48 C 105/2023

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 52 920 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 12. července 2023, č. j. 48 C 105/2023 - 53,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částek 16 696 Kč s příslušenstvím a 16 922 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky 8 464 Kč a 5 898 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení různých částek jakožto dluhů ze tří smluv, které s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně), která pohledávky na žalobkyni postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně tak požadovala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou jistinu úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky, poplatek za administrativní činnost, za hotovostní inkaso a poplatek za životní pojištění), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 2 200 Kč. Dále požadovala zaplacení částky 17 000 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou jistinu úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 8 200 Kč. Konečně žalobkyně požadovala zaplacení částky 3 779,11 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou část jistiny úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 10 450 Kč.

3. Okresní soud rozhodl o žalobou uplatněném nároku, aniž konal, se souhlasem obou účastníků řízení, jednání, když vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli tři smlouvy o úvěru podle, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 15 000 Kč, z níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému skutečně (v hotovosti) vyplatila 10 664 Kč, úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 17 000 Kč, z níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému skutečně vyplatila 14 098 Kč a úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 8 000 Kč, dále vyšel ze zjištění, že žalovaným bylo na úvěry uhrazeno 2 200 Kč, 8 200 Kč a 10 450 Kč. Současně měl okresní soud za prokázané, že pohledávky vzniklé z těchto smluv právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni.

4. Okresní soud se zabýval tím, zda se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru zabývala schopností žalovaného úvěry splácet a dospěl k negativnímu závěru, respektive dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, jak bylo její povinností plynoucí ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu dospěl okresní soud po právní stránce k závěru, že všechny tři smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jsou neplatné, přičemž okresní soud byl povinen k této neplatnosti, jak vyplývá z judikatury, na kterou poukázal, přihlédnout z úřední povinnosti. Z uvedených důvodů okresní soud posoudil vztah žalobkyně a žalovaného jako nárok vyplývající z neplatné spotřebitelské smlouvy, kdy je žalovaný povinen vrátit dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jen nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Výši nároku žalobkyně stanovil jako rozdíl mezi částkami, které právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila žalovanému, a částkami, které naopak žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně, případně samotné žalobkyni; dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení části nesplacené jistiny jen v případě prvních dvou smluv, v případě třetí smlouvy došel k negativnímu závěru, neboť částka zaplacená žalovaným (10 450 Kč) převýšila částku vyplacenou mu právní předchůdkyní žalobkyně (8 000 Kč). Předmětem smlouvy ze dne [datum] byl úvěr ve výši 17 000 Kč, který byl zčásti určen na refinancování jiného úvěru žalovaného, který nebyl předmětem řízení, na základě této smlouvy žalovanému byla fakticky vyplacena v hotovosti částka 14 098 Kč. I v případě smlouvy ze dne [datum] o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč byla část úvěrovaných prostředků určena na refinancování jiného úvěru žalovaného, který nebyl předmětem řízení, a proto bylo žalovanému fakticky vyplaceno jen 10 664 Kč.

5. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého by měl právo na náhradu poměrné části nákladů úspěšnější žalovaný, pro jeho pasivitu mu však žádné náklady nevznikly.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku I., a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částek 4 336 Kč a 2 902 Kč, a výroku III. o nákladech řízení. Žalobkyně předně prohlásila, že odvoláním nenapadá právní závěr okresního soudu o neplatnosti smluv o úvěru pro porušení příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nesouhlasila však s výší obohacení, kterou by jí měl vydat žalovaný, tak jak ji stanovil okresní soud. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na skutečnost, že v úvěrových smlouvách ze dne [datum] a ze dne [datum] bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dohodnuto, že část úvěrovaných finančních prostředků bude použito na úhradu jiných dluhů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, a to formou započtení. V případě úvěrové smlouvy ze dne [datum] byla sjednána celková výše úvěru 17 000 Kč a dále bylo dohodnuto, že část těchto prostředků ve výši 2 902 Kč bude započtena na dluh žalovaného, který je tvořen nezaplaceným zůstatkem v minulosti sjednaného úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, zbytek požadovaných prostředků ve výši 14 098 Kč byl žalovanému vyplacen v hotovosti. Úvěrovou smlouvu ze dne [datum] byla sjednána celková výše úvěru 15 000 Kč a dále bylo dohodnuto, že část těchto prostředků ve výši 4 336 Kč bude započtena na dluh žalovaného, který je tvořen nezaplaceným zůstatkem v minulosti sjednaného úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, zbytek požadovaných prostředků ve výši 10 664 Kč byl žalovanému vyplacen v hotovosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný v obou úvěrových smlouvách takový způsob čerpání úvěru potvrdil svým podpisem, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení ve výši 17 000 Kč, respektive 15 000 Kč. Žalobkyně doplnila, že neplatnost úvěrových smluv z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nemůže mít s poukazem na § 576 občanského zákoníku za následek i neplatnost dohody o zápočtu vzájemných pohledávek, vtělené do úvěrových smluv, neboť se jedná o oddělitelná, samostatná právní jednání. Žalobkyně se domnívá, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoliv pouze částku vyplacenou mu v hotovosti, neboť obohacením je třeba rozumět celkový finanční prospěch na straně žalovaného. Konečně žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění neobsahuje výpočet výše obohacení. Uzavřela, že má nárok na zaplacení částek 8 800 Kč (rozdíl jistiny úvěru ve výši 17 000 Kč a žalovaným zaplacené částky 8 200 Kč) a 12 800 Kč (rozdíl jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč a žalovaným zaplacené částky 2 200 Kč), z tohoto důvodu má nárok na zaplacení (vedle již přiznaných částek výrokem II. rozsudku okresního soudu) dalších částek ve výši 4 336 Kč a 2 902 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni obě uvedené částky.

