50 C 56/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro 16 770 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 4 500 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. V části požadující zaplatit částku 12 270 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 16 770 Kč od 4. 3. 2021 do 6. 12. 2021 a z částky 12 270 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně není povinna nahradit žalované náklady řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu 28. 2. 2022 a doplněnou dne 17. 8. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 16 770 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 1. 2020 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 27 270 Kč (skládající se z půjčené částky ve výši 15 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 12 270 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem v pravidelných týdenních splátkách ve výši 455 Kč. První splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná na dlužnou částku uhradila 10 500 Kč, kterou žalobkyně započetla na jistinu v poměru 56,49% a na souhrnný poplatek v poměru 43,503%. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalované. Splatnost úvěrové smlouvy nastala ke dni 3. 3. 2021 a ode dne následujícího žalobkyně požaduje zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 8. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala k úvěru uhradit i souhrnný poplatek, a to v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Žalovaná převzala úvěr v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy.

6. Z Evidenční karty klienta podepsané žalobkyní a žalovanou dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná bydlí v nájemním bytě, je svobodná, má středoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost, je vlastníkem automobilu. Žalovaná je zaměstnána jako pracovník distribučního centra u společnosti [právnická osoba] [IČO], s čistou mzdou ve výši 19 967 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalované dosahují částky 8 580 Kč.

7. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná celkem zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru 10 500 Kč.

8. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení upomínky.

9. Z poštovního archu se podává, že předžalobní upomínka byla žalované doručena dne 26. 11. 2021.

10. Z interní databáze soudu bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy bylo proti žalované vedeno několik exekučních řízení vedených např. pod sp. zn. 48 EXE 2855/2019 nebo 50 EXE 4717/2019.

11. Soud tak učinil skutkový závěr, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit souhrnný poplatek 12 270 Kč. Žalovaná na dluh ze smlouvy o úvěru zaplatila celkem 10 500 Kč. V době uzavření smlouvy bylo proti žalované vedeno několik exekucí. Z důvodu prodlení žalované s placením jednotlivých splátek žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení předžalobní upomínky.

12. Soud se zaobíral posouzením úvěruschopnosti žalované.

13. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalované omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalované lustraci databází a dále že vycházela z čestného prohlášení žalované. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána, nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalované ani žádné doklady o výdajích žalované. Žalobkyně zejména nikterak neprověřila skutečnost, že na žalovanou jsou vedeny vícečetné exekuce v době, kdy uzavírala úvěrovou smlouvu. Posouzení úvěruschopnosti žalované tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.

23. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

24. V rámci právního posouzení věci v části bezdůvodného obohacení soud vycházel z ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“.

25. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

26. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce 4 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když úhrady žalované v celkové výši 10 500 Kč započetl na poskytnutý úvěr ve výši 15 000 Kč. Soud dále žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši ode dne 7. 12. 2021. Žalované bylo odesláno zesplatnění úvěru dne 26. 11. 2021, nejpozději třetí den jí muselo být doručeno a poskytnutá lhůta k zaplacení činila 7 dnů ode dne doručení výzvy. Žalovaná byla povinna zaplatit dlužnou částku dne 6. 12. 2021. Dnem následujícím se žalovaná dostala do prodlení, a od tohoto okamžiku náleží žalobkyni nárok na úroky z prodlení.

27. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smluv nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smluv nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně není povinna nahradit žalované náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství), dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.