61 C 185/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 606 865,96 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 119 099,73 Kč spolu s úrokem ve výši 32 279,60 Kč, úrokem z prodlení ve výši 33 657,90 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20.4.2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20.4.2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 487 766,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 798,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 25. 5. 2022 ve znění doplnění ze dne 12. 12. 2022 a 30. 1. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 606 865,96 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 10. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % ročně a dalšími poplatky prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 7 989 Kč, splatných vždy ke každému 17. dni daného měsíce. Úvěryschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena na základě výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, které neuhradil ani přes výzvy žalobkyně ve stanovené lhůtě, proto žalobkyně úvěr ke dni 28. 8. 2021 zesplatnila. Celkem žalovaný uhradil 112 233,77 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 601 959,96 Kč, neuhrazených poplatků za poskytnuté služby ve výši 4 906 Kč, dlužného smluvního úroku v kapitalizované výši 32 279,60 Kč představující smluvní úrok ve výši 8,25 % z jistiny 601 959,96 Kč za období od 29. 8. 2021 do 19. 4. 2022, dlužného úroku z prodlení v kapitalizované výši 33 657,90 Kč představující úrok z prodlení ve výši 8,5 % z jistiny 601 959,96 Kč za období od 29. 8. 2021 do 19. 4. 2022. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z jistiny 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 10. 1. 2020 Smlouvu o úvěru [číslo] dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 600 000 Kč za účelem konsolidace úvěrů nebo půjček (21 000 Kč společnosti [právnická osoba], 323 634 [právnická osoba] a 52 500 Kč společnosti [spisová značka] bank). Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč a dalšími poplatky spojenými s úvěrem ve výši dle ceníku prostřednictvím 120 měsíčních splátek ve výši 7 989 Kč splatných vždy ke každému 17. dni daného měsíce, počínaje dne 17. 2. 2020. Dále bylo mezi účastníky m.j. ujednáno např. zesplatnění úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou měsíční splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo při prodlení žalovaného s úhradou více než 2 splátek (viz smlouva o úvěru). Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky a ceník (viz všeobecné obchodní podmínky, viz ceník pro soukromou klientelu). Dodatkem ke smlouvě o úvěru byla posunuta splatnost měsíčních splátek k 20. dni každého kalendářního měsíce (viz Dodatek ke smlouvě o úvěru ze dne 14. 5. 2021). Dodatkem ke smlouvě o úvěru byla posunuta splatnost měsíčních splátek k 19. dni každého kalendářního měsíce (viz Dodatek ke smlouvě o úvěru ze dne 12. 6. 2021). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru zaměstnán s příjmem ve výši 21 563 Kč. Životní výdaje byly stanoveny dle interního ekonomického modelu ve výši 6 294 Kč. Žalovaný měl další úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně se splátkou ve výši 5 563 Kč, kreditní kartu s úvěrovým limitem 50 000 Kč se splátkou ve výši 1 500 Kč a úvěr se splátkou 24 115 Kč. Žalovanému po odečtení splátek zbylo 13 574 Kč k pokrytí životních nákladů (viz posouzení úvěryschopnosti klienta). Žalobkyně úvěryschopnost žalovaného splácet úvěr dále prověřila dle výpisů žalovaného z osobního účtu č. [bankovní účet]. Konečný zůstatek žalovaného na předmětném účtu za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2019 činil 23,09 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2019). Za období od 1. 2. 2019 do 28. 2. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 10,09 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 2. 2019 do 28. 2. 2019). Za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 66,81 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019). Za období od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu mínus 19,78 Kč (viz výpis z účtu za období od 1.4.2019 do 30. 4. 2019). Za období od 1. 5. 2019 do 31. 5. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 430,15 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 5. 2019 do 31. 5. 2019). Za období od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 274,09 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2019). Za období od 1. 7. 2019 do 31. 7. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu mínus 348,13 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 7. 2019 do 31. 7. 2019). Za období od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 768,22 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2019). Za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu mínus 14,68 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019). Za období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu mínus 73,85 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019). Za období od 1. 11. 2019 do 30. 11. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 5 000 Kč s disponibilním zůstatkem 0 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 11. 2019 do 30. 11. 2019). Za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2019 pak činil konečný zůstatek na účtu 2 008,96 Kč s disponibilním zůstatkem 8,96 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2019). Za období od 1. 1. 2020 do 31. 1. 2020 pak činil konečný zůstatek na účtu 3 910,04 Kč s disponibilním zůstatkem mínus 89,96 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 1. 2020 do 31. 1. 2020). Za období od 1. 2. 2020 do 29. 2. 2020 pak činil konečný zůstatek na účtu 0 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 2. 2020 do 29. 2. 2020). V průběhu této doby byla žalovanému na tento účet poukazována mzda, žalovaný v četných případech za služby a zboží platil kartou, vybíral peníze z bankomatu a čerpal další četné půjčky a úvěry. Na účet byly po celou dobu připisovány platby v různé výši od [jméno] [příjmení], matky žalovaného (viz výpisy z účtu za období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020, viz centrální evidence obyvatel). Např. 2.12.2019 poukázala [jméno] [příjmení] žalovanému na jeho účet částku 30 000 Kč, dne 18.12.2019 částku 500 Kč, od 20.12.2019 do 21.12.2019 částku v celkové výši 1 500 Kč, dne 27.12.2019 částku 500 Kč, dne 29.11.2019 částku 1 000 Kč, dne 2.10.2019 částku 1 000 Kč, dne 17.10.2019 částku 5 800 Kč (viz výpisy z účtu za období od 1.10.2019 do 31.12.2019). Žalovaný rovněž ve sledovaném období čerpal a zároveň splácel mnoho úvěru od společnosti [právnická osoba] V lednu 2020 si žalovaný půjčil od této společnosti 10 000 Kč, v únoru 2020 pak částku 20 000 Kč (viz výpisy z účtu za období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020). Žalovaný čerpal úvěr dne 10. 1. 2020, splátky žalovaný hradil v různé výši. Do prodlení s úhradou splátek se žalovaný dostal již v případě první splátky, splatné dne 17.2.2020 Ani druhou splátku žalovaný neuhradil řádně a včas. Dne 7. 4. 2020 uhradila na úvěr za žalovaného částky 1 619 Kč, 76,72 Kč a 12 304,28 Kč [jméno] [příjmení] (viz výpis z úvěrového účtu za období od 10. 1. 2020 do 31. 12. 2020, viz podklady pro súdne konanie, viz transakční historie). Dále se žalovaný ocitl v prodlení s úhradami splátek i v dalších měsících, které hradil opožděně. Od května 2021 žalovaný splátky již nehradil (viz podklady pro súdne konanie, viz transakční historie). Celkově žalovaný na splátkách uhradil 112 233,77 Kč (viz podklady pro súdne konánie a transakční historie). Dne 28. 8. 2021 žalobkyně zespaltnila celý úvěr ke dni 28. 8. 2021, protože žalovaný dlužnou částku 607 266 Kč ani přes upomínku neuhradil ve stanoveném termínu (viz rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 28. 8. 2021, viz doklad o odeslání - podací arch ze dne 31. 8. 2021). Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní výzvou (viz oznámení o právním zastoupením/výzva k úhradě dluhu ze dne 21. 4. 2022, viz doklad o odeslání - podací arch ze dne 21. 4. 2022).

