50 C 32/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 61 913 Kč + 24 002 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. V části požadující zaplatit částku 11 913 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 3. 2020 do zaplacení a dále částku 24 002 Kč spolu s úrokem ve výši 100,17 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 142 790 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 191,13 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobkyně.</b> 1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 85 915 Kč s příslušenstvím. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující nová jistina ve výši 59 131,70 Kč (50 000 Kč jistiny a 9 131,70 Kč přirostlé úroky), smluvní pokuta 998 Kč, náklady s prodlením 400 Kč, smluvní pokuta podle článku [anonymizováno] smlouvy o úvěru ve výši 0,1% denně z nové jistiny úvěru ode dne 26. 3. 2020 do dne podání žaloby ve výši 24 002 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy s úroky z úvěru a úroky z prodlení, dále úhradu za pojištění ve výši 1 384 Kč, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 12. 2019, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který žalovaný řádně a včas nehradil ve sjednaných 24 měsíčních splátkách po 5 650 Kč. Pro prodlení žalovaného s úhradami byl úvěr zesplatněn. Žalovaný ve splátkách neuhradil ničeho. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována dle údajů a podkladů, které poskytl sám žalovaný, dále kontrolou v dostupných registrech, výplatními páskami, informativním výpisem z účtu žalovaného. Žalobkyně tak postupovala s řádnou péčí a úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě možných podkladů, které byla schopna opatřit.

2. Žalovaný se nevyjádřil ve věci samé, k jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

4. Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / Smlouva o úvěru [číslo] byla dne 16. 12. 2019 (dále jen„ smlouva“) uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným a jejím předmětem byl úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný splácet v pravidelných 24. měsíčních splátkách po 5 650 Kč, celkem měl zaplatit částku 118 992 Kč. Úrok z úvěru byl dohodnut ve výši 102,29 % ročně, výše RPSN 166,87 %. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ porušení smluvní povinnosti (článek [anonymizováno]). Jako účet pro poskytnutí úvěru byl označen účet číslo [bankovní účet], na který žalobkyně odeslala dne 17. 12. 2019 částku 50 000 Kč, jak soud zjistil z předloženého potvrzení o provedení platby. Z přílohy [číslo] ke smlouvě soud zjistil, že žalovaný uzavřel pojištění pro případ neschopnosti splácet poskytnutý úvěr s měsíčním pojistným ve výši 692 Kč, splatným s pravidelnou splátkou úvěru.

5. Hodnocení klienta prokazuje, že žalovaný uvedl měsíční příjem ze zaměstnání 32 000 Kč, životní minimum je 3 410 Kč, nehradil žádné splátky úvěru poskytnutého žalobkyní, za bydlení vydá 3 000 Kč (uvedl, že bydlí v družstevním bytě). Disponibilní zdroj by měl být ve výši 24 090 Kč.

6. Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 17. 12. 2019, prokazuje, že žalovanému bylo oznámeno uzavření smlouvy žalobkyní.

7. Klientská karta prokazuje, že žalovaný neuhradil řádně už první splátku, splatnou 19. 1. 2020.

8. Dopis ze dne 24. 3. 2020 je oznámením o zesplatnění úvěru ve výši 61 913 Kč s výzvou k úhradě do 10 dnů od data odeslání oznámení.

9. Dopisy ze dne 20. 3. 2020, 19. 2. 2020,„ Výzva k zaplacení upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru, Předžalobní výzva“ prokazují, že žalovaný byl opakovaně upomenut o zaplacení dlužné splátky a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v důsledku prodlení s úhradou dohodnutých splátek úvěru.

10. Předsmluvní formulář neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

11. Kopie OP žalovaného prokazuje, že jím žalobkyně disponuje.

12. Potvrzení o nastavení souhlasu s inkasem ze dne 16. 12. 2019, prokazuje, že žalovaný dal souhlas s inkasem částky 5 650 Kč měsíčně ve prospěch žalobkyně splatností od 16. 12. 2019 a že účet číslo [bankovní účet] je účtem žalovaného.

13. Prohlášení klienta neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

14. Doklad o vyplacení úvěru prokazuje, že byla žalovanému dne 17. 12. 2019, vyplacena žalobkyní částka 50 000 Kč.

15. NRKI report prokazuje, že je bez CBS skóre.

16. SOLUS report prokazuje evidované prodlení žalovaného ke dni 11. 11. 2019 s jednou splátkou ve výši 6 723 Kč.

17. Dopis ze dne 8. 2. 2023, je předžalobní výzvou, žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 15 dnů od odeslání. Poštovní podací arch ze stejného dne prokazuje odeslání dopisu žalovanému.

18. Potvrzení o licenci žalobkyně neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

19. Přihláška do pojištění neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

20. Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

21. Dodatek [číslo] k Návrhu smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2019 neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí, řeší pouze podmínky uzavření smlouvy na dálku.

