46 C 69/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě, se sídlem v obec, ulice a číslo, rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 12 065 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 12 065 Kč s příslušenstvím se zcela zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně doručila soudu dne datum návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 12 065 Kč s úrokem z prodlení. Žalobkyně uvedla, že žalobkyně jako věřitelka (úvěrující) uzavřela dne datum se žalovaným jako dlužníkem (úvěrovaným) smlouvu o úvěru číslo (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 20 876 Kč na nákup zboží. K poskytnutí úvěru došlo dne datum platbou na účet prodejce. Žalovaný se zavázal splácet úvěr 24 měsíčními splátkami po 1 358 Kč. V průběhu trvání smlouvy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek, když neuhradil splátky splatné od datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum a datum takže došlo k zesplatnění všech závazků žalovaného vyplývajících z úvěrové smlouvy ke dni datum O tom byl žalovaný informován dopisem žalobkyně ze dne datum, kterým žalobkyně současně vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky vyplývající z předmětné smlouvy. Dlužné splátky do zesplatnění činily podle žaloby 11 460 Kč, úrok z prodlení 455 Kč a poplatek za upomínky 150 Kč.

2. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že žalobkyně vycházela především z informací, které si aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především z neveřejných a z historických informací o spotřebiteli za celou skupinu anonymizováno banky. Všechny zjištěné informace byly komplexně analyzovány a porovnávány s demografickými a statistickými údaji a ve skóringovém modelu. Žalobkyně tak získávala informace z bankovních a nebankovních registrů (NRKI, BRKI, registr rizikových subjektů anonymizováno banky), z registru příjmení, z interních informací o platební morálce žalovaného, interního blacklistu, z insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů, z evidence adres ohlašovan, z živnostenského rejstříku. Žalobkyně vzala v úvahu příjem žalovaného, výdaje žalovaného, výdaje na splátky úvěrů, z informace o finanční rezervě a ze skóringového modelu. Žalovaný nebyl ke dni nahlížení do BRKI a NRKI po splatnosti s plněním povinností z předmětných smluv a v prodlení nebyl ani v minulosti, o žalovaném nebyly negativní informace v registru rizikových subjektů, žalovaný nebyl ke dni nahlížení po splatnosti s planěním v databázi příjmení, o žalovaném nebyla zjištěny negativní informace ani v ostatních databázích a seznamech. Žalovaný ke své osobě uvedl příjem 25 000 Kč, který měl pobírat jako podnikatel. Své náklady na bydlení vyčíslil žalovaný částkou 6 000 Kč a na splátky dalších úvěrů ve výši 2 500 Kč. Ve vztahu k předpokládané výši splátek byl dle žalobkyně disponibilní příjem žalovaného dostatečný.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Účastníci souhlasili dle § 115a o.s.ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí, když se k jim zaslané výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřili (žalovanému byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena náhradně na adresu trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel).

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

6. Z úřední činnosti je soudu známo, že proti žalovanému byla nařízena řada exekucí, a to již před uzavřením úvěrové smlouvy (spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a četné další).

7. Z úvěrové smlouvy ze dne datum číslo SU číslo soud zjistil, že žalovaný o sobě při uzavírání smlouvy uvedl, že je podnikatel, majitel podniku s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč a s náklady na bydlení 6 000 Kč měsíčně. Na dřívější úvěry měl žalovaný splácet 2 300 Kč měsíčně. Žalovaný měl být rozvedený a měl bydlet v družstevním bytě. Úvěr ve výši 20 876 Kč byl poskytován na koupi chladničky od právnická osoba s.r.o.

8. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ke smlouvě SU číslo vyplývá, že obsahuje základní informace o úvěru, avšak není žalovaným podepsán.

9. Dle potvrzení o platbě ze dne datum vyplývá, že žalobkyně úvěr poskytla platbou prodejci.

10. Z tabulky umoření a z přehledu plateb na smlouvu vyplývá, že žalovaný na úvěr poskytnutý ve výši 20 876 Kč splatil celkem 21 893 Kč. Dle přehled plateb zbývalo ke dni datum k zaplacení 11 980 Kč.

11. Z dopisu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni datum. Žalovaný zásilku dle dodejky převzal dne datum 12. Z předžalobní výzvy ze datum soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě rovněž před podáním žaloby. Předžalobní výzva byla žalovanému doručována na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě (dle přiloženého dokladu o odeslání).

13. Podle § 1 z. s. ú., tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne datum ve věci C číslo (OPR- právnická osoba GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

22. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

23. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

24. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

25. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

26. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

27. Pokud žalobkyně namítá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS stanovuje mírnější požadavky na přezkoumávání úvěruschopnosti než vnitrostátní úprava (z. s. ú.), pak je uvedená námitka nedůvodná, neboť směrnice stanoví jen minimální harmonizaci. Minimální harmonizace znamená, že členské státy převezmou z EU takové opatření, která zabezpečí minimální stejnou ochranu ve všech členských státech. Podle článku 169 SFEU odst. 4 je však dovoleno přijímat i opatření přísnější. Tato minimální harmonizace dává spotřebitelům jistotu v to, že ve všech členských státech jim bude poskytnuta stanovená minimální ochrana.

28. Je třeba připomenout, že již dne datum vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne datum o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. ulice národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. ulice národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

29. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

30. Jak již bylo uvedeno v doplnění žaloby, žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela z tvrzení žalovaného (z údajů poskytnutých žalovaným) a z nahlédnutí do externích i interních databází. Žalobkyně si však nevyžádala doložení dokladů o nákladech, výdajích a závazcích žalovaného a tvrzené doklady žalovaného ani soudu nepředložila. Žalobcem tvrzené náklady na bydlení přitom nebyly nijak doloženy. Rovněž ve vztahu k příjmům nelze přehlédnout, že příjmy žalovaného byly nebyly nijak ověřovány. Zcela zásadní pochybení žalobkyně však bylo to, že nevzala v úvahu množství exekucí nařízených proti žalovanému, přičemž proti žalovanému byly exekuce nařizovány v desítkách případů a po dobu více jak 10 let. Žalobkyně tak nesplnila svou zákonnou povinnost s řádnou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je posuzovaná úvěrová smlouva neplatná.

31. V projednávané věci žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 876 Kč, kterou žalovaný čerpal. Na uvedenou částku žalovaný splatil celkem 21 893 Kč. Žalovaný se tak bezdůvodně neobohatil a soud proto žalobu zamítnul.

32. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu procesní náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.