61 C 79/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Zdeňky Jungvirtové a Mgr. Jany Barcalové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o 386 940,63 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. září 2022, č. j. 61 C 79/2022-29;

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud svým rozsudkem zamítl žalobu co do částky 97 311,71 Kč spolu s úrokem ve výši 17 343,01 Kč, úrokem ve výši 4,99 % ročně z částky 386 940,63 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 97 311,71 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 289 628,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 399,57 Kč a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 289 628,92 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 626,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 386 940,63 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným dne 18. 4. 2017 uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření, č. 3812434351, na jejímž základě žalovaný čerpal v květnu 2017 částku 399 383,98 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla dle žaloby posouzena žalobkyní na základě bankovních a nebankovních registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, BINF, Blacklist), ostatních registrů (insolvenčního rejstříku, interní evidence dotazů exekučních orgánů ČR, evidence neplatných dokladů a evidence adres obecních/městských úřadů) a potvrzení příjmů zaměstnance a výplatní pásky za leden 2017. Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit úvěr prostřednictvím splátek splatných ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po čerpání úvěru. Protože však žalovaný dlužné částky neuhradil v žalobkyní stanovené lhůtě, žalobkyně úvěr ke dni 31. 3. 2022 zesplatnila. Žalovaný podle žalobkyně v průběhu smluvního vztahu uhradil částku ve výši 12 443,35 Kč na dlužnou jistinu, částku ve výši 7 050 Kč na dlužné poplatky, částku ve výši 1 500 Kč na smluvní pokutu, částku ve výši 83 583,69 Kč na dlužné úroky z úvěru ve výši 4,99 % ročně a částku ve výši 5 178,02 Kč na dlužné úroky z prodlení ve výši 11,75 %, celkem 109 755,06 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny 386 940,63 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 343,01 Kč představující smluvní úrok ve výši 4,99 % ročně z jistiny 399 383,98 Kč od 1. 9. 2018 do 31. 3. 2022 a smluvní úrok ve výši 4,99 % ročně z jistiny 386 940,63 Kč od 1. 4. 2022 do 31. 5. 2022 a úroku z prodlení v kapitalizované výši 2 399,57 Kč představující úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny 386 940,63 Kč od 1. 4. 2022 do 31. 5. 2022. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku 4,99 % ročně a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny 386 940,63 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedených důkazů okresní soud zjistil, že žalovaný dne 18. 4. 2017 uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru, [číslo] ve znění dodatku [číslo] ze dne 2. 5. 2017, dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost úvěr ve výši 400 000 Kč na koupi nemovité věc. Žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Průměrný čistý příjem žalovaného za poslední tři měsíce činil 25 554 Kč měsíčně. Srážky ze mzdy žalovanému nebyly prováděny. Za leden 2017 činila čistá mzda žalovaného částku 19 105 Kč. Údaje o příjmech žalovaného byly žalobkyní telefonicky ověřeny. Dle zjištění žalobkyně žalovaný hradil na nájemném a poplatcích za služby celkem 1 200 Kč měsíčně, na stavební spoření částku 300 Kč měsíčně, na úrazové pojištění částku 250 Kč měsíčně a na životní pojištění částku 150 Kč měsíčně. Žalobkyně dále provedla lustraci v databázích MPSS, BINF, Black list, RRS, SOLUS a BRKI/NRKI. Žalovaný žalobkyni sdělil, že má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti ve věku do 5 let. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal hradit žalobkyni na úvěr v první fázi až do přidělení cílové částky smluvní úrok ve výši 4,99 % ročně prostřednictvím splátek ve výši 1 663,33 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne daného měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Dále se zavázal platit vklad na stavební spoření ve výši 1 463 Kč měsíčně vždy do 25. dne daného měsíce, počínaje od měsíce následujícím po prvním čerpání úvěru, nejpozději do srpna 2017. Ve druhé fázi (k datu přidělení cílové částky a splacení úvěru dle výše uvedeného) se žalovaný zavázal splácet úvěr včetně smluvního úroku ve výši 4,99 % ročně splátkami ve výši 3 600 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne daného měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky a podpisová sekce. Ve všeobecných obchodních podmínkách bylo mimo jiné ujednáno, že žalobkyně je oprávněna odstoupit od smlouvy či úvěr okamžitě zesplatnit, bude-li žalovaný v prodlení s úhradou více než dvou splátek úvěru nebo v prodlení s úhradou jakékoliv dlužné částky déle než 3 měsíce (článek 9 odst. 3 písm. a) všeobecných obchodních podmínek). Žalovaný dne 2. 5. 2017 požádal žalobkyni o výplatu úvěru ve výši 36 300 Kč společnosti [právnická osoba] a ve výši 361 700 Kč [jméno] [příjmení]. Žalobkyně obě částky vyplatila v souladu se žádostí žalovaného. Žalovaný celkem čerpal včetně vstupního poplatku částku 399 383,98 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek do 31. 3. 2022 s upozorněním, že v opačném případě žalobkyně odstupuje od smlouvy. Dle evidence žalobkyně žalovaný dlužil na jistině 386 940,63 Kč, kapitalizovaném úroku částku 17 343,01 Kč a úroku z prodlení v kapitalizované výši částku 2 399,57. Žalovaný v průběhu smluvního vztahu uhradil celkem 109 755,06 Kč.

