50 C 55/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí údaje o zástupci pro 108 985 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části požadující zaplatit částku 60 982 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 446,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 303,55 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 57 913 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, úrok ve výši 18,94 % ročně z částky 57 913 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na účet České republiky – Okresního soudu v Mostě náhradu nákladů řízení ve výši 7 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalovaný není povinen zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Mostě, náhradu nákladů řízení.

V. Ustanovenému opatrovníkovi, advokátce JUDr. [jméno] [příjmení], IČO: [číslo], sídlem [adresa], soud přiznává odměnu ve výši 13 939 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 108 985 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka, obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“), s žalovaným 9. 7. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 83 964 Kč, to vše nejpozději do 18. 7. 2022. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný zaplatil na dluh ze smlouvy o úvěru pouze 11 997 Kč. Žalovaný je tak v prodlení a původní věřitelce vedle původního nároku vznikl též nárok na zaplacení smluvního úroku z dlužné částky a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky. Dne 8. 9. 2021 postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že původní věřitelka řádně nezkoumala jeho schopnost řádně splácet spotřebitelský úvěr, zejména stabilitu jeho finanční situace během trvání smlouvy. Původní věřitelka neměla k dispozici listiny, ze kterých mohla ověřit tvrzení žalovaného. Smlouva o úvěru je tak neplatná a je na místě nárok žalobkyně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

3. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že původní věřitelka uzavřela s žalovaným 9. 7. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 83 964 Kč, to vše nejpozději do 18. 7. 2022 prostřednictvím 36 měsíčních splátek ve výši 3 999 Kč.

4. Soud nemá za prokázané, že před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně za účelem prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelkou předložila zákaznickou kartu, ze které je zřejmé, že původní věřitelka porovnala tvrzené příjmy a výdaje žalovaného, nicméně z karty zákazníka není zřejmé, z jakých zdrojů při ověřování těchto příjmů a výdajů původní věřitelka vycházela a zdali vůbec tyto zdroje měla původní věřitelka v době ověřování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici.

5. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný na dluh ze smlouvy o úvěru celkem zaplatil 11 997 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že původní věřitelka postoupila 8. 9. 2021 pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

7. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 9. 7. 2019, poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 83 964 Kč, a to nejpozději do 18. 7. 2022 prostřednictvím 36 měsíčních splátek ve výši 3 999 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr posouzením tvrzených příjmů a výdajů žalovaného. Tvrzené příjmy a výdaje žalovaného původní věřitelka neověřila z jakýkoliv zdrojů. Žalovaný celkem na dluh ze smlouvy o úvěru zaplatil 11 997 Kč. Následně původní věřitelka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni a žalovaného o tom vyrozuměla. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celé dlužné částky.

9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Na otázku, zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy, odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Jednou z podmínek platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem. Věřitel při zkoumání musí zejména zohlednit příjmovou a výdajovou stránku spotřebitele a tvrzené příjmy spotřebitele ověřit z dostupných zdrojů. V případě příjmů se zpravidla jedná o pracovní smlouvu nebo daňové přiznání. V případě výdajů lze výdaje ověřit např. výpisem z bankovního účtu, nájemní smlouvu, SIPO aj.

16. V souzené věci původní věřitelka nejednala s odbornou péčí, když řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Původní věřitelka sice porovnala příjmy a výdaje žalovaného, nicméně výši příjmů a výdajů žalovaného neověřila z jakýkoliv relevantních zdrojů a spokojila se pouze tvrzeními žalovaného. O tom nelze učinit než učinit závěr, že před uzavřením smlouvy o úvěru porušila původní věřitelka svou povinnost řádně zkoumat schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK)) a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle příslušné právní úpravy.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 21. Žalovaný obdržel od původní věřitelky plnění ve výši 60 000 Kč. Za toto plnění zaplatil celkem 11 997 Kč. Původní věřitelka, resp. žalobkyně, tak má nárok na zaplacení rozdílu mezi přijatým a poskytnutým plněním, tzn. žalobkyně má nárok na zaplacení 48 003 Kč.

22. V souladu se závěry vyřčenými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl zdejší soud k závěru, že nelze žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení od doby, kdy vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výzvy k plnění, jelikož tento nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jí může vzniknout až v době, kdy se žalovaný ocitne v prodlení se splácením jistiny spotřebitelského úvěru, přičemž počáteční lhůtu k plnění žalovaného musí s ohledem na znění § 87 z. s. ú. určit soud.

23. Žalovaný nepožadoval umožnit splácení dlužné částky prostřednictvím splátek a mezi stranami nebylo žádného sporu o možnostech žalovaného zaplatit dlužnou jistinu najednou. Soud tak rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve standardní zákonné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I).

24. V části, kde žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl, jelikož žalobkyni nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení dosud nevznikl. Stejně tak soud žalobu zamítl v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení souhrnného poplatku, jelikož povinnost zaplatit souhrnný poplatek vychází ze smlouvy o úvěru, kterou soud posoudil jako smlouvu absolutně neplatnou (výrok II).

25. Výrokem III rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, který byl ve věci poměrně úspěšnější, nárok na poníženou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 108 985 Kč sestávající z částky 5 460 Kč za každý ze dvou úkonů (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, to vše pouze z 56 %. Žalobkyně se domáhala zaplacení 108 985 Kč s příslušenstvím. Soud žalobkyni přiznal pouze 48 003 Kč s příslušenstvím představující 44 % úspěch ve věci žalobkyně a 56 % úspěch ve věci žalovaného. Soud proto uložil žalobkyni nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení pouze z 56 % z celkové výše nákladů řízení, tj. co do částky 7 806 Kč. S odkazem na znění § 149 o. s. ř. uložil soud žalobkyni, aby náhradu nákladů řízení uhradila ve prospěch České republiky, jelikož Česká republika platila náklady na zastoupení žalovaného a má tak nárok na jejich nahrazení. Ke shodnému závěru o způsobu hrazení nákladů řízení dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008.

26. Výrokem IV soud neuložil žalovanému povinnost nahradit České republice náklady řízení které platila, a to z důvodu, že tato povinnost mohla být v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. uložena jen druhé straně a nikoliv zastoupenému účastníkovi. K tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008.

27. Výrokem V přiznal soud opatrovnici žalovaného nárok na zaplacení odměny za zastupování stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 108 985 Kč sestávající z částky 5 460 Kč za každý ze dvou úkonů (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy celkem ve výši 13 939 Kč.