50 C 71/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 8 936 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 42,49 Kč od 14. 2. 2022 do 7. 3. 2022, zákonný úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. V části požadující zaplatit částku 2 936 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 20,79 Kč od 14. 2. 2022 do 7. 3. 2022, zákonný úrok z prodlení z částky 2 936 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> 1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 6 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 198 Kč, poplatky za bezpečnou splátku 396 Kč, úroky 882 Kč, náklady vymáhání 460 Kč a smluvní pokuta 1 000 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení od 14. 2. 2022, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 4. 8. 2021, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách. Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn ke dni 28. 11. 2021. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována s ohledem na příjmy a výdaje žalovaného, byly zohledněny i informace z veřejných a neveřejných databází, žalobkyně použila statistický model, vlastní scoring model. Příjmy žalovaného činí 35 000 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč, splátky na jiné úvěry 7 901 Kč, životní minimum dospělého člena domácnosti 3 860 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.

3. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

4. Předžalobní výzva k plnění ze dne 14. 1. 2022 prokazuje, že žalovaný byl upomenut o zaplacení před podáním žaloby.

5. Poštovní podací arch ze dne 17. 1. 2022 prokazuje odeslání dopisu žalovanému.

6. Smlouva o úvěru ze dne 3. 8. 2021, prokazuje, že nebyla žalovaným vlastnoručně podepsána, místo podpisu obsahuje podpisový kód [číslo], IP adresu zařízení, z kterého se žalovaný připojil a podepsal smlouvu, číslo mobilního telefonu [číslo], na který žalobkyně odeslala podpisový kód, které je dle smlouvy telefonem žalovaného. Poskytnutá výše úvěru činila 6 000 Kč, měl být poskytnut bezhotovostně na účet žalovaného číslo [bankovní účet] (dále jen„ účet“), poplatek za poskytnutí úvěru činil 198 Kč, poplatek za službu Bezpečná splátka 99 Kč měsíčně, roční úroková sazba 49,10%, celkem měl žalovaný zaplatit 8 256 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 643 Kč.

7. Úvěrové podmínky – revolvingový úvěr neobsahují nic podstatného pro rozhodnutí ve věci samé.

8. Výpis čerpání, splátek a úhrad prokazuje, že bylo celkem vyčerpáno 6 000 Kč a uhrazeno nebylo ničeho.

9. Výpis z OR žalobkyně prokazuje její existenci.

10. Zpráva mBank S.A., prokazuje, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl v době poskytnutí peněz žalobkyní žalovaný.

11. Kopie občanského průkazu žalovaného prokazuje pouze to, že jí žalobkyně disponuje.

12. Screenshot bankovního účtu žalovaného prokazuje, že žalobkyně disponovala informací o vlastnictví bankovního účtu žalovaného, na který zaslala peníze dle úvěrové smlouvy.

13. Potvrzení ze dne 4. 8. 2021 prokazuje, že byla z účtu žalobkyně na účet č. [bankovní účet] poukázána částka 6 000 Kč.

14. Úvěrová zpráva NRKI prokazuje, že byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, bylo zjištěno, že žalovaný měl 15 ukončených splátkových kontraktů, má 2 existující, na které měsíčně hradí 7 901 Kč. Další informace nejsou podstatné pro rozhodnutí.

15. Soud se zaobíral uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným.

16. Z provedených listinných důkazních prostředků nijak nevyplývá, že to byla konkrétně žalovaná strana, kdo měl uzavřít smlouvu. Při uzavírání smlouvy nebyla nijak ověřena totožnost žalované strany. Pouhé poskytnutí osobních údajů není ověřením totožnosti. Osobní údaje žalované strany mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti. Kopie OP či screenshotu bankovního účtu žalovaného pouze prokazují, že jím žalobkyně disponuje. Toto nijak neprokazuje, že žalobkyně jednala při uzavření smlouvy s žalovanou stranou.

17. Smlouva nebyla žalovanou stranou podepsána a soud tak nemá za prokázaný ani obsah smlouvy, se kterým žalovaná strana údajně souhlasila. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná strana podepsala smlouvu elektronicky, nepovažuje soud nejen za prokázání toho, že tento úkon žalovaná strana skutečně učinila, ale ani neprokazuje obsah smlouvy, s níž měla žalovaná strana souhlasit.