4. Okresní soud považuje za zásadní, že žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených v předmětných listinách, tj. z údajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr, z výplatní pásky za leden 2017, z potvrzení zaměstnavatele, z telefonického ověření údajů u zaměstnavatele a z bankovních a nebankovních registrů. Žalobkyně, ačkoliv byla okresním soudem vyzvána a poučena o důsledcích neunesení důkazního břemene, nepředložila okresnímu soudu žádný důkaz o tom, že se žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť okresnímu soudu na těchto výdajích ničeho nedoložila. Žalovaný zejména uvedl, že výdaje na nájemné a poplatky za služby činí celkem 1 200 Kč měsíčně. Tato výše podle okresního soudu zjevně není pravdivá, a to o s ohledem na nízkou výši. Žalobkyně rovněž nezkoumala další výdaje žalovaného, zejména případné měsíční náklady na dopravu žalovaného do zaměstnání, náklady na stravu apod. Žalovaný v žádosti o úvěr rovněž uvedl vyživovací povinnost k nezletilému dítěti ve věku do 5 let. Ani tuto vyživovací povinnost žalovaného žalobkyně nezkoumala. Žalovaný se ocitl v prodlení se splátkami úvěru již v roce 2018, kdy byl žalobkyní opakovaně upomínán (viz výpis z účtu za rok 2018). Žalovaný byl upomínán i v následujících letech. Okresní soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena.

5. Jelikož okresní soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 399 383,98 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o. z. a § 2993 o. z. povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaný uhradil celkem 109 755,06 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit 289 628,92 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě úvěru ve výzvě ze dne 1. 3. 2022, kde mu byla stanovena lhůta k zaplacení do 31. 3. 2022. Od 1. 4. 2022 je žalovaný s plněním v prodlení. Okresní soud tak vyhověl žalobě co do částky 289 628,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 399,57 Kč a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 289 628,92 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení. Ve zbývající části, tedy co do částky 97 311,71 Kč spolu s úrokem ve výši 17 343,01 Kč, úrokem ve výši 4,99 % ročně z částky 386 940,63 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 97 311,71 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

