50 C 141/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 11 459,41 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části požadující zaplatit částku 4 521,20 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 7 271,20 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 946,65 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 501,98 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, částku 4 188,21 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni soud neukládá povinnost nahradit žalované náklady řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 459,41 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka, obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“), s žalovanou 18. 4. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 10 302 Kč, to vše nejpozději do 18. 6. 2021. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru pouze 9 250 Kč. Žalovaná je tak v prodlení a původní věřitelce vedle původního nároku vznikl též nárok na zaplacení smluvního úroku z dlužné částky a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky. Dne 1. 2. 2023 postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy úvěru na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že původní věřitelka uzavřela s žalovanou 18. 4. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 10 302 Kč, to vše nejpozději do 18. 6. 2021.

5. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná na dluh ze smlouvy o úvěru celkem zaplatila 9 250 Kč.

6. Z výplatních pásek žalované soud zjistil, že žalovaná měla průměrný měsíční příjem ve výši 9 870 Kč.

7. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o úvěru měla žalovaná jinou exekučně vymáhanou povinnost.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že 1. 2. 2023 postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

9. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 18. 4. 2020, [číslo] poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 10 302 Kč, to vše nejpozději do 18. 6. 2021. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr posouzením příjmů a výdajů žalované. Jako příjmy žalované zjistila původní věřitelka částku 9 869 Kč a jako výdaje žalované částku 4 860 Kč. Výši příjmů žalované ověřila původní věřitelka prostřednictvím výplatních pásek. Výši výdajů žalované původní věřitelka jakkoliv neověřovala. V době uzavření smlouvy měla žalovaná jinou exekučně vymáhanou povinnost. Žalovaná zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru pouze 9 250 Kč. Dne 1. 2. 2023 postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy úvěru na žalobkyni.

10. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Na otázku, zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy, odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. V souzené věci původní věřitelka řádně neposoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Původní věřitelka sice ověřila příjmy žalované prostřednictvím výplatních pásek žalované. V případě výdajů žalované se však původní věřitelka spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše měsíčních výdajů (k tomu srov. Nejvyšší soud, 33 Cdo 2178/2018). Nadto žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že již má exekučně vymáhanou povinnost, což samo o sobě svědčí o tom, že žalované platební morálka je slabá. Tato skutečnost měla o sama o sobě být důvodem pro odmítnutí uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. To původní věřitelka neučinila, smlouvu s žalovanou uzavřela, a tím porušila svou zákonnou povinnost. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK)) a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle příslušné právní úpravy.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 21. Žalovaná obdržela od původní věřitelky plnění ve výši 12 000 Kč. Za toto plnění zaplatila celkem 9 250 Kč. Původní věřitelka, resp. žalobkyně, tak má nárok na zaplacení rozdílu mezi přijatým a poskytnutým plněním, tzn. žalobkyně má nárok na zaplacení 2 750 Kč.

22. V souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nelze žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení od doby, kdy vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výzvy k plnění, jelikož tento nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jí může vzniknout až v době, kdy se žalovaná ocitne v prodlení se splácením jistiny spotřebitelského úvěru, přičemž počáteční lhůtu k plnění žalované musí s ohledem na znění § 87 z. s. ú. určit soud.

23. Žalovaná nepožadovala umožnit splácení dlužné částky prostřednictvím splátek a mezi stranami nebylo žádného sporu o možnostech žalované zaplatit dlužnou jistinu najednou. Soud tak rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve standardní zákonné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V části, kde žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl, jelikož žalobkyni nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení dosud nevznikl. Stejně tak soud žalobu zamítl v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení souhrnného poplatku, jelikož povinnost zaplatit souhrnný poplatek vychází ze smlouvy o úvěru, kterou soud posoudil jako smlouvu absolutně neplatnou.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalované, která byla ve věci poměrně úspěšnější, nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, jelikož z obsahu spisu je zřejmé, že jí žádné náklady řízení nevznikly. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 459,41 Kč s příslušenstvím. Soud žalobkyni přiznal pouze 2 750 Kč, představující méně než poloviční úspěch ve věci žalobkyně.