46 C 94/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., se sídlem Adresa žalobkyně A , Anonymizováno , s č. zápisu 0000025237 a identifikačním číslem - Anonymizováno , jednající prostřednictvím odštěpného závodu Jméno žalobkyně A ., organizační složka, IČO IČO žalobkyně B , se sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno , narozený Anonymizováno bytem hlášen na adrese Anonymizováno o 60 000 Kč s Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení úroku a úroku z prodlení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem v Praze, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně doručila Okresnímu soudu v Mostě dne , datum, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně uvedla, že žalobkyně jako věřitelka (úvěrující) uzavřela dne , datum, se žalovaným jako dlužníkem (úvěrovaným) smlouvu o používání kreditní karty mBank č. , Anonymizováno, (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu žalovanému ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splácet. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 23,8 % p. a. Protože žalovaný nesplatil splátky za měsíce leden, únor, březen 2024, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni , datum, . Dle žalobkyně tvoří žalovaná částka jistinu ve výši , částka, a kapitalizovaný úrok ke dni , datum, ve výši , částka, . Žalobkyně požaduje úrok a úrok z prodlení za následující období. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu.

2. Žalobkyně uvedla, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z informací uváděných žalovaným. Tyto informace byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi žalobkyně a s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně zejména prověřila žalovaného v interním blacklistu, bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázi ztracených a odcizených dokladů ministerstva vnitra. Banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté dle statistických dat. Nebyla zjištěna skutečnost bránící poskytnutí úvěru.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí, když se k jim zaslané výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřili (žalovanému byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena náhradně na adresu trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel).

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

6. Z prohlášení o daňovém rezidentství ze dne , datum, vyplývá, že žalovaný prohlásil, že je daňovým rezidentem v České republice.

7. Ze smlouvy o vedení účtu u mBank ze dne , datum, je patrné, že na základě této smlouvy byl žalovanému zřízen běžný účet u žalobkyně.

8. Ze žádosti o vydání kreditní karty mBank vyplývá, že žalovaný žije v registrovaném partnerství, je vyučený, má vlastní byt, je zaměstnán jako dělník v automobilovém průmyslu s měsíčním příjmem , částka, , splátky dřívějších úvěrů měly dosahovat , částka, (na neúčelový či hypoteční úvěr). Žalovaný požádal o úvěrový limit ve výši , částka, .

9. Z interního dokumentu banky souvisejícího s posouzením úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že v době sjednávání úvěru (duben 2021) byl pro žalovaného evidován údaj o celkové výši nezajištěných úvěrů v částce , částka, . Celková výše splátek činila , částka, . Disponibilní příjem žalovaného byl uveden v částce , částka, .

10. Ze smlouvy o používání kreditní karty mBank č. , Anonymizováno, /2019 ze dne , datum, a z formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal splácet. Úvěr byl úročen sazbou 23,8 % p. a. a RPSN úvěru činila 29,12 %. Smlouva byla uzavřena distančně.

11. Z výpisu z kreditní karty je zřejmé, že žalovaný úvěrový limit čerpal, avšak v plné výši zůstal úvěrový limit nesplacen.

12. Z dopisu ze dne , datum, je patrné, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši , částka, na splatných splátkách, jinak dluh zesplatní. Dopis byl zasílán dle přiložené dodejky žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, kde byl nevyzvednut.

13. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě rovněž před podáním žaloby. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dle podacího archu pošty téhož dne na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě (dle přiloženého dokladu o odeslání).

14. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

15. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

24. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

25. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

26. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

27. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. Je třeba připomenout, že již dne 1. června 2015 vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015/11). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. Česká národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. Česká národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

29. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

30. V projednávané věci žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech. Žalobkyně si však nevyžádala doložení dokladů o nákladech, výdajích a závazcích žalovaného a tvrzené doklady žalovaného ani soudu nepředložila. Žalobkyně si byla vědoma celkového dluhového zatížení žalovaného, když v době sjednání smlouvy o používání kreditní karty měl žalovaný u žalobkyně předchozí nesplacený úvěr (úvěr dle úvěrové smlouvy uzavřené se žalobkyní ze dne , datum, ). Žalobkyně si byla rovněž vědoma, že žalovaný v době poskytnutí úvěru ke kreditní kartě měl další závazky u třetích osob ve výši minimálně , částka, (jak vyplývá ze zjištění žalobkyně). Soudu je známo z úřední činnosti, že ani tyto závazky nebyly žalovaným splněny (věc vedená u nadepsaného soudu pod sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ). Žalobkyně se přesto spokojila s nepravdivým tvrzením žalovaného o výši jeho závazků a žalovanému umožnila čerpání dalších finančních prostředků. Metodika EBA dodržena nebyla a úvěrová smlouva je proto podle § 86 z. s. ú. neplatná.

31. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

32. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. V projednávané věci žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku , částka, , která dosud zůstala neuhrazena. Tuto částku proto okresní soud žalobkyni přiznal jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

34. V souladu s § 87 z. s. ú. je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

35. O lhůtě k plnění soudu rozhodnul dle ustanovení §160 o. s. ř.

36. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla v řízení úspěch (při zohlednění celkového zamítnutého příslušenství ke dni rozhodnutí včetně kapitalizovaného úroku, tj. celkem , částka, ) v rozsahu 75 % a neúspěch v rozsahu 25 %. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů v rozsahu 50 %. Její náklady jsou tvořeny paušální odměnou za zastoupení advokátem ve výši 2,5 x , částka, dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., třemi režijními paušály po , částka, dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 21% sazbou daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek ve výši , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, . Celková výše nákladů řízení představuje částku , částka, , z níž podíl 50 % činí , částka, .

37. Žalovaný je povinen uhradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 o.s.ř.).