61 C 44/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 5 872,58 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 5 872,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 513,16 Kč, úrokem ve výši 4 472,67 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 497,12 Kč od 17.9.2020 do zaplacení a úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 5 497,12 Kč od 17.9.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 2. 11. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 5 872,58 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále také jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovanou dne 17. 3. 2016 uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč. Úvěryschopnost žalované byla posouzena právní předchůdkyní žalobkyně na základě výplatní pásky, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy. Tyto ověřené údaje byly uvedeny v kartě zákazníka. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit půjčku spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem 2 100 Kč odpovídající 23,66 % roční úrokové sazbě, odměnou za administrativní činnosti ve výši 3 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč prostřednictvím 58 týdenních splátek ve výši 457 Kč. Dále se žalovaná zavázala uhradit poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 406 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do 27. 4. 2017 Celkem žalovaná uhradila na půjčce částku 20 633,42 Kč. V důsledku fúze sloučením se dne 30. 9. 2016 stala právní nástupkyní společnosti právnická osoba společnost právnická osoba (po změně názvu příjmení příjmení anonymizována dvě slova). Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 5 497,12 Kč, úhrad za služby ve výši 375,46 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 4 472,67 Kč představující smluvní úrok ve výši 23,66 % ročně z jistiny 5 497,12 Kč od 28. 4. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do data postoupení pohledávky dne 29. 11. 2019 a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 513,16 Kč představující zákonný úrok ve výši 8,05 % ročně z jistiny 5 497,12 Kč od 5. 5. 2017 do data postoupení pohledávky dne 29. 11. 2019. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku 23,66 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny 5 497,12 Kč od 17.9 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že s žalobou souhlasí a navrhuje splátkový kalendář ve výši 500 Kč měsíčně z důvodu tíživé finanční situace.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak má za to, že žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaná dne 17. 3. 2016 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce číslo dle které jí společnost poskytla půjčku ve výši 15 000 Kč (viz smlouva o půjčce). Žalovaná v době uzavření smlouvy o půjčce bydlela v nájmu ve společné domácnosti s partnerem. Byla zaměstnána jako dělnice. obec mzda žalované činila 14 800 Kč měsíčně, další příjmy činily 16 000 Kč. Výdaje na domácnost činily 12 000 Kč měsíčně, na nájmu/inkasu žalovaná platila 5 800 Kč měsíčně, na splátkách úvěrů 2 600 Kč (viz karta zákazníka). Dle karty klienta byly údaje ověřeny z výplatní pásky, pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a dokladů SIPO. Žalovaná se zavázala k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 11 100 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 457 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 2 100 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Dále se žalovaná zavázala uhradit poplatek za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 406 Kč. Žalovaná převzala půjčku v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy (viz smlouva o půjčce). Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky (viz smluvní podmínky). Smluvní úrok byl sjednán ve výši 23,72 % p.a. jako pevná úroková sazba po celou sjednanou dobu trvání smlouvy (viz článek 1.2 smluvních podmínek). Žalovaná na půjčku uhradila celkem částku 20 633,42 Kč. Na základě fúze sloučením se dne 30. 9. 2016 stala právní nástupkyní právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, která dne 30. 9. 2016 změnila název na právnická osoba (viz výpis z obchodního rejstříku). Pohledávka za žalovanou z této smlouvy byla následně postoupena dne 29. 11. 2019 smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, viz seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno s tím, že má dlužnou částku zaplatit do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávek (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, viz doklad o odeslání ze dne 13. 12. 2019 - podací lístek). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva ze dne 10. 10. 2022, viz doklad o odeslání ze dne 10. 10. 2022 - podací lístek).

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 věta první o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku 15 000 Kč. Žalovaná částku převzala a zavázala se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 100 Kč a poplatkem za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 406 Kč v 58 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Žalovaná na zápůjčku uhradila celkem 20 633,42 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

7. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25. 7. 2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

11. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C číslo ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 12. Žalobkyně se v žalobě při posouzení úvěryschopnosti žalované omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně majetkovou situaci žalované prověřila na základě pracovní smlouvy, výplatní pásky, nájemní smlouvy a doklady SIPO. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila ani nezbytné minimum, tedy doklady o příjmech žalované. Pouze uvedla, že údaje z předmětných listin byly zaznamenány do karty klienta. Soud však nemohl ověřit správnost těchto údajů, když žádnou z podkladových listin žalobkyně soudu nepředložila. Žalobkyně soudu doložila pouze kartu klienta. Nadto soud má vážné pochyby o správnosti samotných údajů v kartě klienta, žalovaná v době uzavření smlouvy o zápůjčce byla zaměstnána s příjmy ve výši celkem 14 800 Kč měsíčně, přičemž u částky v celkové výši 16 000 Kč nebylo vůbec specifikováno, o jaké příjmy žalované se jedná, zda tyto příjmy patří žalované, popř. jejímu partnerovi, se kterým měla sdílet společnou domácnost. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech nelze pro účely posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr vycházet.

13. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C číslo ze dne 5.3.2020).

14. Jelikož soud shledal smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, představuje částka 15 000 Kč (částka poskytnutá žalované) bezdůvodné obohacení, které je žalovaná dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinna vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaná uhradila částku 20 633,42 Kč, čímž došlo k úplnému uhrazení dlužné částky. Důsledně tomu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Nárok na náhradu nákladů řízení by tak příslušel žalované, která byla ve věci zcela úspěšná. Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).