61 C 174/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 5 384 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 3 984 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5 703,01 Kč, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 384 Kč od datum do datum, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 384 Kč od datum do datum, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 3 984 Kč od datum do datum a úrokem z prodlení z částky 3 984 Kč od datum do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 1 400 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne datum domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 5 384 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovanou dne datum uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka ve výši 6 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit celkem 9 984 Kč (půjčku 6 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 3 984 Kč) prostřednictvím 52 týdenních splátek ve výši 192 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do datum Poslední splátka byla žalovanou uhrazena dne datum Celkem žalovaná uhradila na půjčce částku 4 600 Kč. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 3 235,58 Kč, souhrnného poplatku ve zbylé výši 2 148,42 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 703,01 Kč představující zákonný úrok z prodlení z 5 384 Kč od datum, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne datum. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 5 384 Kč od datum do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaná dne datum uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce číslo (viz smlouva o půjčce), dle které jí společnost poskytla půjčku ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 3 984 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 190 Kč. Žalovaná převzala půjčku v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Žalovaná na půjčku uhradila celkem částku 4 600 Kč. Pohledávka byla následně postoupena dne datum smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, viz příloha číslo Smlouvy o postoupení pohledávek – Seznam postoupených poheldávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, viz doklad o odeslání – podací lístek ze dne datum). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání- podací lístek).

5. Po právní stránce posoudil soud věc ve smyslu § 3028 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle právní úpravy platné do datum. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované půjčku 6 000 Kč. Žalovaná částku převzala a zavázala se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 984 Kč v 52 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná na půjčku uhradila celkem 4 600 Kč.

7. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS. Ve stejné skutkové věci pak vyslovil v právní větě uvedeného rozhodnutí, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/2018 ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 11. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila ani nezbytné minimum, tedy potvrzení zaměstnavatele o příjmech žalované. Dále se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila, proto ji soud nemohl vyzvat ve smyslu § 118a o.s.ř. k předložení předmětných listin, z nichž při posouzení úvěryschopnosti žalované bylo vycházeno. Soud není oprávněn ani povinen poskytovat poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.10.2010, sp.zn. III ÚS 2848/2010). Skutečnost, že povinnost věřitele řádně posoudit úvěryschopnost dlužníka byla pro věřitele poprvé zakotvena až v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, je nerozhodná, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 26.2.2019, sp.zn. III ÚS 4129/2018„ zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 12. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

13. Jelikož soud shledal smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, představuje částka 6 000 Kč (částka poskytnutá žalované) bezdůvodné obohacení, kterou je žalovaná dle § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, povinna vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaná uhradila již částku 4 600 Kč. Je tak povinna žalobkyni vrátit 1 400 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě půjčky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, kdy mu jí stanovena lhůta k zaplacení 10 dnů od obdržení tohoto oznámení. K poštovní přepravě bylo oznámení o postoupení pohledávky předáno dne datum. Třetí pracovní den, tj. čtvrtek datum, se zásilka považuje za doručenou. Lhůta 10 dnů k úhradě žalované uplynula dne datum, od datum je žalovaná s plněním v prodlení. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 1 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 1 400 Kč od datum do zaplacení (viz výrok II). Výše úroku z prodlení byla stanovena v souladu s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

14. Ve zbývající části, tedy co do částky 3 984 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5 703,01 Kč, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 384 Kč od datum do datum, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 384 Kč od datum do datum, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 3 984 Kč od datum do datum a úrokem z prodlení z částky 3 984 Kč od datum do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná. Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

16. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.