48 C 98/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Nevečeřalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o částka s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a dále pak částky [částka], částky [částka], částky [částka] a částky [částka], zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši [částka] (zesplatněná jistina [částka] a dlužné jistiny [částka], dluh na úrocích [částka], náklady upomínek [částka] (3x po [částka]), smluvní pokuta [částka] (3x [částka] za dlužné splátky), smluvní pokuta [částka] (0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru [částka] za dobu od [datum] do [datum]), se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], vyplacenu mu byla částka [částka] a [částka] byla provize zprostředkovatele. Pro prodlení žalovaného byl úvěr ke dni [datum] zesplatněn. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována.

2. Žalovaný se přes výzvu nevyjádřil ve věci samé.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě souhlasu účastníků řízení dle § 115a o. s. ř.

4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 5. [příjmení] smlouvy prokazuje, že žalovaný uhradil na úvěr [částka], dlužná jistina je [částka]. 6. [příjmení] obrazovky prokazuje, že byl zřízen trvalý příkaz k úhradě [částka] měsíčně ve prospěch účtu OKV z účtu žalovaného uvedeného v úvěrové smlouvě.

7. Výpis z KN prokazuje, že [jméno] [příjmení] je vlastníkem bytové jednotky.

8. Posouzení úvěruschopnosti zákazníka prokazuje, že byl ověřen účet žalovaného, číslo jeho OP, [příjmení] a Insolvenční rejstřík, je zaměstnán, má příjem [částka], výdaje na bydlení má [částka], úvěry hradí ve výši [částka].

9. Vyúčtování mzdy prokazuje, že žalovaný měl od [příjmení] [příjmení] v [číslo] mzdu [částka], v [číslo] mzdu [částka]. Žalovaný neměl srážky.

10. Prohlášení rodiče prokazuje, že matka žalovaného [jméno] [příjmení] prohlásila, že jí žalovaný hradí za bydlení [částka].

11. Výpis z ISIR prokazuje, že jím žalovaný neprochází.

12. Výsledek lustrace [příjmení] prokazuje, že jím žalovaný neprochází.

13. Formulář pro standardní informace prokazuje, že žalovaný byl seznámen s parametry úvěru před uzavřením smlouvy.

14. Tabulka umoření prokazuje, jak měl být úvěr splácen.

15. Dopisy ze dne [datum], [datum] jsou upomínkami žalovanému k úhradě dlužných splátek.

16. Čestné prohlášení ze dne [datum] a Seznam odeslaných upomínek prokazují, že byly odeslány dvě upomínky žalovanému.

17. Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] prokazuje, že byla dne [datum] uzavřena mezi účastníky řízení, předmětem byl úvěr ve výši [částka], provize byla [částka]. Čestné prohlášení žalovaného [příjmení] spotřebitele prokazuje, že uvedl splátky jiného úvěru [částka] měsíčně. Čestné prohlášení žalovaného [příjmení] spotřebitele prokazuje, že uvedl výdaje [částka] na bydlení, [částka] na splátky jiného úvěru [částka], je svobodný a má příjmy [částka].

18. Potvrzení o provedení transakce ze dne [datum] prokazuje odeslání částky [částka] na účet žalovaného.

19. Potvrzení o provedení transakce ze dne [datum] prokazuje odeslání částky [částka] na účet třetí osoby.

20. Úvěrové podmínky neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí.

21. Dopis ze dne [datum] prokazuje, že byl zesplatněn žalovaný úvěr. Součástí je i předžalobní upomínka. Podací lístek prokazuje odeslání dne [datum].

22. Výpis ze seznamu ČNB neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

23. Výpis z OR prokazuje existenci žalobkyně.

24. Statistika rodinných účtů neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

25. Výdaje na konečnou spotřebu domácnosti podle účtu neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

26. Výše normativních nákladů na bydlení neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

27. Životní minimum a Existenční minimum neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

28. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením ohledně uzavření úvěrové smlouvy. Žalovanému na účet byla poukázána částka [částka], [částka] bylo uhrazeno zprostředkovateli, nikoli žalovanému, žalovaný uhradil první dvě splátky po [částka]. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dvou výplatních pásek žalovaného prokazujících příjmy [částka] a čestného prohlášení matky žalovaného o jeho příspěvku na bydlení [částka] u ní. Další výdaje žalovaného byly posuzovány z čestného prohlášení žalovaného o výdajích na jiných úvěr [částka], případně dle statistických údajů.

29. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

30. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

31. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

32. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

35. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy.

36. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 37. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.

38. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

39. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 [číslo] musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

40. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.2.2023, č.j. 11 Co 27/2023-118, v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba ze strany poskytovatele úvěrů zjišťovat a prověřovat nejen jeho příjem, ale i skutečné výdaje, náklady a závazky. Nelze se spoléhat pouze na tvrzení žadatele o úvěr uváděná např. v žádosti o úvěr. Nesplnění této povinnosti zakládá neplatnost smlouvy o úvěru dle § 86 z.s.ú.

41. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru, neboť nebyly nijak ověřeny závazky žalovaného v registrech jako například NRKI, BRKI nebo REPI. Žalobkyně vyšla pouze z tvrzení žalovaného o jeho jiném jediném závazku ve výši [částka] měsíčních splátek, aniž toto tvrzení žalovaného jakkoli ověřila, zda je například úplné. [příjmení] vůbec výpis z účtu žalovaného, aby měla ověřitelný přehled o jejich výdajích a složení těchto výdajů, pouze se spoléhala na statistické údaje. Takový přístup ale nemůže být dostatečný, neboť není schopen například odhalit předlužení žalovaného nebo třeba jeho závislost na sázkách. Nedostatek posouzení úvěruschopnosti se ostatně prokázal následným uhrazením pouze dvou splátek.

42. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

43. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalující straně se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny [částka], uhrazeny byly [částka]. Soud proto uložil žalované straně uhradit žalující straně obohacení ve výši rozdílu v souladu s § 87 z. s. ú. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně na právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 22,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky [částka] za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].