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % ročně a dalšími poplatky spojenými s úvěrem, vše prostřednictvím 120 měsíčních splátek po 7 989 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 112 233,77 Kč.

7. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tento úvěr nebyl vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného dle spotřebitelského zákona.

8. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

12. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 13. Žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, na základě interního ekonomického modelu a výpisů z osobního účtu žalovaného za období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020. Soud z předložených výpisů z běžného účtu žalovaného zjistil, že žalovaný sice pobíral mzdu tak, jak uvedl, nicméně výdaje žalovaného vysoce převyšovaly příjmy žalovaného z pracovní činnosti, a to až do té míry, že žalovaný načerpal další četné půjčky a úvěry od různých společností, zejména od společnosti [právnická osoba] Dále byly na účet žalovaného připisovány nepravidelné platby v různé výši od matky žalovaného, [jméno] [příjmení]. Nové úvěry/zápůjčky od společnosti [právnická osoba] žalovaný uzavřel bezprostředně po uzavření předmětné úvěrové smlouvy v lednu 2020 (10 000 Kč) a v únoru 2020 (20 000 Kč). Žalobkyně, ačkoliv byla soudem na jednání dne 19.1.2023 vyzvána a poučena o důsledcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, neuvedla soudu žádné skutečnosti a nepředložila soudu ani žádný důkaz o tom, že se žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů.

