50 C 164/2020

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 13 833,93 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba se v části požadující zaplatit částku 3 333,93 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 3 333,93 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, částku 3 500 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> Žalobkyně doručila soudu dne [datum] návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala plnění z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní. Smlouva měla být uzavírána přes webové rozhraní. Podle žaloby byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 18 dnů, tj. do [datum]. Žalovaný měl rovněž povinnost zaplatit žalobkyni poplatek za zpracování/poskytnutí úvěru ve výši 2 146,13 Kč a sjednaný úrok 37,80 Kč. Žalobkyně žalobou požaduje rovněž účtované poplatky za čtyři upomínky ve výši 1 150 Kč a také smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč (0,1 % denně z dlužné částky), jakož i příslušenství v podobě úroku z prodlení. Účastníci souhlasili dle § 115a o.s.ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí, když se žalovaný k jemu zaslané výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Žalovanému byla výzva společně se žalobou doručena náhradně na adresu trvalého pobytu žalovaného zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutečnosti. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že smlouva není podepsána žalovaným. Podepsané nejsou ani obchodní podmínky žalobkyně. Okresní soud připomíná, že pojem elektronický podpis (obyčejný) je definován přímo v § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu (zákona č. 227/2000 Sb., účinného do 19. 9. 2016) jako údaje v elektronické podobě připojené k datové zprávě, které jsou s datovou zprávou logicky spojeny a slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Základní otázkou zde je, co je možné již za tento obyčejný elektronický podpis považovat, protože občanský zákoník ani zákon o elektronickém podpisu nijak dále nedefinují a nespecifikují pojem elektronického podpisu. Podle převažujícího názoru, běžné uvedení jména na konci datové zprávy (např. e-mailu, SMS apod., ani v textu textového souboru, který je k e-mailu připojen) nepředstavuje prostý elektronický podpis. Určení jednající osoby je spojeno až se zaručeným elektronickým podpisem (srov. např. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník

I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, [číslo] s. 2026). Podle § 566 odst. 1 o.z., není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí. Jak vyplývá z uvedeného, tvrzená smlouva mezi účastníky sjednána nebyla. Nebyla tedy sjednána ani ujednání o smluvních pokutách, o poplatcích za upomínky ani o poplatku za zpracování úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy, nebylo prokázáno ani ujednání o smluvních úrocích z prodlení. Úrok z prodlení tak mohl být přiznán jen v zákonné výši. Z dokladu o platbě/výpisu z bankovního účtu/ vyplývá, že věřitelka [právnická osoba] zaslala na jméno žalovaného bankovním převodem částku 7 000 Kč, která byla žalovanému vyplacena dne [datum]. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne [datum], soud zjistil, že žalovaný byl v době převodu peněz majitelem uvedeného účtu. Z dokladů, které předložila žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že se jedná o výplatní pásky za dva měsíce únor a březen 2019, se mzdou 21 811 Kč resp. 22 060 Kč. Z výzev k plnění ze dne [datum], [datum], soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla nadto zasílána rovněž předžalobní výzva ze dne [datum]. Ze screenprintu monitoru systému žalobkyně týkajícího se uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným soud zjistil, že je v kolonce úkonů uvedena, mimo jiné i lustrace exekucí s výsledkem 0, lustrace insolvencí s výsledkem ok. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z výše uvedených důkazů listinných, z nichž vyplývá, že [právnická osoba] zaslala žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, kterou žalovaný nesplatil. Na právní posouzení věci tak dopadá ustanovení § 2395-2400 o.z., když již z tvrzení žalobkyně o způsobu sjednání vyplývá, že tvrzená smlouva mezi účastníky sjednána nebyla. I kdyby proběhla nějaká komunikace na webovém rozhraní věřitelky www.simpujcka.cz, není vůbec patrné, že s věřitelkou komunikoval právě žalovaný, ani že byla sjednána smlouva o žalobkyní tvrzeném obsahu. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neověřila si jeho výdajové poměry, spokojila se pouze s jeho příjmovými poměry, dospěl soud k závěru, že i z tohoto důvodu by byla smlouva o úvěru neplatná. Na projednávanou věc tak dopadají ustanovení § 2991 a násl. o.z., o bezdůvodném obohacení. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 7 000 Kč, z čehož neuhradil ani korunu. Soud proto uložil žalovanému povinnost částku 7 000 Kč žalobkyni vrátit. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení v souladu se žalobním návrhem. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy Okresní soud konečně poukazuje na právní závěr vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum] sp. zn.

I. ÚS 3512/11, v němž se podrobně vyslovil ve vztahu k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve všeobecných obchodních podmínkách (případně v sazebnících) v režimu spotřebních smluv. Na odůvodnění tohoto nálezu okresní soud pro stručnost plně odkazuje. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 Kč, přičemž tato částka představuje 1,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 50,6 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 49,4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když z obsahu spisu nevyplývají důvody pro prodloužení lhůty k plnění.