6. Proti výrokům I. a III. rozsudku podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně je přesvědčena, že unesla svou důkazní povinnost ve vztahu ke splnění své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na věc nedopadá, neboť se týká nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, přičemž žalobkyně [právnická osoba], je zcela mimo pochybnosti bankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Vycházela přitom vychází zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou jí dostupné z titulu postavení žalobkyně jako banky nebo její účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. V neposlední řadě žalobkyně vycházela také z historických informací o spotřebiteli za celou [právnická osoba], do níž vedle žalobkyně patří [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a další společnosti skupiny. Všechny takto získané informace, jakož i informace poskytnuté samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout – s ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním. Kusá úprava zákona o spotřebitelském úvěru se v interní metodické základně žalobce promítá do desítek vnitřních předpisů, v nichž je proces posuzování úvěruschopnosti popsán do nejmenšího detailu, přičemž tato metodika a postupy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů jsou pravidelně podrobovány dohledu ze strany České národní banky. Žalobkyně tedy žádným způsobem při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala ani v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, ani v rozporu s výkladem zákonných ustanovení ČNB. Žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních registrů (BRKI), nebankovních registrů (NRKI), ostatních registrů a databází, příjmu žalovaného, výdajů žalovaného. I když zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům povinnost nahlédnout do těchto databází pouze v případech, je-li to nezbytné, žalobkyně tak činí vždy, na rozdíl od řady věřitelů, kteří tyto databáze využívat nemohou, protože nejsou bankou (bankovní registry) nebo je nevyužívají s ohledem k ceně přístupů (nebankovní registry) nebo nedisponují tak širokou databází klientských informací jako žalobkyně. Dotaz do registrů byl žalobkyní realizován dne 16. 10. 2014, přičemž z informací z registrů nevyplývaly informace, které by byly důvodem pro zamítnutí úvěrové žádosti, resp. které by vedly k důvodným pochybnostem o platební schopnosti klienta v případě poskytnutí úvěru. Rovněž z interních dat za celou skupinu [právnická osoba], nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující úvěrovatelnost žalovaného. Žalovaný neprocházel v insolvenčním rejstříku ani v interní evidenci dotazů exekučních orgánů ČR. Žalovaný se neprokázal neplatným dokladem, neměl adresu trvalého pobytu na obecním úřadě. Žalovaný byl hodnocen jako samostatný dlužník s čistým příjmem ze zaměstnání ve výši 25 554 Kč. Tento příjem žalovaný uvedl v Prohlášení k žádosti o úvěr ze dne 30. 3. 2017 jeho příjem byl telefonicky ověřen dne 7. 4. 2017, zároveň žalovaný doložil výplatní pásku za období 01/ 2017. Žalobkyně posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontovala je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. existenční minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje přitom posuzovala i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům nebo zda se jednalo o výdaje spořícího charakteru. Zohledněné výdaje činilo nájemné a jiné poplatky za služby ve výši 1 200 Kč měsíčně, stavební spoření ve výši 300 Kč, životní pojištění ve výši 150 Kč a úrazové pojištění ve výši 250 Kč. Po zohlednění všech těchto kritérií byl žalovaný před poskytnutím úvěru metodicky vyhodnocen jako bonitní. Žalovaný mimo jiné svým podpisem na této žádosti zároveň potvrdil pravdivost a úplnost všech uváděných údajů. Žalobkyně tedy v předmětné věci při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovala nejen informace poskytnuté jí žalovaným, ale tyto následně ještě konfrontovala jak s výstupy z celé řady registrů/databází, tak s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Žalobkyně tak byla, v důsledku postupu zvoleného při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, mimo jiné schopna posoudit shodu mezi tvrzeními žalovaného a objektivně pravdivými informacemi získanými z nezávislých zdrojů. Žalobkyně proto neměla důvod pochybovat o úplnosti, přesnosti a pravdivosti ani ostatních, žalovaným sdělených údajů, přesto je dále ještě konfrontoval s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Žalovaný na poskytnutý úvěr zpočátku hradil řádně a včas celých 48 měsíců, tj. potvrdil přímo v praxi, že byl schopen úvěr splácet čili vyhodnocení úvěruschopnosti žalobkyní muselo být provedeno řádně. Zde žalobkyně odmítá názor některých soudů, které skutečnosti splácení nepřisuzují žádný význam. Žalobkyně na základě shora popsaného procesu posouzení úvěruschopnosti došla k závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejednalo se o splátku, jež by mohla (i v budoucnu) způsobit existenční likvidaci či předlužení žalovaného. Při posuzování věci by neměla být opomenuta také skutečnost, že zákon o spotřebitelském úvěru přenáší spoluodpovědnost za posouzení úvěruschopnosti také na samotného spotřebitele, který podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Je navíc nezbytné připomenout, že porušení povinnosti poskytnout věřiteli v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti úplné, přesné a pravdivé informace, resp. uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru je stíháno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku. Žalobkyně si dále dovoluje odkázat na judikaturu, která konzistentně přiznává poskytovatelům úvěrů velmi široký prostor k úvaze ohledně určení konkrétního rozsahu posuzovaných informací od žadatele. Podle žalobkyně ochrana spotřebitele není absolutní, pouze zaručuje určité záruky k tomu, aby nebyla zneužita spotřebitelova nezkušenost v obchodním styku a byla tak posílena jeho práva. V žádném případě však ochrana spotřebitele nechrání spotřebitelovu nedbalost či nezájem nebo lhostejnost při uzavírání smluv. Každá fyzická osoba má svobodu vůle uzavírat smlouvy, má možnost prostudovat obsah smlouvy, a pokud se smlouvou nesouhlasí, nemusí tuto smlouvu uzavřít. V souvislosti s tím dále žalobkyně poukazuje na ustanovení § 4 zákona občanského zákoníku, kde je výslovně presumováno, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to od ní každý v právním styku může důvodně očekávat. Za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní proto žalobkyně důvodně očekávala, že jí žalovaný poskytne úplné, správné a pravdivé informace, jako to učinila žalobkyně, která žalovanému poskytla veškeré informace stanovené zákonem, na základě kterých se mohl žalovaný svobodně rozhodnout, zda předmětnou Smlouvu uzavře, či nikoliv.

7. Žalobkyně se svým odvoláním domáhá, aby krajský soud rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobě v požadovaném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebo aby rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Krajský soud jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobkyně je podáno včas, jedná se o odvolání, podávané oprávněnou osobou, o odvolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 2 o. s. ř., a neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

9. Podle § 1 z. s. ú., tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

10. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

18. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

19. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, správně zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

20. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

21. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

22. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

23. Je třeba připomenout, že již dne 1. června 2015 vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009 [číslo] - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. [obec] národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. [obec] národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

24. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

25. Jak vyplývá z provedeného dokazování, poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila výši příjmů žalovaného, ale zcela rezignovala na zjištění jeho výdajů, nákladů a závazků. Sám žalovaný uvedl, že na nájemné a poplatky za služby hradí měsíčně 1 200 Kč, na stavební spoření vydává 300 Kč měsíčně, na životní pojištění 150 Kč a na úrazové pojištění 250 kč měsíčně. Jiné výdaje žalovaný neuvedl. Přitom již z výše tvrzeného nájemného a poplatků za služby vyplývá, že uváděná výše byla zcela nevěrohodná a nepravděpodobná a nemá žádnou oporu v podkladech, z nichž žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tedy uváděnou výši výdajů nijak neprověřovala. Dále se žalobkyně vůbec nezabývala výdaji žalovaného na plnění jeho vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Metodika stanovená Českou národní bankou dodržena nebyla a úvěruschopnost žalovaného řádně prověřena nebyla. Smlouva o úvěru je tak neplatná dle § 86 z. s. ú.

26. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení dle obsahu spisu nevznikly.