7. Žalovaný se k odvolání, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen„ o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v části výroku I., co do částek 4 336 Kč a 2 902 Kč, a na výroku o věci samé závislý výrok o nákladech řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Zamítavý výrok I. ve věci samé, pokud byla zamítnuta žaloba co do částek 12 360 Kč a 14 020 Kč s veškerými úroky a úrok z prodlení, a vyhovující výrok II. ve věci samé rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.

10. Odvolací soud předně konstatuje, že okresní soud nepostupoval správně, pokud o nároku žalobkyně rozhodl bez nařízeného jednání, neboť tímto způsobem nelze o věci samé rozhodnout, i kdyby s tím výslovně souhlasili všichni účastníci řízení, jestliže je rozhodnutí soudu založeno na neunesení břemene tvrzení nebo (jako tomu bylo v projednávané věci) důkazního břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008 či např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2440/19). Vydání rozhodnutí o věci samé, které okresní soud založil na neunesení důkazního břemene žalobkyní, bez nařízení jednání proto představuje vadu řízení, která by za určitých podmínek mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neunesení důkazního břemene z její strany, resp. se závěrem o nedostatečnosti zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, potom by musel být rozsudek okresního soudu zrušen tak, aby se v dalším řízení mohlo žalobkyni dostat poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož však žalobkyně v odvolání výslovně prohlásila, že proti tomuto závěru okresního soudu nebrojí, tj. de facto potvrdila, že není schopna unést důkazní břemeno, nepovažuje odvolací soud výše uvedenou vadu, jíž se dopustil okresní soud v řízení před ním vedeným, za vadu, pro kterou by bylo namístě rozsudek okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a současně věc podle § 221 odst. 1 písm. a) a okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. Důvodem nezrušení rozsudku okresního soudu je též skutečnost, že žalobkyně své odvolání zakládá v podstatě na jediné námitce (že i částky, které měla její právní předchůdkyně poskytnout žalovanému na základě neplatných úvěrových smluv a o nichž bylo v úvěrových smlouvách dohodnuto, že budou použity, prostřednictví započtení, na úhradu jiných – dříve vzniklých - dluhů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně), k níž se mohla, vzhledem k tomu, že odvolací soud nařídil za účelem projednání odvolání jednání, k němuž žalobkyni předvolal (žalobkyně se též v zastoupení jednání zúčastnila), při jednání soudu vyjádřit.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále již jen „o. z.“), je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Z citované zákonné úpravy (§ 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z.) plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy či (a) pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky. Přestože ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru koncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, dospěl odvolací soud k závěru, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu je soud povinen přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo], musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Rovněž Nejvyšší soud České republiky se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (byť jím bylo rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, lze dále uvedené závěry aplikovat i na projednávanou věc, protože úprava zakotvená v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je obsahově obdobná), mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu České republiky absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, který byl vydán již ve věci právně posouzené dle zákona o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti.

18. Okresní soud v posuzovaném případě správně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly ve dnech 3. 10. a [datum] uzavřeny dvě úvěrové smlouvy (vztah plynoucí z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum] žalobkyně neučinila předmětem odvolacího řízení), ve vztahu k nimž právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu v tom, že v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a že následkem porušení této povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, k níž byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovaným namítána).

