48 C 224/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Nevečeřalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 36 324,41 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky částka s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do datum s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum zaplacení a s úrokem ve výši 17,8 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši částka, poplatky částka, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne datum mezi právnická osoba., a žalovaným, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši částka, který žalovaný řádně a včas nehradil, ač jej v plné výši vyčerpal. Celkem žalovaný uhradil částka. Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn ke dni datum.

2. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně. Žalovaný toto prohlásil za nesporné. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 524 obč. zák., který stanoví, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému, s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Respektive vycházel i z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

3. Žalovaný uvedl, že o úvěru ví, neměl v době poskytnutí úvěru u právnická osoba., běžný účet. V současné době není zaměstnaný, nemá, jak úvěr splácet. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody to uhradí.

4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

5. Smlouva o úvěru ze dne datum byla uzavřena mezi právnická osoba., a žalovaným, předmětem byl úvěr ve výši částka, který měl být vyplacen na účet žalovaného vedený právnická osoba. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 17,80 % ročně, připisoval se k jistině. Poplatek za vedení účtu činil částka měsíčně.

6. Dopis ze dne datum žalovanému je vyrozumění od InvestCapital, Ltd., o postoupení pohledávky žalobkyni Jméno žalobkyně., na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum.

7. Podací arch ze dne datum prokazuje odeslání dopisu žalovanému.

8. Podací lístek ze dne datum prokazuje odeslání dopisu žalovanému.

9. Dopis ze dne datum žalovanému je předžalobní upomínkou.

10. Potvrzení o úhradě kupní ceny ze dne datum prokazuje úhradu kupní ceny postupující společnosti InvestCapital, Ltd., společností Jméno žalobkyně.

11. Ceník právnická osoba. neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

12. Všeobecné obchodní podmínky neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí.

13. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum mezi InvestCapital, Ltd, a Jméno žalobkyně., a Seznam postoupených pohledávek prokazují postoupení žalované pohledávky žalobkyni.

14. Výpis z OR prokazuje existenci žalobkyně.

15. Podklady pre sudne konanie prokazují čerpání úvěru ve výši částka žalovaným dne datum ve výši částka a částka.

16. Email Kruk ze dne datum neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

17. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením, na která soud odkazuje, tedy byla uzavřena úvěrová smlouva dne datum mezi právnická osoba., a žalovaným, žalovaný vyčerpal částka, uhradil částka. Žalovaný učinil nesporným, že žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni. Nebylo prokázáno, přes poučení, žádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného.

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

19. Co se týče právního posouzení soud vycházel z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od datum, který mimo jiné stanoví, že: „ … řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. … “ Soud proto s ohledem na vznik právních poměrů věc posoudil dle právní úpravy ze zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen obch. zák.) ve znění účinném do datum.

20. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

21. Na příslušenství pohledávky, tj. na úroky z prodlení, soud aplikoval ust. § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

22. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

23. Podle čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS., dále jen „směrnice“) platí, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru.

24. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne datum sp. zn. spisová značka mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

25. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z datum č. j. spisová značka] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do datum (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu právnická osoba v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne datum ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne datum ve věci C-377/14 (jméno FO a jméno FO v. právnická osoba.) se k předběžné otázce Krajského soudu v adresa dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

26. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne datum sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uvedl, že z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, byť k tomuto úkolu přistoupil krajský soud v nyní posuzované věci důsledně a referenčním kritériem mu bylo zejména odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 (budiž přitom poznamenáno, že odůvodnění obou nálezů pro přesné poměřování parametrů úvěru, jak je krajský soud v napadeném usnesení provedl, nebylo už z povahy věci příliš vhodné; ve starším z obou citovaných nálezů se Ústavní soud dané problematiky jen dotkl mimo jeho nosné důvody a ani v navazujícím nálezu své úvahy příliš nerozvedl – už tedy proto bylo poněkud problematické, kdyby sloužily oba nálezy krajskému soudu jako prubířský kámen pro posouzení jemu předložené úvěrové smlouvy). Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.

27. Ohledně vývoje judikatury a její změny v rámci času soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne datum, v němž je uvedeno, že Ústavní soud uznává, že především v horizontálních vztazích (o takový se jedná i v projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti - zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení, byť by jejich pozice byla srovnatelná, by se tohoto dobrodiní již nedostalo. Již ve svém nálezu ze dne datum sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) Ústavní soud v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. doktrinální názor Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191-197). Výjimky z uvedené zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní (srov. i Kühn, Zdeněk, op. cit. str. 196). Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace). Tento názor Ústavního soudu není ojedinělý, nýbrž se vyskytuje i v dalších rozhodnutích např. sp.zn. II.ÚS 2448/14 ze dne datum. Soud žádnou argumentaci oprávněné, jež by mohla mít za následek judikaturní odklon, neshledal.

28. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru. Soud proto shledal předmětnou úvěrovou smlouvu podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. neplatnou pro příčení se dobrým mravům, když nebyla nijak prokazatelně zkoumána úvěruschopnost žalovaného před jejím uzavřením.

29. Soud proto uložil žalovanému zaplatit pouze rozdíl mezi čerpaným úvěrem a uhrazenou částkou ve výši bezdůvodného obohacení. Jelikož je žalovaný od roku 2022 ve výkonu trestu odnětí svobody přiznal soud žalované úroky z prodlení až od doručení žaloby žalovanému, což se stalo dne datum. Následující den měl žalovaný dluh uhradit a dne datum se tak dostal do prodlení. Při určení výše úroků z prodlení byl soud limitován jejich žalovanou výší.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobkyně byla převážně neúspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly.

31. Soud účastníkům, resp. zástupcům účastníků, automaticky zašle následně rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do datové schránky, mají-li ji zřízenou. Není třeba o to žádat. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Mostě ve dvojím vyhotovení. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, zák. č. 99/1963 Sb., a exekučního řádu, zák. č. 120/2001 Sb.