze stejného důvodu nemohl být vydán ani rozsudek pro uznání neboť svým jednostranným jednáním (procesním úkonem uznání) se žalovaná nemůže vzdát práv, jež jí směrnice a na ní navazující vnitrostátní úprava poskytují.

41. Okresní soud proto s ohledem na shora uvedené návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání zamítnul (výrok I.). <b>42. V projednávané věci žalobkyně poskytla žalované částku 21 000 Kč, z níž žalovaná splatila pouze 7 010 Kč. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila o 13 990 Kč. Uvedenou částku okresní soud žalobkyni přiznal a ve zbytku žalobu zamítnul.</b> 43. V souladu s § 87 z. s. ú. je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

44. O lhůtě k plnění okresní soud rozhodnul podle § 160 o.s.ř., když s ohledem na nízký příjem žalované stanovil pro splnění povinnosti dobu delší než zákonnou, a to jeden měsíc.

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla v řízení převážně neúspěch, avšak žalované náklady řízení nevznikly.