48 C 45/2023

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. jméno příjmení a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně příjmení právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupené advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované celé jméno žalované , narozené datum bytem adresa žalované o 15 155,96 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 5. 2023, č. j. 48 C 45/2023-29,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II. se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje v napadené části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 096 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i ve výroku

III.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. l. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále již jen soud prvního stupně) zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 059,96 Kč s úrokem ve výši 795,26 Kč, s úrokem ve výši 19,39 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a ve stejné lhůtě povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 012,05 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla dne [datum] uzavřena smlouva o klasickém úvěru [číslo] (dále již jen úvěrová smlouva). Žalovaná v žádosti o tento úvěr uvedla, že je [anonymizováno], žije v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], je zaměstnancem s příjmem [částka] měsíčně a její výdaje představují 3 000 Kč měsíčně, nemá žádné závazky. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 14 096 Kč na mobilní telefon, na který žalovaná, ačkoli se k tomu zavázala, nic neuhradila. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z tvrzení žalované o jejich příjmech a výdajích, neprocházela [příjmení]. Dopisy ze dne [datum] úvěrová společnost od úvěrové smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posuzoval podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen z. s. ú.), vzal do úvahy, že věřitel je povinen prověřit dostatečně úvěruschopnost spotřebitele, neboť mu to ukládá § 86 odst. 2 z. s. ú. a nedostatek prověření sankcionuje neplatností smlouvy (§ 87 odst. 1 z. s. ú.). Soud prvního stupně uzavřel, že dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, neboť bylo ohledně příjmů a výdajů žalované vycházeno pouze z jejích tvrzení. Výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně pro osobu bydlící v nájmu jsou zjevně zásadně podhodnocené. Není-li řádně a úplně zjištěn (ověřen) příjem žalované a její výdaje, není možné stanovit její disponibilní příjem a dospět k závěru, že žalovaná je schopna splácet úvěr. Z tohoto důvodu shledal úvěrovou smlouvu neplatnou a zabýval se tím, zda se jedná o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny 14 096 Kč, uhrazeno nebylo nic, proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni obohacení v souladu s § 87 z. s. ú. Při posuzování dalších žalobkyní požadovaných nároků vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. S ohledem na právní názor vyslovený v tomto rozsudku uzavřel, že žalobkyni nevzniklo právo na žádné další nároky vůči žalované, a proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) a přiznal v řízení částečně úspěšné žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 012,05 Kč, která představuje 44,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 72,47 % a úspěchu žalované v rozsahu 27,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 15 155,96 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř., protože nesouhlasila s tím, že jí nebylo přiznáno právo na zákonné úroky z prodlení z vráceného bezdůvodného obohacení, jelikož soud prvního stupně na své rozhodnutí aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Má za to, že dané rozhodnutí je nutné posuzovat v kontextu, nikoli jako etalon pro budoucí rozhodování soudů nižších instancí. Poukazovala na to, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem byl poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč a smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 108,84 %, přičemž žalovaná měla po přičtení smluveného úroku vrátit 112 224 Kč, navíc vyšlo najevo, že v době sjednávání úvěru dlužila i jiným bankovním institucím částku 1 600 000 Kč. Nyní posuzovaný případ je však odlišný, když strany si dohodly roční úrokovou sazbu 19,39 % a celkovou částku k zaplacení 15 499 Kč. Jedná se tak o výrazně rozdílné skutkové okolnosti, které však soud prvního stupně subsumoval pod jeden jediný závěr spočívající v nepřiznání práva na zákonné úroky z prodlení. Účelem úpravy v § 87 odst. 1 z. s. ú. je totiž konkrétní ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami, nikoliv obecné a automatické pojetí na jakékoliv poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nabídla svůj právní pohled na danou věc a zabývala se pojmem lichva. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ve kterém tento soud definoval lichevní smlouvy a jejich parametry. Ke sjednané výši úroku poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který se vyjádřil k posuzování přiměřenosti sjednaného úroku a vyjádřila názor, že její právní předchůdce lichvářem není, jelikož nesplňuje žádné znaky charakteristické pro lichvářské smlouvy. Vytýkala soudu prvního stupně, že sám měl posoudit lichvářské praktiky, a neměl se omezit pouze na závěr, že se na daný právní poměr aplikuje pravidlo chránící spotřebitele před lichvářskými praktikami. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a III. tak, že zamítne žalobu v části, ve které se domáhala zaplacení částky 1 059,96 Kč s úrokem ve výši 795,26 Kč, s úrokem ve výši 19,39 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení. Žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost zaplatit jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se nejprve tím, zda žalobkyně je osobou oprávněnou podat odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