14. Soud tak dospěl k závěru, že úvěryschopnost žalovaného nebyla žalobkyní řádně posouzena, neboť kdyby tak učinila, úvěr by žalovanému neposkytla, neboť by zjistila stejně jako soud, že žalovaný k úhradě svých životních potřeb používal nejen příjem z pracovní činnosti, ale i poskytnuté úvěry a peněžní výpomoc od své matky. Pokud by tyto úvěry a výpomoc neměl, peněžní prostředky na běžném účtu by mu nestačily. Soud má za to, že se jednalo o peněžní výpomoc od matky žalovaného. Kdyby tato peníze žalovanému poskytovala peníze z jiného důvodu, např. že by mu sama dlužila a takto mu zápůjčku prostřednictvím splátek vracela, pak by jistě žalovanému splácela jednu částku vždy ke stejnému datu daného měsíce, což se nedělo. Žalobkyně by také nemohla v tomto případě spoléhat, že úvěr bude takto splácen prostřednictvím matky, jako tomu bylo v případě prvního prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru, které za žalovaného dne 7.4.2020 uhradila jeho matka. Žalovaný tak nebyl na základě svého příjmu splácet částky ve výši 7 989 Kč, čemuž odpovídala i skutečnost, že na první splátku v únoru 2020 uhradil pouze částku 921,33 Kč, na druhou splátku v březnu 2020 pouze 3 366 Kč a splátku v dubnu 2020 uhradila matka žalovaného ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se tedy dostal do prodlení s úhradou splátek úvěru již v případě první splátky, ale navíc již v lednu 2020 (tedy bezprostředně po čerpání předmětného úvěru) a únoru 2020 uzavřel nové smlouvy o poskytnutí úvěru/zápůjčky se společností [právnická osoba] Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že žalobkyně úvěryschopnost žalovaného řádně neposoudila.

15. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020). Od 29. 5. 2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 600 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaná uhradila celkem 112 233,77 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit 487 766,23 Kč.

17. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

18. Soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 487 766,23 Kč (viz výrok II).

19. Ve zbývající části, tedy co do částky 119 099,73 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 32 279,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 33 657,90 Kč, smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 487 766,23 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 272 605,90 Kč (částka 119 099,73 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 32 279,60 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 33 657,90 Kč, smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do vydání rozsudku dne 2. 3. 2023 ve výši 43 130,84 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 601 959,96 Kč od 20. 4. 2022 do vydání rozsudku dne 2. 3. 2023 ve výši 44 437,83 Kč), neboť v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla úspěšná ve výši 64 % a žalovaný byl úspěšný ve výši 36 %, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Rozdíl činí 28 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast u jednání dne 19. 1. 2023 a dne 2. 3. 2023) dle § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm.a) a písm. d) a písm.g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 4x 10 740 Kč (z tarifní hodnoty 606 865,96 Kč, neboť k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a odměna za zastupování za 1 úkon právní služby (předžalobní výzva) dle § 7 bod 6 a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1x 5 370 Kč, tj. celkem odměna 48 330 Kč, náhrada hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tj. 1 500 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za čas strávený cestou na jednání dne 19. 1. 2023 a dne 2. 3. 2023 z [obec] do [obec] a zpět za 12 půlhodin po 100 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada jízdného z [obec] do [obec] a zpět na jednání soudu dne 19. 1. 2023 a 2. 3. 2023, ujeto bylo celkem 2x 202 km při použití motorového vozidla Toyota Avensis s kombinovanou spotřebou 6,2 l /100 km nafty, při ceně nafty 44,10 Kč a základní náhradě za používání silničních motorových vozidel 5,20 Kč/km dle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb. Náhrada jízdného činí celkem 1 602,70 Kč/jednán. Jelikož na 2. 3. 2023 byly nařízeny dvě jednání, byla žalobkyni přiznána polovina z částky 2 202,70 Kč (náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč a náhrada jízdného ve výši 1 602,70 Kč), tj. 1 101,35 Kč. Náhrada jízdného a promeškaného času činí celkem 3 304 Kč (2 202,70 Kč + 1 101,35 Kč). Výše nákladů žalobkyně činí tedy 53 134 Kč, 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek 24 275 Kč, celkem 88 567,10 Kč. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 28 %, tj. 24 798,80 Kč.

21. Za doplnění žaloby soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto náklady neshledal účelně vynaloženými, protože tvrzení zde obsažená měla být součástí žaloby.

22. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení jiné lhůty.