61 C 172/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 13 233 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 7 994 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 343,87 Kč, úrokem ve výši 3 015,42 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 615,77 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a úrokem ve výši 18,98 % ročně z částky 7 615,77 Kč od 15.12.2022 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 239 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice - Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek za podání žaloby ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29.6.2023 a doplněnou dne 17.9.2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 13 233 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným dne 25.11.2019 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavření smlouvy. Úvěryschopnost žalovaného byla posouzena právní předchůdkyní žalobkyně na základě dokladů předložených žalovaným. Tyto ověřené údaje byly uvedeny v zákaznické kartě. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit celkem 17 994 Kč (zápůjčku 10 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 7 994 Kč) prostřednictvím 52 týdenních splátek ve výši 347 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 103 Kč odpovídající 18,98% roční úrokové sazbě poplatku za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 4 891 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do 23. 11. 2020 Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 18.6.2020 Celkem žalovaný uhradil na zápůjčce částku 4 761 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 7 615,77 Kč, souhrnného poplatku ve zbylé výši 5 617,23 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 015,42 Kč představující smluvní úrok ve výši 18,98 % ročně z jistiny 7 615,77 Kč od 24.11.2020, tj. ode dne následujícího po uplynutí sjednané lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne 14. 12. 2022, a úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 343,87 Kč představující úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny 7 615,77 Kč od 5.11.2020, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne 14. 12. 2022. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku 18,98 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny 7 615,77 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný dne 25.11.2019 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dle které mu společnost poskytla částku ve výši 10 000 Kč (viz smlouva). Žalovaný v době uzavření smlouvy byl zaměstnaný s čistým příjmem ve výši 14 901 Kč měsíčně. Další čisté příjmy domácnosti činily 13 000 Kč měsíčně. Odhadované výdaje činily 7 000 Kč (viz zákaznická karta). Dle zákaznické karty byly údaje ověřeny z pracovní smlouvy a ze dvou výplatních pásek. Žalovaný se zavázal k poskytnuté částce uhradit i souhrnný poplatek 7 994 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 347 Kč (poslední splátka činila 297 Kč). Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 3 103 Kč, poplatku za zpracování úvěru a péče o zákazníka ve výši 4 891 Kč. Žalovaný převzal částku v hotovosti, což stvrdil podpisem smlouvy (viz smlouva). Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky (viz smluvní podmínky). Žalovaný uhradil celkem částku 4 761 Kč (viz tabulka umoření). Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla následně postoupena dne 14.12.2022 smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek a viz seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky, viz doklad o odeslání - podací lístek). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání - podací lístek).

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 věta první o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku 10 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 994 Kč v 52 týdenních splátkách. Žalovaný na zápůjčku uhradil celkem 4 761 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

7. Žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný smlouvu o zápůjčce uzavřel jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tato zápůjčka nebyla vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného dle spotřebitelského zákona.

8. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

12. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 13. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených v předmětných listinách, které zanesla do karty zákazníka. K posouzení úvěryschopnosti pak žalobkyně soudu předložila pouze tuto zákaznickou kartu. Soud tak nemohl ověřit správnost údajů v ní uvedených, když podkladové listiny soudu předloženy nebyly. Žalobkyně tedy soudu nedoložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech nelze pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr vycházet. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána a poučena o důsledcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, neuvedla soudu žádné skutečnosti a nepředložila soudu ani žádný důkaz o tom, že se žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů.

14. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020). Od 29.5.2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Jelikož soud shledal smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, představuje částka 10 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně a dle tabulky umoření žalovaný uhradil již celkem částku 4 761 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 5 239 Kč.

16. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

17. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 5 239 Kč (viz výrok II). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.

18. Ve zbývající části, tedy co do částky 7 994 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 343,87 Kč, úrokem ve výši 3 015,42 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 615,77 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a úrokem ve výši 18,98 % ročně z částky 7 615,77 Kč od 15.12.2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byl ve věci úspěšný žalovaný. Soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

20. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení jiné lhůty.

21. Žalobkyně uhradila při podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) soudní poplatek ve výši 800 Kč. Soud však ve věci nerozhodl elektronickým platebním rozkazem, ale po proběhlém nalézacím řízení rozsudkem. Soudní poplatek tak dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm.a) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činí částku 1 000 Kč. Žalobkyně je tak povinna doplatit České republice Okresnímu soudu v Mostě na soudním poplatku částku 200 Kč ve smyslu § 4 odst. 1 písm.j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok IV).