48 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul Danielem Nevečeřalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 6 690,60 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 2 090,60 Kč a částky 1 206 Kč zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení v částce 741,61 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 600 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 600 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř.

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 4 600 Kč, smluvní pokuta 2 090,60 Kč, úroky 1 206 Kč, úroky z prodlení 741,61 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] mezi [právnická osoba] a žalovaným, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 600 Kč, který žalovaný řádně a včas nehradil do dne splatnosti [datum]. Žalovaný ničeho neuhradil.

3. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

4. Před zahájením jednání ve věci samé byla žaloba částečně vzata zpět žalující stranou, a to v rozsahu požadované smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku, soud proto řízení částečně zastavil výrokem ad I v navrženém rozsahu dle § 96 o. s. ř., aniž zjišťoval stanovisko žalovaného.

5. Žalovaný se nevyjádřil ve věci samé a k jednání se nedostavil.

6. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud nemá za prokázané, že mezi žalovaným a žalobkyní došlo k uzavření tvrzené úvěrové smlouvy. Z provedených listinných důkazních prostředků nijak nevyplývá, že to byl konkrétně žalovaný, kdo měl uzavřít úvěrovou smlouvu, ani jak byla při jejím uzavírání ověřena totožnost žalovaného, pouhé poskytnutí osobních údajů bez jejich ověření není ověřením totožnosti. Údaje o číslu účtu a osobní údaje žalovaného mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti. Smlouva nebyla žalovaným podepsána a soud tak nemá za prokázaný ani obsah smlouvy, se kterým žalovaný údajně souhlasil. To, že žalobkyně tvrdí, že žalovaný podepsal smlouvu elektronicky, nepovažuje soud za prokázání toho, že tento úkon žalovaný skutečně učinil. Soud tak nemá najisto postavené ani to, že žadatelem o úvěr byl skutečně žalovaný. Jinak řečeno, není jisté, zda a s kým byla smlouva o úvěru uzavřena. Soud se tak zaobíral tím, zda byla úvěrová jistina ze smlouvy o úvěru vyplacena žalovanému a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud zjistil, že majitelem předmětného účtu je žalovaný a že mu bylo vyplaceno 2 100 Kč a 2 500 Kč. Soud proto vyšel z toho, že na straně žalovaného, nebylo-li prokázáno uzavření úvěrové smlouvy, došlo k bezdůvodnému obohacení. Jelikož byla žalovanému zaslána upomínka [datum], dospěl soud k závěru, že 3 dny poté musel žalovaný již vědět o tomto obohacení a následující den se dostal do prodlení.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. V rámci právního posouzení věci v části bezdůvodného obohacení soud vycházel z ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“.

10. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v rozsahu vyplacené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na vrácení částky 4 600 Kč a úroky z prodlení od [datum]. Soud proto zamítl žalobu v rozsahu převyšujícím přiznanou částku ve výroku ad III, neboť na ni žalobkyni nevznikl nárok, a to konkrétně úroky z prodlení před [datum], když nebylo prokázáno uzavření úvěrové smlouvy a tedy ani smluvní splatnost dlužné částky.

12. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměru úspěchu a neúspěchu byl u obou stran v podstatě totožný.