61 C 15/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 8 273 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 8 273 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 618,47 Kč, úrokem ve výši 1 048,86 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 509,72 Kč od číslo. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 5 509,72 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne datum domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 8 273 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovanou dne datum uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka ve výši 18 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Úvěryschopnost žalované byla posouzena právní předchůdkyní žalobkyně oproti dokladům žalovanou předloženými, zejména na základě pracovní smlouvy, výplatních pásek za poslední tři měsíce, nájemní/podnájemní smlouvy. Tyto ověřené údaje byly uvedeny v zákaznické kartě. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit celkem 33 049 Kč (půjčku 18 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 15 049 Kč) prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 551 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 299 Kč odpovídající 19,98 % roční úrokové sazbě, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 421 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 329 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do datum Poslední splátka byla žalovanou uhrazena dne datum Celkem žalovaná uhradila na půjčce částku 24 776 Kč. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 5 509,72 Kč, souhrnného poplatku ve zbylé výši 2 763,28 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 048,86 Kč představující smluvní úrok ve výši 19,98 % ročně z jistiny 5 509,72 Kč od datum, tj. ode dne následujícího po uplynutí sjednané lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne datum, a úroku z prodlení v kapitalizované výši 618,47 Kč představující úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z jistiny 5 509,72 Kč od datum, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne datum. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku 19,98 % ročně a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z jistiny 5 509,72 Kč od datum do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaná dne datum uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce číslo dle které jí společnost poskytla půjčku ve výši 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 15 049 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 551 Kč (poslední splátka činila 540 Kč). Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 2 299 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 421 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 329 Kč. Žalovaná převzala půjčku v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 19,98 % p.a. jako pevná úroková sazba po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Žalovaná na půjčku uhradila celkem částku 24 776 Kč. Pohledávka byla následně postoupena dne datum smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou.

5. Po právní stránce posoudil soud věc ve smyslu § 3028 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle právní úpravy platné do datum Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované půjčku 18 000 Kč. Žalovaná částku převzala a zavázala se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 15 049 Kč v 60 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná na půjčku uhradila celkem 24 776 Kč.

7. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS. Ve stejné skutkové věci pak vyslovil v právní větě uvedeného rozhodnutí, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/2018 ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 11. Žalobkyně se v žalobě při posouzení úvěryschopnosti žalované omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalované dotazy na majetkové, rodinné, pracovní a jiné poměry a situaci žalované prověřila zejména na základě pracovní smlouvy, výplatní pásky za poslední tři měsíce a nájemní/podnájemní smlouvy. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně výdajů, neboť soudu nedoložila ani nezbytné minimum, tedy potvrzení zaměstnavatele o příjmech žalované. Pouze uvedla, že údaje z předmětných listin byly zaznamenány do zákaznické karty. Soud však nemohl ověřit správnost těchto údajů, když žádnou z podkladových listin žalobkyně soudu nepředložila, ačkoliv byla k prokázání ověření úvěryschopnosti žalované vyzvána v rámci předvolání k jednání. Žalobkyně soudu nedoložila ani zákaznickou kartu, do níž měly být zaneseny údaje z listin předložených žalovanou. Dále se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila, proto ji soud nemohl vyzvat ve smyslu § 118a o.s.ř. k předložení předmětných listin, z nichž při posouzení úvěryschopnosti žalované bylo vycházeno. Soud není oprávněn ani povinen poskytovat poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp.zn. III ÚS 2848/2010).

12. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť porušením svých povinností právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, když ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/2018 ze dne 5.3.2020).

13. Jelikož soud shledal smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, představuje částka 18 000 Kč (částka poskytnutá žalované) bezdůvodné obohacení, kterou je žalovaná dle § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, povinna vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně a dle tabulky umoření žalovaná uhradila již částku 24 776 Kč, tedy žalovaná žalobkyni ničeho nedluží. Důsledně tomu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Nárok na náhradu nákladů řízení by tak příslušel žalované, která byla ve věci zcela úspěšná. Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.