22. Příloha [číslo] Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí.

23. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, kdy žalovanému byla poskytnuta částka 72 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 34 427 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet měsíčně po 4 216 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována, byly ověřeny příjmy žalovaného ve výši měsíčních mezd cca 30 000 Kč, byly ověřeny veřejné databáze, kdy z jedné nebylo zjištěno nic závadového a z druhé vyplývá nižší riziko pro poskytnutí úvěru. Výdaje žalovaného na bydlení v nepřiměřeně nízké výši 2 603 Kč (nájemné + inkaso) nebyly nijak ověřeny (z úřední činnosti je soudu známo, že tato částka se opakovaně vyskytuje v rámci hodnocení klientů pro potřeby uzavření úvěrových smluv u žalobkyně), rovněž nebyl žalovaný vyzván k jejich vysvětlení, bylo vycházeno pouze z jeho tvrzení, že bydlí u rodičů. Byť žalobkyně disponuje výpisy z účtu žalovaného za období čtyř měsíců před uzavřením smlouvy, tyto obsahují pouze údaje o příjmu žalovaného z jeho měsíční mzdy. Výpisy neobsahují údaje o výdajích žalovaného, kromě uvedené měsíční mzdy nejsou uvedeny žádné jiné pohyby na účtu, nelze zjistit jeho pravidelné měsíční zůstatky. Pro vyhodnocení úvěruschopnosti jsou tyto výpisy naprosto nedostatečné, nelze z nich vyčíst schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Zejména pak s ohledem na skutečnost, že si žalobkyně nenechala od žalovaného předložit doklady prokazující jeho tvrzení o výdajích, zejména na bydlení, ev. na jiné úvěry (soudu je přitom z úřední činnosti známo, že byla proti žalovanému podána žaloba pro dlužný úvěr ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 1. 2021 se splátkou 6 426 Kč). Není tak možné vážně stanovit disponibilní částku, jak provedla žalobkyně ve výši 21 419 Kč měsíčně. Není možné zjistit, proč má žalovaný v NRKI nejvyšší možnou kategorii spojenou s nízkým rizikem. Žalovaný přestal platit úvěr včas již od prvé splátky, jejichž výše byla stanovena poměrně nízko na žalobkyní vypočtenou výši disponibilního zůstatku měsíčního příjmu žalovaného.

24. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

25. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

26. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

30. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

31. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

32. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o zápůjčce.

33. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

34. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.

35. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

36. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

37. V souzené věci žalobkyně řádně ověřila pouze příjmy žalovaného prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele. Nicméně pokud jde o jejich vyhodnocení, nemohl tak učinit při absenci údaje o výdajích žalovaného. Nezvykle nízké výdaje žalovaného na bydlení a na životní výdaje uvedené v hodnocení klienta, nekorespondují s reálnými výdaji. Uvedené výdajové údaje tak budí velké pochybnosti bez dalšího vysvětlení, které nebylo od žalovaného získáno a dle názoru soudu ani vyžadováno. Přes zejména nepodložené výdaje žalobkyně bez dalšího smlouvu o úvěru s žalovaným uzavřela, žalovaný neuhradil řádně už první splátku ze 24. O tom nelze než učinit závěr, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že dle informačního systému exekučního soudu, povinný měl před uzavřením úvěrové smlouvy několik neskončených exekucí. Pokud žadatel o úvěr není schopen plnit ani pravomocně přiznanou povinnost k placení, zcela zjevně se jedná o osobu, která není schopna dobrovolně splnit svůj závazek z úvěrové smlouvy a poskytovatel úvěru, pokud by postupoval s řádnou péčí, by mu ani úvěr poskytnout neměl. Pokud tak učiní, postupuje v rozporu se zákonnou úpravou. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle zásad o bezdůvodném obohacení.

38. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 39. Na základě výše uvedeného dospěl zdejší soud k závěru, že nelze žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení od doby, kdy vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výzvy k plnění, jelikož tento nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jí může vzniknout až v době, kdy se žalovaný ocitne v prodlení se splácením jistiny úvěru, přičemž počáteční lhůtu k plnění žalovaného musí s ohledem na znění § 87 z. s. ú. určit soud.

40. Žalovaný nepožadoval umožnit splácení dlužné částky prostřednictvím splátek a mezi stranami nebylo žádného sporu o možnostech dlužníka zaplatit dlužnou jistinu najednou. Soud tak rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve standardní zákonné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). V části, kde žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl, jelikož žalobkyni nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení dosud nevznikl (výrok III). Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

41. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat vyplacení jistiny 50 000 Kč žalovanému a tvrzené úhrady činí 0 Kč, vyhověl soud podané žalobě v částce 50 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Zbývající nároky, mající původ v neplatné smlouvě o úvěru, kterými jsou smluvní pokuty a náklady spojené s vymáháním z důvodu prodlení, jakož i smluvní úrok z úvěru, i úrok z prodlení, soud jako nedůvodné zamítnul.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 191,13 Kč, přičemž tato částka představuje 16,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 207 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 85 915 Kč sestávající z částky 4 540 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. a z částky 2 270 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a.t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., cestovní náhrada podle § 13 a.t. v celkové částce 553,50 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 643,50 Kč ve výši 3 705,14 Kč.

43. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.