46 C 342/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/1 o 139 136,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu, v němž žalobkyně požadovala žalobou zaplacení částky , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši , částka, a úroku ve výši 14,9 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím.

2. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , Jméno zainteresované společnosti 0/0, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, s úrokem 14,9 % p.a., který se žalovaný zavázal splácet anuitními měsíčními splátkami ve výši , částka, . Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že dojednané splátky neplnil řádně a včas, ačkoliv byl upomínán. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila upomínkou ze dne , datum, . Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši , částka, úroků a úroků z prodlení, poplatků ve výši , částka, . Dále pak žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 12 958,05 za období od , datum, do , datum, .

3. Ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z informací poskytnutých žalovaným, které byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v NRKI a BRKI, v insolvenčním rejstříku a v databázi Ministerstva vnitra. Banka posuzovala příjem žalovaného s jeho odhadnutými výdaji a historickými daty ČSÚ.

4. Podáním ze dne , datum, (č. l. 22 až 23) žalobkyně doložila soudu posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne , datum, (č. 24) včetně výpisu z CBB včetně výpisů z účtu žalovaného od , datum, do , datum, . Současně uvedla, že žalovaný na úvěr splatil celkem , částka, .

5. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovanému byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena náhradně (uložením s výzvou k vyzvednutí) na adresu jeho trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel.

6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

7. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze dne , datum, (č. l. 24) okresní soud zjistil, že žalovaný o sobě uvedl, že pobírá příjem ve výši , částka, měsíčně. Žalovaný nebyl aktivní v insolvenčním rejstříku a o žalovaném nebyly evidovány žádné negativní informace ve smyslu podvodných či kriminálních aktivit, neporušoval pravidla o praní špinavých peněz a nebylo proti němu vedeno exekuční řízení. V žádosti žalovaný vyčíslil své výdaje částkou , částka, . Žalobkyně stanovila výdaje žalovaného vlastní kalkulací na základě dostupných údajů a ekonomického modelu částkou , částka, měsíčně. Ačkoliv žalovaný při žádosti o úvěr tvrdil výši splátek ve výši , částka, , žalobkyně sama zjistila, že splácel úvěr na kreditní kartě s úvěrovým limitem , částka, a s orientační splátkou ve výši , částka, měsíčně. Vzhledem k tomu, že výše splátky činila , částka, měsíčně, zbývala žalovanému k pokrytí jeho nákladů částka , částka, měsíčně.

8. Z výpisů z běžného účtu za měsíce únor až listopad 2019 vyplývá, že příjem žalovaného ve všech těchto měsících byl přibližně stejně vysoký jako jeho výdaje. Počáteční a konečný zůstatek na účtu byl vždy velmi nízký, většinou ve výši několika desítek či stovek korun. Je zřejmé, že výše výdajů a nákladů žalovaného byla nepochybně výrazně vyšší, než jak byla stanovena žalobkyní na základě modelu.

9. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, vyplývá, že žalovanému (jako spotřebiteli) byl společností , Jméno zainteresované společnosti 0/0, poskytnut úvěr ve výši , částka, . Úroková sazba úvěru činila 14,9 % p.a. Žalovaný měl úvěr splácet 95 měsíčními anuitními splátkami po , částka, měsíčně. Úvěr byl poskytnut jako neúčelový. RPSN činila 16,21 %. Smlouva byla uzavírána prostřednictvím internetového bankovnictví.

10. Z výpisů z úvěrového účtu je patrné, že žalovaný úvěr čerpal , datum, v částce , částka, , v roce 2020 žalovaný splatil celkem , částka, a do konce roku 2020 žalobkyni splatil , částka, , v roce 2021 splatil dalších , částka, a v roce 2022 pak ještě dalších , částka, . Celkově žalovaný na úvěr zaplatil , částka, .

11. Z dopisu ze dne , datum, vyplývá, že úvěr byl pro nesplácení žalobkyní k tomuto dni zesplatněn. Dlužný zůstatek úvěru činil , částka, (celkem žalovaný splatil , částka, ). Žalovanému byla výzva k zaplacení s upozorněním na zesplatnění zasílána dle poštovního podacího archu ze dne , datum, na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru jako adresa pro doručování.

12. Předžalobní výzva ze dne , datum, byla dle podacího archu odeslána téhož dne.

13. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Ustanovení § 86 z. s. ú. je nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

18. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

19. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

20. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

21. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

22. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

23. Je třeba připomenout, že již dne 1. června 2015 vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015/11). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. Česká národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. Česká národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalované.

24. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

25. Jak vyplývá z provedeného dokazování v projednávané věci, žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila. Žalobkyně zejména vůbec nevzala v úvahu, že žalovaný měl v okamžiku žádosti o úvěr již jeden úvěrový produkt, který zatajil. Příjem žalovaného byl nízký, pohyboval se pouze v rozmezí od , částka, do , částka, . Z výpisů z běžného účtu žalovaného přitom vyplývalo, že výdaje žalovaného v době před poskytnutím úvěru byly přibližně stejně vysoké jako jeho příjmy, přičemž počáteční a konečné zůstatky na účtu byly vždy velmi nízké. Žalobkyně přitom vycházela z výdajů určených na základě ekonomického modelu, přičemž při srovnání s faktickými výdaji žalovaného bylo zřejmé, že tyto modelové výdaje neodpovídají realitě. Žalobkyni tak muselo být již při poskytnutí úvěru, že žalovaný nemá rezervy pro dlouhodobé splácení úvěru. Metodika ČNB naplněna nebyla. S ohledem na nedostatečné prověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní je smlouva o úvěru neplatná dle § 86 z. s. ú.

26. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka , částka, , z níž žalovaný splatil pouze , částka, . Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši , částka, . Ve zbytku soud žalobu zamítl.

29. V souladu s § 87 z. s. ú. je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

30. O lhůtě k plnění okresní soud rozhodnul podle § 160 o. s. ř., neboť z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti pro stanovení lhůty delší než zákonné.

31. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu a neúspěchu účastníků byla (při zohlednění zamítnutého příslušenství) vyšší na straně žalovaného, jemuž však dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.