50 C 122/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 20 365,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 344 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části požadující po žalované zaplatit 1 339,90 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 18 683,90 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 391,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 535,14 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, částku 1 681,55 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 365,45 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka, obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“), s žalovanou 30. 6. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 17 184 Kč, to vše nejpozději do 30. 8. 2021. Žalovaná do 30. 8. 2021 zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru pouze 2 656 Kč. Žalovaná je tak v prodlení a původní věřitelce vedle původního nároku vznikl též nárok na zaplacení smluvního úroku z dlužné částky a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky.

2. Před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr posouzením příjmů a výdajů žalované a lustrací žalované ve veřejných a neveřejných seznamech a na základě získaných údajů posoudila žalovanou jako úvěruschopnou.

3. Dne 22. 12. 2021 postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Po postoupení pohledávky se žalobkyně pokusila vymoci dluh žalované mimosoudně, přičemž s mimosoudním vymáháním dluhu jí vznikly dodatečné náklady ve výši 473 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Účastnice řízení na základě výzvy soudu svým postojem daly najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

6. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že původní věřitelka uzavřela s žalovanou 30. 6. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 17 184 Kč, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 656 Kč nejpozději do 30. 8. 2021.

7. Z výplatních pásek žalované soud zjistil, že v době uzavírání smlouvy činil průměrný čistý příjem žalované částku 17 885,33 Kč.

8. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že jako své měsíční výdaje uvedla žalovaná částku 12 750 Kč.

9. Z vyjádření žalobkyně soud zjistil, že žalovaná na dluh ze smlouvy o úvěru celkem zaplatila 2 656 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že původní věřitelka postoupila 22. 12. 2021 pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

11. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 12. 5. 2022.

12. Soud tak učinil skutkový závěr, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 17 184 Kč, to vše prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek nejpozději do 30. 8. 2021. Před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Jako příjmy žalované zjistila původní věřitelka částku 17 885,33 Kč, přičemž výši příjmů ověřila prostřednictvím výplatních pásek žalované. Jako výdaje žalované zjistila původní věřitelka částku 12 750 Kč, přičemž výši tvrzených výdajů původní věřitelka neověřovala. Žalovaná do 30. 8. 2021 celkem na dluh ze smlouvy o úvěru zaplatila 2 656 Kč. Následně původní věřitelka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni a žalovanou o tom vyrozuměla. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 12. 5. 2022.

13. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o zápůjčce. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž mimo jiné dovodil, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků... Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 22. V souzené věci sice původní věřitelka ověřila příjmy žalované prostřednictvím výplatních pásek žalované, pokud však jde o výdajovou stránku, spokojila se původní věřitelka pouze s prohlášením žalované, aniž by toto prohlášení jakýmkoliv způsobem ověřovala. Nadto původní věřitelka zjistila jako použitelný měsíční příjem žalované částku 5 152 Kč. Po odečtení měsíční splátky ve výši 2 656 Kč, by tak žalované zůstala částka 2 496 Kč. [příjmení] 2 496 Kč přitom nedosahuje ani výše životního minima podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru. O výše uvedeném nelze než učinit závěr, že před uzavřením smlouvy o úvěru původní věřitelka nesplnila svou zákonnou povinnost řádně zkoumat schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr.

23. Na otázku, zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy, odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Z důvodu, že původní věřitelka nesplnila svou zákonnou povinnost řádně zkoumat schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, je smlouva o úvěru absolutně neplatná (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK)) a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle zásad o bezdůvodném obohacení. Původní věřitelka poskytla žalované plnění ve výši 20 000 Kč. Za toto plnění zaplatila žalovaná celkem 2 656 Kč. Původní věřitelka resp. žalobkyně má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17 344 Kč.

25. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 27. Na základě výše uvedeného dospěl zdejší soud k závěru, že nelze žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení od doby, kdy vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výzvy k plnění, jelikož tento nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jí může vzniknout až v době, kdy se žalovaná ocitne v prodlení se splácením jistiny úvěru, přičemž počáteční lhůtu k plnění žalované musí s ohledem na znění § 87 z. s. ú. určit soud.

28. Žalovaná nepožadovala umožnit splácení dlužné částky prostřednictvím splátek a mezi stranami nebylo žádného sporu o možnostech žalované zaplatit dlužnou jistinu najednou. Soud tak rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve standardní zákonné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). V části, kde žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl, jelikož žalobkyni nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení dosud nevznikl. Stejně tak soud žalobu zamítl v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení poplatku a ostatních nároků vycházejících ze smlouvy o úvěru, jelikož tyto povinnosti vychází ze smlouvy o úvěru, kterou soud posoudil jako smlouvu absolutně neplatnou. (výrok II).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla v řízení pouze nepatrný neúspěch, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 267 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 815 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 365,45 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč (výrok III).