61 C 39/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 4 311,75 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 1 405,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 906,50 Kč od 16.8.2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 906,50 Kč, a to ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, do každého posledního dne v měsíci, počínaje dubnem 2024, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 218,90 Kč, a to do konce dubna 2024 k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 8.1.2024 a doplněnou dne 12.2.2024 a 21.2.2024 domáhala na žalované zaplacení částky 4 311,75 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované u vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, neodstoupila-li žalovaná od kupní smlouvy do 14 dnů od doručení zboží, přičemž žalovaná tuto kupní cenu měla uhradit přímo žalobkyni, a to na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a vybranými e-shopy, kterým žalobkyně kupní cenu za žalovanou zaplatila. Žalobkyně se žalovanou uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Smlouvu k službě [anonymizována dvě slova], jejíž součástí byly i všeobecné obchodní podmínky a ceník. Na základě této smlouvy byla žalované zřízena služba Nákup na fakturu až 10 000 Kč – splatnost až 45 dnů. Úvěryschopnost žalované byla posouzena žalobkyní na základě nahlédnutí do interní databáze žalobkyně, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a registru SOLUS. Vše s negativním výsledkem. Dále žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovanou k jejím osobním a majetkovým poměrům. Celkem žalovaná využila služby ve výši 2 906,50 Kč. Žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Žalovaná částka se skládá z jistiny 2 906,50 Kč, kterou žalovaná dluží žalobkyni na objednávkách za červen 2022 a červenec 2022, a z poplatků z prodlení za prodlení žalované s úhradou dlužných částek za červen 2022 ve výši 580,25 Kč a ve výši 825 Kč za červenec 2022. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 2 906,50 Kč od 16.8.2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Pouze podala proti elektronickému platebnímu rozkazu blanketní odpor, který nijak neodůvodnila. Pouze požádala o splátkový kalendář či o oddálení data úhrady pohledávky.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak má za to, že žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaná dne 9.6.2022 uzavřela se žalobkyní elektronicky Smlouvu k službě [anonymizována dvě slova] (viz smlouva), na základě které se žalobkyně zavázala zřídit žalované službu [anonymizována dvě slova] s finančním limitem ve výši 3 000 Kč Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky (viz všeobecné obchodní podmínky) a ceník (viz ceník). Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím občanského průkazu a fotografie žalované (viz kopie občanského průkazu, viz fotografie žalované). Smlouvou o poskytování služby„ [anonymizováno]“ ze dne 4.3.2015 se [právnická osoba] [anonymizováno] zavázala umožnit zákazníkům využití žalobkyní nabízené [anonymizována dvě slova]. Pohledávka z uzavřené kupní smlouvy prostřednictvím [anonymizována dvě slova] byla následně postoupena žalobkyni (viz smlouva). Žalovaná ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že její příjem činí 18 000 Kč a výdaje 12 000 Kč. Je svobodná, bezdětná (viz žádost o aktualizaci). Z objednávek žalované v červnu 2022 a červenci 2022 na [webová adresa] jsou patrné jednotlivé objednávky žalované v celkové částce 2 906,50 Kč (viz objednávky). Žalobkyně žalované provedené objednávky vyúčtovala ve vyúčtování za červen 2022 a červenec 2022 spolu s poplatky za prodlení s úhradou objednávek (viz vyúčtování). Žalovaná byla žalobkyní urgována o zaplacení dlužných částek (viz upomínky). Posléze byla žalované k zaplacení dlužné částky zaslána předžalobní výzva (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání – potvrzení o podání).

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 1746 odst. 2 o.z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela prostředky komunikace na dálku písemnou formou ve smyslu s § 562 o.z. nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni kupní cenu za zboží a služby, které si žalovaná objednala ve vybraných e-shopech, pokud od kupní smlouvy žalovaná neodstoupila do 14 dnů od doručení zboží, a kterou žalobkyně za žalovanou e-shopům zaplatila. Pohledávky za žalovanou na zaplacení kupní ceny byly žalobkyni těmito e-shopy postupovány po uzavření předmětných kupních smluv. Žalovaná ničeho neuhradila. Aktivní legitimace je dána na základě smluv o postoupení pohledávek obsažených v jednotlivých smlouvách o poskytování služby„ [anonymizováno]“.

