48 C 113/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Nevečeřalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 17 317,80 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 11,75% ročně z částky 17 317,80 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 17 317,80 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 152,11 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 124,58 Kč, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 317,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 284,09 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 17 318,80 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení (kapitalizace provedena za dobu od [datum] do [datum]), to vše z titulu uzavřené Smlouvy o povoleném debetu ze dne [datum] a Dodatku ke Smlouvě o povoleném debetu ze dne [datum] ke Smlouvě o bankovních službách na jejichž základě byl žalované zřízen běžný účet [číslo] [bankovní účet]. Kontokorent byl žalované poskytnut ve výši 15 000 Kč, vyčerpán byl ve výši jistiny, tedy došlo k nepovolenému debetu. Běžný účet žalované tak byl spolu s debetem zrušen ke dni [datum]. Úvěruschopnost byla posuzována. Byly zjištěny příjmy žalované, byla lustrována ve databázích, žalovanou tvrzené výdaje byly porovnány se statistickými daty. Žalované tak zůstalo 28% příjmů na nepravidelné nemandatorní výdaje. Žalobkyně zohlednila u žalované ostatní výdaje 800 Kč, výdaje na bydlení 4 902 Kč a životní minimum 3 860 Kč, výdaje na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů 416 Kč a výdaje na závazky u žalobkyně 3 144 Kč Celkem 13 122 Kč, měsíční obrat na účtu žalované činil 32 744 Kč.

2. Žalovaná se přes výzvu nevyjádřila ve věci samé.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě souhlasu účastníků řízení dle § 115a o. s. ř.

4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

5. Dopis ze dne [datum] je předžalobní upomínkou žalované, byl odeslán dne [datum].

6. Smlouva o bankovních službách byla uzavřena mezi účastníky řízení dne [datum].

7. Smlouva o povoleném debetu byla následně mezi účastníky řízení uzavřena dne [datum]. Debet byl povolen ve výši 3 000 Kč. Dodatkem ze dne [datum] byl navýšen na 15 000 Kč.

8. Dopis ze dne [datum] je odstoupením od Smlouvy o řízení a vedení běžného účtu.

9. Dopis ze dne [datum] je oznámením o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek – povoleného debetu.

10. Oznámení o úrokových sazbách neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí soudu.

11. Všeobecné obchodní podmínky neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí soudu.

12. Výpis z debetu prokazuje, že byl vyčerpán jediným čerpáním ve výši 17 317,80 Kč dne [datum], nebylo ničeho uhrazeno. 13. [příjmení] výpisu z registrují prokazuje, že žalovaná měla jeden úvěr mimo žalobkyni ve výši 4 998 Kč. Za duben a květen měla odmítnuto 5 žádostí o úvěry a jednu odvolanou žádost.

14. Výpis z účtu žalované za [číslo] prokazuje dvě příchozí platby v jeden den ve stejné výši po 3 086 Kč od [právnická osoba], týž den byly obě platby přeposlány v plné výši na jiný účet žalované. Dále byly na účet připsány v jeden den dvě platby od [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 11 192 Kč a 12 340 Kč. Druhá platba ve výši 12 340 Kč byla přeposlána týž den na jiný účet žalované.

15. Výpis z účtu žalované za [číslo] prokazuje dvě příchozí platby od [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 11 957 Kč a 15 041 Kč. Obě platby byly v plné výši přeposlány týž den na jiný účet žalované.

16. Výpis z účtu žalované za [číslo] prokazuje dvě příchozí platby od [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 16 633 Kč a 24 898 Kč. Obě platby byly v plné výši přeposlány týž den na jiný účet žalované.

17. Žádost o zvýšení povoleného nezajištěného debetu prokazuje, že jí žalovaná dne [datum] požádala o navýšení na 15 000 Kč. Uvedla příjem 20 000 Kč, náklady na bydlení 4 000 Kč. Ostatní výdaje 800 Kč. Dále žalovaná uvedla, že nemá jiné dluhy mimo [anonymizováno].

18. Z Kreditní informace ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná má povolený debet a kreditní karty 3 000 Kč, má osobní úvěr nezajištěný 150 000 Kč.

19. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že žalobkyně vyčerpala 17 317,80 Kč, nic neuhradila. Výdaje žalobkyně na bydlení a živobytí stanovila ve výši dle statistik. Skutečné výdaje žalované nelze zjistit, ani z výpisů, neboť ty obsahují pouze obrat ve výši příjmů a jejich okamžité přeposlání na jiný účet. [jméno] žalovaná uvedla příjem ve výši 20 000 Kč, avšak obrat na účtu prokazuje příjem 32 744 Kč, tedy o 63% vyšší než tvrdila žalovaná. Příjem žalované je ovšem tvořen vždy dvěma příchozími platbami ve stejný den od stejného zaměstnavatele, což budí dojem, že na účet žalované byly posílány dvě různé mzdy. Za poslední dva měsíce žalovaná opakovaně žádala o úvěry, které jí byly zamítány či odvolala žádost.

20. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

21. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy.

27. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 28. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.

29. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

30. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

31. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2023, č.j. 11 Co 27/2023-118, v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba ze strany poskytovatele úvěrů zjišťovat a prověřovat nejen jeho příjem, ale i skutečné výdaje, náklady a závazky. Nelze se spoléhat pouze na tvrzení žadatele o úvěr uváděná např. v žádosti o úvěr. Nesplnění této povinnosti zakládá neplatnost smlouvy o úvěru dle § 86 z.s.ú.

32. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru. Nebyly zjištěny skutečné výdaje žalované na bydlení a živobytí, bylo vycházeno pouze ze statických údajů, aniž byly jakkoli podloženy. Dále nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o skutečné výši příjmu žalované, když sama uvedla 20 000 Kč, ale na účet jí zaměstnavatel zasílal týž den dvě různé mzdy v souhrnné průměrné výši 32 744 Kč, tedy o 63% vyšší než tvrdila žalovaná, což je zásadní rozdíl. Průměrný spotřebitel zajisté zaznamená rozdíl mezi mzdou 20 000 Kč a 32 744 Kč. Není běžné, že by zaměstnavatel zasílal jednu mzdu ve dvou různých částkách týž den zaměstnanci. Soud má tak za to, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána pouze povrchně a rozhodně zůstaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

33. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

34. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalující straně se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny 17 317,80 Kč, uhrazeno nebylo nic. Soud proto uložil žalované straně uhradit žalující straně obohacení v souladu s § 87 z. s. ú. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 284,09 Kč, přičemž tato částka představuje 57,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,51 % a úspěchu žalované v rozsahu 21,49 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 317,80 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

36. Soud účastníkům, resp. zástupcům účastníků, automaticky zašle následně rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do datové schránky, mají-li ji zřízenou. Není třeba o to žádat.