61 C 22/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 5 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 1 100 Kč spolu s úrokem ve výši 2 220 Kč, úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 5 000 Kč od 2.7.2015 do 3.8.2015 a úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 1 100 Kč od 4.8.2015 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 900 Kč od 4.8.2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26.5.2023 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), se žalovanou dne 8.2.2004 uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit celkem 8 320 Kč (půjčku 5 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 3 320 Kč) prostřednictvím 52 týdenních splátek. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas. Žalovaná na pohledávku uhradil celkem 1 100 Kč, které žalobkyně započetla nejprve na souhrnný poplatek v souladu se smlouvou o půjčce. Pohledávka za žalovanou přešla na právnická osoba anonymizováno na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 a následně přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak má za to, že žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaná dne 8.2.2004 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o půjčce číslo dle které společnost poskytla žalované půjčku ve výši 5000 Kč. Žalovaná se zavázala k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 3 320 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 160 Kč. Žalovaná převzala půjčku v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Splátky měly být dle smluvních podmínek nejprve započteny na souhrnný poplatek. Pohledávka byla následně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 právnická osoba anonymizováno Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 byla pohledávka převedena na žalobkyni. V obou případech bylo žalovanému postoupení pohledávky oznámeno. právnická osoba anonymizováno a žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku. Žalovaná byla dále k zaplacení dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou. Žalovaná uhradil na pohledávku pouze částku 1 100 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

5. Po právní stránce soud posoudil smluvní vztah mezi účastníky v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013. Postoupení pohledávky pak soud posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 39 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 7. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS. Ve stejné skutkové věci pak vyslovil v právní větě uvedeného rozhodnutí, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ 8. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C číslo ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 9. Právní předchůdce žalobkyně úvěryschopnost žalované nezkoumal. Resp. měl ji zkoumat dle příjmů žalované. K tomuto tvrzení žalobkyně doložila pouze prázdný formulář tzv. zákaznické karty. Ačkoliv smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (a před přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008), který explicitně nezahrnoval povinnost věřitele prověřit úvěryschopnost žadatele o úvěr/půjčku, je logické, že každý věřitel by měl před poskytnutím půjčky či úvěru řádně posoudit úvěryschopnost dlužníka, neboť v zájmu věřitele je, aby dlužník byl schopen poskytnutou půjčku/úvěr vrátit.

10. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, neboť z provedených důkazů nelze učinit jiný závěr než, že právní předchůdce žalobkyně poskytl půjčku žalované, aniž by si prověřil, zda bude žalovaná způsobilá půjčku splácet, přičemž zároveň ve smlouvě o půjčce stanovil výši souhrnného poplatku (úroku), která byla v dané době zcela nepřiměřená za účelem generování maximálního zisku, a to na úkor dlužníka, který takovou nevýhodnou smlouvu zpravidla uzavírá za situace, že od standardních peněžních ústavů (zejména bank) by žádnou půjčku již nezískal (podrobněji viz dále).

11. I kdyby tedy soud shledal smlouvu o půjčce jako platnou, shledal by neplatným pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřené výše souhrnný poplatek (úrok), který převyšoval v daném případě 100 %. Otázkou nepřiměřenosti úroku ve spotřebitelských vztazích (tím předmětná smlouva o půjčce bezesporu je) se zabýval v četných rozhodnutích i NS ČR, který definoval nepřiměřený úrok zpravidla jako úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz rozsudek NS ČR ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005). I přes zvýšenou míru rizikovosti, kterou zde pro právního předchůdce žalobkyně představovala smlouva o půjčce uzavřená se žalovanou (z obecné zkušenosti je soudu známo, že na nebankovní instituce se dlužníci obracejí až v okamžiku, kdy jim není vyhověno ze strany bank), nelze považovat úrok přes 100 % za přiměřený. Rovněž nelze připustit, aby případná nepříznivá ekonomická situace dlužníků byla zneužívána ke generování nepřiměřených zisků věřitelů. Soud tak i samotné ujednání o úroku (souhrnném poplatku) shledal absolutně neplatným.

12. Proto v obou případech by žalobkyni byla přiznána jistina 3 900 Kč (po započtení žalovanou uhrazené částky 1 100 Kč na jistinu půjčky 5 000 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě půjčky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25.6.2015, kdy jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dnů od obdržení tohoto oznámení. K poštovní přepravě bylo oznámení o postoupení pohledávky předáno dne 20.7.2015. Třetí pracovní den, tj. 23.7.2015, se zásilka považuje za doručenou. Lhůta 10 dnů k úhradě žalované uplynula dne 3.8.2015, od 4.8.2015 je žalovaná s plněním v prodlení.

13. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 3 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4.8.2015 do zaplacení. Výše úroku z prodlení byla stanovena v souladu s § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. (viz výrok II).

14. Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Obě strany měly jen částečný úspěch, cca ve srovnatelné výši. Důsledně tomu soud rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

16. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.