46 C 198/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 27 799 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ohledně částky 7 799 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 729,66 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně doručila okresnímu soudu dne [datum] návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a smluvní pokuty.

2. Žalobkyně uvedla, že jako věřitelka uzavřela dne [datum] se žalovaným jako dlužníkem úvěrovou smlouvu ([anonymizováno] půjčka) [číslo] (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalobkyní jakožto věřitelem žalovanému jakožto dlužníkovi ve výši 20 000 Kč. Úvěr měl být splácen 30 měsíčními splátkami po 1 995 Kč podle splátkového kalendáře. Žalovaný podle žaloby neplnil podmínky smlouvy a na úvěr nesplatil vůbec nic. Žalobkyně proto žalovanému účtovala poplatky a smluvní pokuty a k zesplatnění úvěru došlo dne [datum]. Dlužná pohledávka se skládá z částky jednak z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, poplatku za upomínky ve výši 2 x 450 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 799 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok od [datum] do [datum] ve výši 9 729,66 Kč a úrok z prodlení.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

4. Soudu je z úřední činnosti známo, že proti žalovanému byla nařízena řada exekucí, a to i v době uzavírání úvěrové smlouvy (sp. zn. 50 EXE 5167/2022, 61 EXE 3873/2022, 48 EXE 3190/2022, 50 EXE 4267/2020, 50 EXE 4027/2019, 48 EXE 4562/2018 a řada dalších) (č.l. 15).

5. Dle žalobkyní předloženého výpisu z centrální evidence exekucí však vyplývá, že žalovaný v něm nemá záznam.

6. Ze zprávy NRKI a BRKI vyplývá, že žalovaný měl celkové závazky u splátkových společností ve výši 261 032 Kč, přičemž celkový počet splácených dluhů byl 3 a celková výše měsíční splátky činila 8 350 Kč.

7. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc listopad 2021 vyplývá, že žalovaný doložil výplatu za období, které bezprostředně nepředcházelo poskytnutí úvěru. V měsíci listopad byla žalovanému poskytnuta jednorázová mimořádná odměna ve výši 25 000 Kč, která jednorázově navýšila příjem žalovaného. Měsíční mzda za listopad 2021 činila 27 023 Kč hrubého.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokem 111,33 % p.a. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v 30 pravidelných splátkách ve výši 1 995 Kč měsíčně. Žalovaný měl podle smlouvy splatit celkem 59 850 Kč.

9. Z předsmluvního formuláře je zřejmé, že jsou v něm shrnuty základní ustanovení smlouvy o úvěru a informace o RPSN 190,91 %. Ujednání o smluvních pokutách jsou stejně jako u smlouvy uvedena v rozsáhlém textu bez zvýraznění.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalovanému byl poskytnut ke dni [datum] úvěr ve výši 20 000 Kč.

11. Z upomínek ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], jakož i z předžalobní výzvy ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný se dostal do prodlení se splácením a žalovaný byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru a že ke zespaltnění úvěru nakonec došlo.

12. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z výše uvedených důkazů listinných, z nichž má soud za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Z podkladů pro soudní řízení je patrné, že v důsledku nesplácení úvěru došlo k jeho zesplatnění.

13. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

22. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

23. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

24. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

25. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

26. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

27. Je třeba připomenout, že již dne [datum] vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne [datum] o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. [ulice] národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

28. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

29. Jak vyplývá z provedeného dokazování, poskytovatelka spotřebitelského úvěru řádně nezjistila výši příjmů žalovaného ani jeho výdajů, nákladů a závazků. Výše příjmu byla doložena pouze dokladem za měsíc listopad 2021 (ačkoliv úvěr byl poskytován v lednu 2022) a s ohledem na navýšení o jednorázovou odměnu, nebyl dostatečně vypovídající o příjmu žalovaného. Ohledně výdajů bylo žalobkyni známo, že žalovaný na své předchozí závazky splácí 8 350 Kč měsíčně, celková výše jeho dluhů činí 261 000 Kč a že je evidován na ohlašovně. Na žalovaného přitom byla nařízena řada exekucí. Je nepochybné, že žalobkyně zejména výdaje žalovaného (jeho úvěruschopnost) řádně neprověřila a že žalovaný objektivně úvěruschopný nebyl, o čemž svědčí i to, že nezaplatil ani jednu splátku. Metodika stanovená Českou národní bankou dodržena nebyla. Smlouva o úvěru je tak neplatná dle § 86 z. s. ú. <b>30. V projednávané věci žalobkyně, resp. věřitelka poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, z níž žalovaný nesplatil nic. Žalovaný se tak bezdůvodně obohatil o 20 000 Kč. Uvedenou částku okresní soud žalobkyni přiznal a ve zbytku žalobu zamítl.</b> 31. V souladu s § 87 z. s. ú. je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

32. S ohledem na nečinnost žalovaného stanovil okresní soud splnění povinnosti ve lhůtě zákonné (§ 160 o. s. ř.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 o. s. ř., když převážně úspěšnému (při zohlednění zamítnutého příslušenství) žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.