50 C 66/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 6 376,30 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 3 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení ve výši 10 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba se v části požadující zaplatit částku 3 376,30 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 6 376,30 Kč od 22. 8. 2019 do 9. 4. 2021 a z částky 3 376,30 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení ve výši 10 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 15. 2. 2022 a doplněnou ze dne 16. 8. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 6 376,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 22. 7. 2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 376,30 Kč do 21. 8. 2019. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný ani přes upomínání ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 1. 2021 na žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje úroky z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 22. 7. 2019 soud zjistil, že smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána, místo podpisu obsahuje podpisový kód u6pt. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se spolu s poskytnutými peněžními prostředky zavázal uhradit i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 376,30 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena ke dni 21. 8. 2019.

6. Potvrzení prokazuje, že dne 22. 7. 20219 byla žalovanému vyplacena částka 3 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2021, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 3. 4. 2021, jak je doloženo podacím lístkem ze dne 3. 4. 2021.

8. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 3. 4. 2021 a předloženého podacího lístku vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla poskytnuta lhůta do tří dnů. Z poštovního archu se podává, že předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne 3. 4. 2021.

9. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014).

10. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva, když žalobkyně dokládá její uzavření pouze nepodepsaným textem listiny označené jako„ smlouva o úvěru“ a potvrzením s platbou úvěru žalovanému.

11. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo nijak prokázáno, že mezi účastníky byla konkrétní úvěrová smlouva skutečně uzavřena (lhostejno zda ústně či konkludentně). Z dokumentu označeného jako„ smlouva o úvěru“ nevyplývá, že k uzavření uvedené nepodepsané smlouvy skutečně došlo na základě dálkové komunikace, resp. že případně osobou komunikující s žalobkyní byl skutečně žalovaný; tedy že žalobkyní předložené dokumenty skutečně vyjadřují vůli konkrétního žalovaného, resp. jsou výsledkem projevu vůle žalovaného. Ve věci tak není prokázáno, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena. Ke konkludentnímu uzavření smlouvy může dojít jen v doslovném znění návrhu smlouvy. Nebyl-li akceptován návrh uvedený bez výhrad, nemohlo ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy dojít (rozsudek ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006). Obsah jakéhokoliv (konkludentního) ujednání sjednaného mezi stranami prokázán nebyl a to ani v případě kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím internetu zasílala žalovanému nějaká data, z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá ani vlastní obsah těchto dat (že dokumenty předkládané nyní žalobkyní k žalobě jsou skutečně těmi, které byly žalovanému doručeny prostředky elektronické komunikace), ani to, že se s těmito daty seznámil skutečně žalovaný a nikoliv např. jakákoliv jiná třetí osoba. Za této situace, pak nedošlo k dohodě o smluvní pokutě a poplatcích z úvěru.

12. Okresní soud připomíná, že pojem elektronický podpis (obyčejný) je definován přímo v § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu, jako údaje v elektronické podobě připojené k datové zprávě, které jsou s datovou zprávou logicky spojeny a slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Základní otázkou zde je, co je možné již za tento obyčejný elektronický podpis považovat, protože občanský zákoník ani zákon o elektronickém podpisu nijak dále nedefinují a nespecifikují pojem elektronického podpisu. Podle převažujícího názoru, běžné uvedení jména na konci datové zprávy (např. e-mailu, SMS apod., ani v textu textového souboru, který je k e-mailu připojen) nepředstavuje prostý elektronický podpis. Určení jednající osoby je spojeno až se zaručeným elektronickým podpisem (srov. např. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, [číslo] s. 2026).

13. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného.

14. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalovaného lustraci databází CEE, ISIR, CRKI, a ECUB a dále že vycházela z čestného prohlášení žalovaného. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána, nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalovaného ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně zejména nikterak neprověřila skutečnost, že na žalovaného jsou vedeny vícečetné exekuce v době, kdy uzavíral úvěrovou smlouvu. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou s odbornou péčí.

24. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce 3 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (výrok I. rozsudku).

25. V části požadující zaplacení úroku z prodlení a poplatku za poskytnutí úvěru soud žalobu zamítnul. Žalovaný měl dluh splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl žalobkyní prokazatelně vyzván, neboť splatnost úvěru dle smlouvy, nebyla platně dohodnuta. Nezbytnou podmínkou nastoupení účinků adresovaného právního jednání, je pak dle konstantní judikatury doručení do sféry dlužníka. Okresní soud přitom vycházel z toho, že žalobkyně prokázala (předžalobní výzvou a dokladu o odeslání předžalobní výzvy ze dne 3. 4. 2021), že žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužné částky a byla mu současně poskytnuta lhůta pro splnění do 3 dnů od doručení výzvy. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle této domněnky tak zásilka obsahující výzvu k zaplacení žalovanému došla dne 6. 4. 2021, žalovaný byl proto povinen zaplatit do 9. 4. 2021 (dle § 1959 o.z.). Dnem následujícím, tedy 10. 4. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, a od tohoto okamžiku náleží žalobkyni nárok na úroky z prodlení dle § 1970 o.z., ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, když její neúspěch tvořil pouze zamítnutý požadavek na poplatek za poskytnutý úvěr a úrok z prodlení, nicméně nárok na zaplacení úroku z prodlení jí byl přesto přiznán, byť v jiné výši, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, číslem smlouvy a údaji o výši dluhu, byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3 x 200 Kč, tj. celkem 600 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, tj. celkem 1 489 Kč.

27. Soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud s ohledem na charakter uložených povinností třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.