50 C 47/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení Anonymizováno Anonymizováno Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části požadující zaplatit částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se žaloba zamítáIII. Žalobkyně není povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s odůvodněním, že dne , datum, poskytla žalované úvěr ve výši , částka, , splatný ke dni , datum, . Za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni poplatek, avšak ani po urgencích ze strany žalované poskytnutý úvěru nevrátila. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila řádně úvěruschopnost žalované. Žalobkyně dále zaslala žalované 2 upomínky, za které jí náleží náhrada podle úvěrové smlouvy ve výši , částka, , resp. , částka, . Vzhledem k tomu, že žalovaná na upomínky nijak nereagovala, předala žalobkyně pohledávku k inkasnímu řízení, za což jí náleží náhrada ve výši , částka, . Další náklady představují náklady na SMS upomínky, emailové upomínky a telefonáty žalované. Žalovaná na úvěr uhradila pouze , částka, .

2. Žalovaná se k žalobě uvedla pouze to, že by měla zájem o splácení dlužné ve částky ve splátkách po , částka, .

3. Ve věci bylo provedeno dokazování prostřednictvím listinných důkazů4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit ve lhůtě 30 dnů spolu se smluvním úrokem ve výši 39 % ročně. Žalovaná se rovněž zavázala uhradit žalobkyni poplatek ve výši , částka, . Pro případ prodlení se splácením dlužné částky byly ve smlouvě sjednána náhrada nákladů ve výši , částka, za první upomínku, , částka, za druhou upomínku a , částka, za předání pohledávky k vymáhání inkasní agentuře.

5. Z dohody o narovnání ze dne , datum, bylo zjištěno, že se účastnice dohodly na novém vymezení jejich vzájemných práv a povinností plynoucích z dříve uzavřené úvěrové smlouvy. Nově se žalovaná měla zavázat uhradit žalobkyni úrok za půjčku ve výši , částka, a smluvní pokuty v celkové výši , částka, . Celkově se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši , částka, . Dohoda byla uzavřena proto, že žalovaná včas nevrátila poskytnutý úvěr (čl. I dohody). V dohodě bylo dále upraveno, že částka bude nově splácena v 10 měsíčních splátkách po , částka, .

6. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a podacího lístku z téhož dne plyne, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky.

7. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po , datum, ).

8. Dle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

9. Dle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

10. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle § 1902 o. z. dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.

13. Dle § 1903 odst. 1 o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.

14. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Dle § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117a a § 120 až 177.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Soud má na základě provedeného dokazování a po posouzení zjištěného skutkového stavu podle výše uvedené právní úpravy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou jako spotřebitelkou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem a dalšími poplatky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná na úvěr uhradila pouze , částka, . Dne , datum, uzavřely účastnice dohodu o narovnání, ve které byl upraven splátkový kalendář týkající se splácení dluhu žalované.

24. Soud se nejprve zabýval charakterem listiny označené jako dohoda o narovnání ze dne , datum, a otázkou, jaká práva a povinnosti z této dohody pro jednotlivé účastnice plynou. Podle § 1903 je třeba narovnáním rozumět ujednání o úpravě dosavadních sporných nebo pochybných práv a povinností mezi jednotlivými stranami takové dohody. V daném případě však z žádného provedeného důkazu, ani z uvedené dohody nijak neplyne, že by práva či povinnosti mezi stranami původní úvěrové smlouvy byly jakýmkoliv způsobem sporné. Tento závěr soud činí i přes to, že dohoda o narovnání o určitých sporných aspektech původní smlouvy hovoří, avšak z nově ujednaných podmínek je zřejmé, že účastnice původní smlouvy svá práva a povinnosti týkající se výše nároků žalobkyně upravují v zásadě shodně jako tomu bylo v úvěrové smlouvě. Naopak, z dohody samotné plyne, že důvod jejího uzavření byl ten, že žalovaná (dlužnice) včas nedostála svým závazkům a neuhradila žalobkyni (věřitelce) v plné výši poskytnutý úvěr. Tomu odpovídá i sjednání splátkového kalendáře, což je také jediná podstatná změna v ujednání práv a povinností oproti původní úvěrové smlouvě. V takovém případě je však podle názoru soudu nutné tuto dohodu posuzovat v souladu s § 555 o. z. a § 556 odst. 1 o. z. podle jejího obsahu a úmyslu jednajících stran nikoliv jako dohodou o narovnání podle § 1903 odst. 1 o. z., ale jako dohodu o novaci podle § 1902 o. z., resp. podle 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., jelikož smyslem uvedené dohody nebylo napravit sporná práva a povinnosti, ale tato práva a povinnosti (konkrétně dobu a průběh splácení dluhu) upravit odlišně od původní úvěrové smlouvy ze dne , datum, . V takovém případě je však třeba, aby soud posuzoval pohledem jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. i nadále původní úvěrovou smlouvu, resp. proces, který předcházel jejímu uzavření.

25. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

27. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

29. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost původní smlouvy o úvěru namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované. Žalobkyně sice tvrdila, že při posuzování majetkové situace žalované vycházela z lustrací databází ISIR, CEE a REPI, avšak tato svá tvrzení přes výzvu soudu nijak neprokázala. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána nepředložila soudu ani žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované, včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila žádné doklady tyto výdaje prokazující. Posouzení úvěruschopnosti žalované tak podle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, natož s odbornou péčí. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

30. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce , částka, z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované podle § 2991 a § 2993 o. z. (výrok I. rozsudku). Soud žalobkyni naopak nepřiznal smluvní úrok a náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši , částka, , neboť tyto částky mají svůj původ ve smlouvě o úvěru, kterou soud shledal jako neplatnou (viz výše) (výrok II.).

31. Podle rozsudku NS ČR ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). S ohledem na skutečnost, že žalovaná neuvedla žádná tvrzení, ze kterých by soud mohl stanovit míru možných splátek vymáhané pohledávky, určil dobu splatnosti od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 o.s.ř., jako třídenní. S ohledem na novou dobu splatnosti určenou soudem, se nemohla žalovaná dostat do prodlení, proto soud nepřiznal zákonný úrok z prodlení, za dobu předcházející.

32. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná. Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud neuložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.