19. Z uvedených důvodů je proto nutno vztah žalobkyně, na níž dne [datum] původní věřitelka pohledávky z úvěrových smluv postoupila, a žalovaného založený uzavřením neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě skutečně právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, třeba posoudit podle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení, kdy ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný žalobkyni povinen vrátit toliko nesplacenou část jistiny úvěru. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že není důvodná námitka žalobkyně, že stran výpočtu výše obohacení je rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný, napadený rozsudek vysvětlení, jakým způsobem okresní soud k výši obohacení žalovaného došel, obsahuje, byť okresní soud neuvádí přesný matematický výpočet výše bezdůvodného obohacení – okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že se žalobkyni podařilo prokázat, jaké částky žalovanému skutečně její předchůdkyně vyplatila (bod 35. odůvodnění), resp. že provedeným dokazováním bylo zjištěno (bod 21.), že na úvěrovou smlouvu, která zněla na 15 000 Kč (ze dne [datum]), bylo žalovanému skutečně vyplaceno 10 664 Kč a žalovaný uhradil 2 200 Kč (byť to okresní soud výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí, z takto provedených zjištění vyplývá, že výše obohacení činí 8 464 Kč, což je jedna z částek, které uložil žalovanému k zaplacení výrokem II. svého rozsudku), a že na úvěrovou smlouvu znějící na částku 17 000 Kč (ze dne [datum]) bylo žalovanému skutečně vyplaceno 14 098 Kč a žalovaný uhradil 8 200 Kč (byť to okresní soud výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí, z takto provedených zjištění vyplývá, že výše obohacení činí 5 898 Kč, což je druhá z částek, které uložil žalovanému k zaplacení výrokem II. svého rozsudku). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezakládá ani případný nedostatek v podobě absence důvodů týkajících se platnosti či neplatnosti ujednání o zápočtu, neboť i k této otázce se okresní soud, i když velmi stručně, rovněž vyjádřil, a to v tom smyslu, že neplatnost úvěrových smluv zakládá i neplatnost dohod o započtení.

20. Jde-li o stanovení výše jistin vyplacených právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému na základě dvou neplatných smluv o úvěru, uzavřených ve dnech [datum] a [datum], odvolací soud je toho názoru, že uzavření dohody o započtení v rámci neplatné úvěrové smlouvy, není způsobilé založit vznik bezdůvodného obohacení na straně úvěrovaného (částku použitou v neplatné úvěrové smlouvě k započtení nelze považovat za finanční prostředky, o které se úvěrovaný obohatil), neboť předpokladem započtení je, že účastníci dohody o započtení mají vzájemné pohledávky stejného druhu, když podstatou započtení je zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí - do výše nižší pohledávky (§ 1982 občanského zákoníku). Předpokladem započtení tak je, aby dvě různé osoby měly vůči sobě navzájem, resp. každá vůči osobě druhé pohledávku, tento předpoklad však v případě neplatné úvěrové smlouvy není splněn.

21. Z obou úvěrových smluv uzavřených ve dnech [datum] a [datum] vyplývá, že žalovaný měl mít vůči právní předchůdkyni žalobkyně dluh z jiného právního vztahu a právní předchůdkyně žalobkyně měla mít ze stejného vztahu vůči žalovanému pohledávku, žalovaný však vůči předchůdkyni žalobkyně žádnou (vzájemnou) pohledávku neměl, a to právě z toho důvodu, že úvěrové smlouvy ze dne [datum] a [datum] byly od počátku neplatné, pro což z těchto smluv účastníkům nevznikla žádná práva ani povinnosti. Jinými slovy, předchůdkyně žalobkyně měla z dřívějšího vztahu pohledávku vůči žalovanému, žalovanému však z neplatných úvěrových smluv žádná pohledávka (např. na vyplacení úvěrovaných finančních prostředků) vůči právní předchůdkyní žalobkyně nevznikla (vyplatila-li právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě neplatných úvěrových smluv finanční prostředky, učinila tak na základě neplatného právního důvodu – viz § 2993 občanského zákoníku, tedy plnila, k čemu nebyla povinna), resp. žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně z dřívějšího vztahu dlužil, právní předchůdkyni žalobkyně však z nového vztahu (neplatné úvěrové smlouvy) dluh vůči žalovanému nevznikl.

22. Z výše uvedeného vyplývá, že obohacení na straně žalovaného představují pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila, nikoliv finanční prostředky, které měly být použity k započtení. Odvolací soud v této souvislosti doplňuje, že souhlasí s okresním soudem v tom, že ujednání o započtení obsažená v neplatných úvěrových smlouvách není ujednáním oddělitelným ve smyslu § 576 občanského zákoníku, neboť bez platné úvěrové smlouvy se nelze platně dohodnout o účelu, na který mají být úvěrované prostředky úvěrujícím poskytnuty.

23. Z vyložených závěrů vyplývá, že napadený rozsudek je v přezkoumávané části věcně správný, proto jej odvolací soud jako takový podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rovněž správného nákladového výroku.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšnému žalovanému žádné náklady spojené s touto částí řízení nevznikly.