61 C 32/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 13 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 5 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16 386,07 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 19.12.2020 do 31.12.2020, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 13 000 KČ od 1.1.2021 do 15.2.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 500 KČ od 16.2.2021 do 30.6.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 5 500 Kč od 1.7.2021 do 31.12.2021, úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 5 500 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022 a úrokem z prodlení z částky 5 500 Kč od 1.7.2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 7 500 KČ od 16.2.2021 do 30.6.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 7 500 Kč od 1.7.2021 do 31.12.2021, úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 7 500 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022 a úrokem z prodlení z částky 7 500 Kč od 1.7.2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1.12.2022 ve znění doplnění ze dne 1.3.2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 13 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále také jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit celkem 15 500 Kč (půjčku 10 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 5 500 Kč) prostřednictvím 31 týdenních splátek ve výši 500 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do 16.8.2005 Celkem žalovaný uhradil na půjčce částku 2 500 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2020. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 8 387,10 Kč, souhrnného poplatku ve zbylé výši 4 612,90 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 16 386,07 Kč představující úrok z prodlení v zákonné výši z částky 13 000 Kč od 24.8.2005, tj. ode dne následujícího po uplynutí sjednané lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne 18.12. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 13 000 Kč od 19.12..2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný dne 6.1.2005 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce číslo (viz smlouva o půjčce), dle které mu společnost poskytla půjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 5 500 Kč, a to v 31 týdenních splátkách po 500 Kč. Žalovaný převzal půjčku v hotovosti, což stvrdil podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky (viz smluvní podmínky). Žalovaný v době uzavření smlouvy o půjčce byl zaměstnán jako zedník s příjmem ve výši 7 850 Kč a celkovými výdaji na domácnost ve výši 5 000 Kč. Údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek a dokladů SIPO (viz zákaznická karta). Žalovaný bydlel s rodiči. Žalovaný na půjčku uhradil celkem částku 2 500 Kč. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla následně postoupena dne 18.12.2020 smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, viz seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6.1.2021, viz doklad o postoupení pohledávek – podací lístek ze dne 1.2.2021). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání- podací lístek).

5. Po právní stránce posoudil soud věc ve smyslu § 3028 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle právní úpravy platné do 31.12.2013. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému půjčku 10 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 500 Kč v 31 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Žalovaný na půjčku uhradil celkem 2 500 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

7. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených v předmětných listinách, které zanesla do karty zákazníka. K posouzení úvěryschopnosti pak žalobkyně soudu předložila pouze tuto zákaznickou kartu. Soud tak nemohl ověřit správnost údajů v ní uvedených, když podkladové listiny soudu předloženy nebyly. Žalobkyně tedy soudu nedoložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech nelze pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr vycházet. Na závěru soudu ničeho nemění ani to, že smlouva o půjčce byla uzavřena ještě před účinností zákona č. 145/2010 Sb. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp.zn. III ÚS 4129/2018 zkoumání možnosti reálného splacení duhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. I žalobkyně, která uvedla, že v době uzavření smlouvy o půjčce neexistovala zákonná povinnost prověřovat úvěryschopnost žalovaného, se jeho úvěryschopností zabývala, jak je patrné ze zákaznické karty. Jak bylo výše uvedeno, bylo na žalobkyni, aby si opatřila i kopie dokladů listin, z nichž ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, aby tak jednoznačně prokázala pravost údajů uvedených v zákaznické kartě. V tomto případě však zároveň již z údajů v zákaznické kartě uvedených je zjevné, že úvěryschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena, což se později prokázalo, neboť žalovaný uhradil na dluh pouze částku 2 500 Kč. Z údajů není především zřejmé, zda se u příjmu 7 850 Kč jedná o hrubý či čistý příjem, což je zásadní skutečnost, protože splátkové zatížení žalovaného činilo 2 000 Kč měsíčně. Výdaje na domácnost měly činit 5 000 Kč měsíčně. Ze zákaznické karty však není zřejmé, jak právní předchůdkyně žalobkyně k těmto výdajům dospěla ani zda a v jaké míře se žalovaný na výdajích podílel, když v té době měl bydlet s rodiči, ale již pracoval. Rovněž absentují údaje, zda a v jaké výši činily např. výdaje žalovaného do zaměstnání, zda měl žalovaný v té době již nějakou vyživovací povinnost apod. Z takto nejasných údajů tak ani nebylo možné úvěryschopnost žalovaného řádně posoudit.

9. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

10. Jelikož soud shledal smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, představuje částka 10 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaný uhradil žalobkyni částku 2 500 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 7 500 Kč. Žalovaný byl vyzvána k úhradě půjčky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6.1.2021, kdy mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dnů od obdržení tohoto oznámení. K poštovní přepravě bylo oznámení o postoupení pohledávky předáno dne 1.2.2021. Třetí pracovní den, tj. ve čtvrtek 4.2.2021, se zásilka považuje za doručenou. Lhůta 10 dnů k úhradě žalovanému uplynula v pondělí 15.2.2021, od 16.2.2021 je žalovaný s plněním v prodlení.

11. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 7 500 KČ od 16.2.2021 do 30.6.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 7 500 Kč od 1.7.2021 do 31.12.2021, úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 7 500 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022 a úrokem z prodlení z částky 7 500 Kč od 1.7.2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (viz výrok II). Výše úroku z prodlení byla stanovena v souladu s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném ke dni 30.6.2010.

12. Ve zbývající části, tedy co do částky 5 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16 386,07 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 19.12.2020 do 31.12.2020, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 13 000 KČ od 1.1.2021 do 15.2.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 500 KČ od 16.2.2021 do 30.6.2021, úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 5 500 Kč od 1.7.2021 do 31.12.2021, úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 5 500 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022 a úrokem z prodlení z částky 5 500 Kč od 1.7.2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Nárok na náhradu nákladů řízení by tak příslušel žalovanému, který byl ve věci v nepatrné části úspěšnější. Soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.