46 C 79/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě, se sídlem v obec, ulice a číslo, rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 16 041 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ohledně částky 6 041 Kč a žalobou požadovaného úroku z prodlení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 414,10 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, Ph.D., advokátky se sídlem obec a číslo, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne datum se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 041 Kč s úrokem z prodlení. Podle žaloby, žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru (číslo), a to distančně prostřednictvím internetové stránky webová adresa. Na základě smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Datum splatnosti úvěru (správně zápůjčky) byl stranami dohodnut na den datum. Žalovaný měl žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 791 Kč. Protože žalovaný úvěr řádně nesplatil, požaduje žalobkyně rovněž zákonný úrok z prodlení od datum. Dále pak žalobkyně uplatnila žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 Kč od datum do datum celkem ve výši 2 250 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že posuzovala úvěruschopnost žalovanéhona základě výpisů z účtu žalovaného, případně na základě výplatních pásek za dané období, dle výpisu z účtu žalovaného a výpisu z databáze EUCB (European Credit Bureau) či CRIF.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí.

5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Z úřední činnosti je soudu známo, že proti žalovanému byla nařízena řada exekucí a je proti němu vedeno množství nalézacích řízení.

7. Z žádosti o poskytnutí úvěru číslo a vyhodnocení úvěruschopnosti vyplývá, že ke dni datum nebyly proti žalovanému vedeny exekuce, ke dni datum nebyl veden v insolvenčním rejstříku, jeho doklad nebyl veden jako odcizený, žalovaný měl být rozvedený s jednou vyživovací povinností, jeho příjmy činily 42 000 Kč, výdaje 7 000 Kč, výdaje na bydlení 12 000 Kč příjem ostatních členů domácnosti měl dosahovat 20 000 Kč, měsíční výdaje na splátky úvěrů měly činit 16 000 Kč. Ačkoliv žalovaný žádal o úvěr ve výši 30 000 Kč, bylo mu poskytnuto jen 10 000 Kč.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc leden 2022 je patrný počáteční zůstatek – 4 970,21 Kč a konečný zůstatek + 2 525,05 Kč. Z výpisu z účtu je patrné rizikové chování žalovaného, který vynakládal tisícové částky na hazard (anonymizováno, webová adresa) a který čerpal úvěry od dalších poskytovatelů (příjmení anonymizováno).

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že žalobkyní předložená smlouva není podepsána žalovaným. Dle smlouvy měla úroková sazba činit 0 % a RPSN 1 100 % (!). Při výši úvěru 10 000 Kč a splatnosti 28 dnů měl podle textu smlouvy žalovaný vrátit 12 275 Kč.

10. Z fotokopie občanského průkazu soud nic nezjistil.

11. Podle potvrzení o provedené odchozí platbě měla žalobkyně zaslat žalovanému na účet dne datum částku 10 000 Kč. Číslo účtu, na který byla poukázána částka 10 000 Kč, odpovídá účtu žalovaného dle výpisu z účtu předloženého žalovaným.

12. Z předžalobní výzvy ze dne datum vyplývá, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 21 200,91 Kč před podáním žaloby. Lhůta k plnění byla stanovena do sedmi dnů od doručení.

13. Podle § 1 z. s. ú., tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne datum ve věci C číslo (OPR- právnická osoba GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

22. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

23. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

24. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

25. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

26. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

27. Pokud žalobkyně namítá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS stanovuje mírnější požadavky na přezkoumávání úvěruschopnosti než vnitrostátní úprava (z. s. ú.), pak je uvedená námitka nedůvodná, neboť směrnice stanoví jen minimální harmonizaci. Minimální harmonizace znamená, že členské státy převezmou z EU takové opatření, která zabezpečí minimální stejnou ochranu ve všech členských státech. Podle článku 169 SFEU odst. 4 je však dovoleno přijímat i opatření přísnější. Tato minimální harmonizace dává spotřebitelům jistotu v to, že ve všech členských státech jim bude poskytnuta stanovená minimální ochrana.

28. Je třeba připomenout, že již dne datum vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne datum o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. ulice národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. ulice národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

29. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

30. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že poskytnutí úvěru žalovanému bylo dle informací, které měla žalobkyně k dispozici, mimořádně rizikové. Z výpisu z účtu žalovaného vyplývalo nejen to, že žalovaný měl nízký (dokonce záporný) počáteční zůstatek a nízký konečný zůstatek, že čerpal úvěry od jiných poskytovatelů a že tisícové částky vynakládal na hazard. Nadto, se žalobkyně spolehla na informace žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Výše výdajů přitom nebyla nijak doložena, výše příjmů sice doložena byla, avšak nebylo možné učinit závěr, do jaké míry jsou příjmy žalovaného stabilní (na jakou dobu má žalovaný sjednán pracovní poměr). Žalobkyně tak nesplnila svou zákonnou povinnost s řádnou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je posuzovaná úvěrová smlouva neplatná.

31. V projednávané věci žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou žalovaný čerpal. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení a okresní soud ji žalobkyni přiznal. Ve zbytku žalobu zamítnul. V souladu s § 87 z. s. ú. je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

32. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná (při zohlednění zamítnutého příslušenství) v rozsahu 60 % a neúspěšná v rozsahu 40 %. Žalobkyni tak náleží celková náhrada nákladů v rozsahu 20 % Tyto náklady jsou tvořeny paušální odměnou za zastoupení advokátem 2,5 x 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., třemi režijními paušály po 100 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby), 21% sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů zastoupení ve výši 220,50 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby 800 Kč dle zákona o soudních poplatcích. Podíl 20 % z nákladů ve výši 2 070,50 Kč činí 414,10 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a řádu exekučního, zákona č. 120/2001 Sb.