18. Soud tak nemá najisto postavené ani to, že žadatelem o úvěr byla skutečně žalovaná strana, že smlouva byla uzavřena s žalovanou stranou a že byla uzavřena v tvrzeném znění. Jinak řečeno, není jisté, zda a s kým byla smlouva o úvěru uzavřena a v jakém znění. Ustanovení § 562 odst. 1 o. z. stanoví, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V tomto případě nebylo možné ani určit jednající osobu a ani technickými prostředky zachytit právní jednání. Z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že to byl žalovaný, kdo komunikoval s žalobkyní emailem či pomocí SMS, z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že se jednalo o email či telefonní číslo žalovaného, pouhé tvrzení žalobkyně nepostačuje. Zejména za situace, kdy jednání o uzavření smlouvy neproběhlo se zástupcem žalobkyně fyzicky, odehrálo se pouze elektronicky, bez možnosti přímého ověření žalovaného jako smluvní strany.

19. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného.

20. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

22. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ve věci bylo prokázáno, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, když mu poskytla další úvěr, přestože věděla či musela vědět z výplatních pásek žalovaného, že jsou mu prováděny srážky ze mzdy. Soud je názoru, že nikdo, komu jsou prováděny srážky ze mzdy, není úvěruschopný, neboť je zjevné, že již v době minulé nebyl schopen splácet řádně a včas své závazky, další závazek tak pouze jeho situace zhorší.

27. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Nebylo doloženo, že byly ověřeny příjmy žalovaného, žalobkyně tak evidentně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, soudu předložená zpráva NRKI prokazuje výdaje na úvěry žalovaného ve výši 7 901 Kč, údaj o výši příjmu žalovaného ve výši 22 000 Kč není nijak ověřen, stejně jako příjem ostatních členů domácnosti ve výši 35 000 Kč. Žalobkyně si nijak neověřila a nezkoumala výdajové poměry žalovaného, zejména za stavu, kdy tento měl aktivní bankovní účet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně ani řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když není schopna doložit příjmy žalovaného. Soud skutečnost uzavření 17 úvěrů u 20 leté osoby v době uzavření úvěrové smlouvy považuje za zcela zjevnou úvěrovou spirálu, když při rovnoměrném uzavírání úvěrových smluv to představuje více než 8 úvěrů každý rok od 18. roku věku žalovaného. Takový dlužník je jednoznačně neúvěruschopný.

30. Jelikož soud dospěl k závěru, že nebyla uzavřena úvěrová smlouva a ani nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně.

31. Soud zjistil, že majitelem předmětného účtu je žalovaný a že na něj byla převedena žalobkyní částka 6 000 Kč dne 4. 8. 2021. Žalobkyně tvrdí, že nebylo nic uhrazeno. Nebylo prokázáno uzavření žádné smlouvy. První prokazatelná výzva k úhradě byla žalovanému odeslána dne 17. 1. 2022.

32. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

33. V rámci právního posouzení věci v části bezdůvodného obohacení soud vycházel z ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“.

34. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

35. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce 6 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na vrácení částky 6 000 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši ode dne 8. 3. 2022, když žalovanému bylo odesláno zesplatnění dne 17. 1. 2022, nejpozději třetí den mu muselo být doručeno a poskytnutá lhůta k zaplacení činila 30 dnů ode dne sepsání výzvy, tj. ode dne 14. 1. 2022 a překročila zákonnou lhůtu k placení. Soud proto zamítl žalobu v rozsahu převyšujícím přiznanou částku, neboť na ni žalobkyni nevznikl nárok, když nebylo prokázáno uzavření úvěrové smlouvy a řádné zkoumání úvěruschopnosti. Soud přiznal poměrnou část požadovaných kapitalizovaných úroků z prodlení za dobu od 14. 2. 2022 do 7. 3. 2022 s ohledem na přiznanou výši jistiny.

36. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že převážně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, přiznal žalobkyni, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, 3 režijních paušálů á 100 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.