6. Podle § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle § 204 odst. 1 o. s. ř se odvolání podává do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení. Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že právo podat odvolání jako řádný opravný prostředek přísluší účastníku řízení, a to tomu, jemuž byla rozhodnutím způsobena v jeho právech určitá, byť nepatrná újma (jde o tzv. subjektivní přípustnost odvolání). V posuzovaném případě bylo výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně žalobě částečně vyhověno a žalobkyni bylo přiznáno právo na zaplacení částky 14 096 Kč, a proto jí tímto výrokem nemohla být způsobena újma. Z tohoto důvodu žalobkyně není osobou subjektivně oprávněnou podat odvolání proti výroku II. rozsudku a odvolací soud její odvolání proti výroku II. jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř. Předmětem přezkumu se tak stala část výroku I., jímž byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba žalobkyně, týkající se úroku z prodlení z částky 14 096 Kč od [datum] do zaplacení, tak jak ji žalobkyně vymezila ve svém odvolání. Odvolací soud shledal, že proti této části zamítavého výroku, jakož i proti nákladovému výroku je odvolání žalobkyně přípustné (§ 201 o. s. ř.), v tomto rozsahu přezkoumal označený rozsudek, spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212, § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

7. V posuzované věci se žalobkyně vymezuje vůči závěru soudu prvního stupně, že na danou věc se vztahuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, když se domnívá, že tento primárně dopadá na„ lichvářské smlouvy“. Odvolací soud tento názor žalobkyně nesdílí, neboť shora uvedené rozhodnutí řeší především otázku, zda žalobkyni vznikl k okamžiku její výzvy k úhradě zbývající části jistiny poskytnutého spotřebitelského úvěru nárok na vrácení této jistiny a zákonných úroků z prodlení. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval výkladem § 86 odst. 1 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. a již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. dovodil, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 z. s. ú. nabízel § [číslo] věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, dále již jen o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). [příjmení] z. s. ú. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 z. s. ú. je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k § 87 z. s. ú. uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Nejvyšší soud zavřel, že § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

8. Odvolací soud je toho názoru, že shora uvedené závěry necílí pouze a jen na„ lichvářské smlouvy“, jak se snaží žalobkyně namítat, nýbrž obsahuje výklad § 86 a 87 z. s. ú. ve vztahu k ustanovením o. z. o bezdůvodném obohacení, a především podává výklad následků, které nastanou, neprověří-li poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně úvěryschopnost dlužníka. Následkem takové nedostatečné odborné činnosti poskytovatele úvěru je neplatnost smlouvy, a to bez ohledu na to, jaké byly sjednány úroky z úvěru, tedy bez ohledu na to, zda jde o úroky„ lichvářské“ či nikoli. Tato dvě ustanovení z. s. ú. mají za cíl upravit vztahy, které vznikly na základě toho, že poskytovatel úvěru nepostupoval před poskytnutím úvěru s odbornou péčí a upřednostnil své ekonomické zájmy poskytnout úvěr.

9. Ze shora uvedených důvodů shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž žalobkyni nepřiznal právo na úroky z prodlení z poskytnuté jistiny, za zcela správné, neboť žalovaná se mohla dostat do prodlení až v okamžiku, kdy by byla schopna podle svých možností splatit jistinu, nikoli však k okamžiku, kdy jí žalobkyně vyzvala k zaplacení zesplatněného úvěru. Stanovil-li soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč (jistinu poskytnutou žalobkyní) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, přihlédl k výši této částky, jakož i k době, která uplynula od poskytnutí úvěru a příjmu žalované. Odvolací soud proto část výroku I., jíž byly zamítnuty úroky z prodlení ze žalované částky, jako věcně správnou podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vzal do úvahy, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, úspěch měla žalovaná a ta by měla podle § 221 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože jí však žádné náklady nevznikly, nebylo žádné z účastnic přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.