7. Soud rovněž dospěl k závěru, že se na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, neboť na plnění, která měla žalovaná zaplatit žalobkyni, lze nahlížet jako na tzv. odložené platby. Dle zákona o spotřebitelském úvěru se za úvěr považuje i odložená platba, kterou poskytla žalobkyně žalované v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná smlouvu uzavřela jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tento úvěr – odložená platba nebyl vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalované dle spotřebitelského zákona.

8. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS. Ve stejné skutkové věci pak vyslovil v právní větě uvedeného rozhodnutí, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

12. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 13. Žalobkyně se v žalobě při posouzení úvěryschopnosti žalované omezila na sdělení, že provedla lustraci žalované ve své interní databázi, dále v insolvenčním rejstříku, centrální evidence exekucí a registru SOLUS. Vše s negativním výsledkem. Žalobkyně dále vyšla z tvrzení žalované o výši jejích příjmů 18 000 Kč a výdajích ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se skutečně zabývala řádným ověřováním žalovaným tvrzených příjmů a výdajů, neboť soudu nedoložila ani přes výzvu nezbytné minimum, tedy doklady o příjmech žalované. Soud tak nemohl ověřit správnost těchto údajů.

14. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že žalobkyně úvěryschopnost žalované řádné neposoudila.

15. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020). Od 29.5.2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje odložená platba 2 906,50 Kč bezdůvodné obohacení, které je žalovaná dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinna vrátit žalobkyni.

17. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

18. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 2 906,50 Kč (viz výrok II). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalované s úhradou dlužné částky.

19. Ve zbývající části, tedy co do částky 1 405,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 906,50 od 16.8.2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 2 906,50 Kč. Žalovaná byla úspěšná co do částky 2 094,44 Kč (částka 1 405,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 906,50 Kč od 16.8.2022 do vydání rozsudku dne 14.3.2024 ve výši 689,19 Kč, protože v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta). Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 58 % a žalovaná byla úspěšná v rozsahu 16 %, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Rozdíl činí 16 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 2 úkony právní služby 2x 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), a odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 100 Kč (předžalobní výzva) dle § 14b odst.1 a.t. a § 11 odst. 2 písm.h) a.t. (k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst.1 a.t.), tj. celkem odměna 500 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., tj. celkem 300 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak činí 800 Kč a 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, tj. celkem 1 368 Kč. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 16 %, tj. 218,90 Kč.

21. Za doplnění žaloby soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto náklady neshledal účelně vynaloženými, protože tvrzení zde obsažená měla být součástí žaloby.

22. Soud žalobkyni přiznal odměnu dle § 14b a.t., neboť jinou odměnu nepovažoval za přiměřenou vzhledem k tomu, že návrh byl žalobkyní podán na ustáleném vzoru, který uplatňuje opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, a peněžité plnění na jistině nepřevyšuje 50 000 Kč.

23. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

24. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností – jistiny určil soud ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do konce posledního dne v měsíci, počínaje měsícem dubnem 2024, pod ztrátou výhody splátek. Do konce dubna 2024 je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně i náklady řízení. Žalovaná požádala o splátkový kalendář. Protože však soudu ve stanovené lhůtě nedoložila vyplněný formulář o svých osobních a majetkových poměrech, vycházel soud při stanovení výše splátek pouze z výše dlužné částky, kterou je žalovaná povinna žalobkyni uhradit, aby se žalobkyni dostalo plnění v přiměřené době a aby žalobkyně nebyla takto stanoveným splátkovým kalendářem poškozena. Důsledně tomu stanovil soud splátkový kalendář tak, jak je výše uvedeno.