11 C 30/2021

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Rumlem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení vlastnického práva

I. Žaloba na určení, že výlučným vlastníkem pozemků p. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] v katastru nemovitostí vedeném pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Náchod, je [název žalobkyně], [IČO], se sídlem [adresa žalobkyně], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 3 029 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě domáhal určení, že je vlastníkem pozemků označených ve výroku rozhodnutí, když v evidenci katastru nemovitostí je jako vlastník uvedených nemovitostí uvedena žalovaná. Žalobce uváděl, že je vlastníkem těchto nemovitostí, neboť pozemky již od roku 1970 užívá v dobré víře a s péčí řádného hospodáře. Žalobce na tyto pozemky pobíral dotace a platil za ně daň z nemovitostí. Dále uváděl, že před rokem 2000 byly tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí pod [číslo]. Před rokem 1970 byly pozemky vedeny ve vlastnictví [jméno] [příjmení] – ta [datum] zemřela bez zanechání závěti a dědiců, přičemž v protokole sepsaném na Státním notářství v [obec] je uvedeno, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace – [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [obec] vzniklo v roce 1958, v roce 1975 bylo sloučeno do [příjmení] [příjmení] [obec] a po roce 1989 byla nastartována přeměna a přejmenování na [název žalobkyně]. Dále žalobce odkazoval na ustanovení § 22 odst. 2 zákona o půdě, dle kterého„ nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost vydána, mezi nimi nájemní vztah“ a současně dovozoval, že v daném případě nájemní vztah ze zákona nevznikl, neboť nedošlo k naplnění nájemního vztahu – nebylo placeno nájemné. Zároveň žalobce dovozoval, že nemohlo dojít ani ke vzniku jiné smlouvy, např. smlouvy o výpůjčce, když nelze dovodit vůli ani jedné strany takovou smlouvu uzavřít. Žalobce je tak přesvědčen, že tyto pozemky má v držbě nejpozději od roku 1991.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že s žalobou nesouhlasí, resp. souhlasí pouze s tím, že žalovaná strana je zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník žalovaných pozemků a jinak pokládá tvrzení žalobce za neúplná a nedoložená.

3. Soud se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na žalovaném určení. Podle § 80 o. s. ř. lze žalovat mj. o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem je zde dán podstatou věci, kdy žalobce je přesvědčen, že je vlastníkem výše uvedených nemovitostí, avšak není v katastru nemovitostí jako jejich vlastník zapsán. V daném případě je určovací žaloba podaná žalobcem nástrojem, za pomoci kterého se žalobce bude moci případně domoci zápisu své osoby jakožto vlastníka do veřejného seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu, konkrétně v katastru nemovitostí, se skutečným stavem, pak dává záruku odvrácení možných budoucích sporů. Určovací žaloba v daném případě eliminuje stav právní nejistoty.

4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

5. Z rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 17. července 1970, sp.zn. [spisová značka] a z protokolu sepsaného na státním notářství v [obec]

17. července 1970, sp.zn. [spisová značka], za účasti zástupce ONV – fin. odboru v [obec], soud zjistil, že pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec] byly vlastnictvím [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], která po sobě nezanechala dědiců ze zákona a nepořídila závěť, a proto tyto pozemky připadly dle § 462 obč. zák. Československému státu. Pozemky byly v užívání socialistické organizace.

6. Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod z [datum], sp.zn. V [číslo] 2019 [číslo], bylo zjištěno, že katastrální úřad na základě výše zmíněného rozhodnutí o dědictví zapsal vlastnické právo k pozemkům [číslo] v k.ú. [obec] pro Českou republiku s tím, že se jedná o nové označení pozemků dosud evidovaných zjednodušeným způsobem po vyhlášení platnosti obnoveného katastrálního operátu dne [datum], kdy pozemky byly doposud evidovány jako pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec].

7. Ze seznamu nemovitostí na [list vlastnictví], k.ú. [obec] soud zjistil, že zapsaným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná.

8. Z pachtovní smlouvy [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a žalovanou a z příloh k této smlouvě soud zjistil, že žalovaná, jakožto propachtovatel, přenechala žalobci, jakožto pachtýři, předmětné pozemky do užívání.

9. Z výslechu [jméno] [příjmení], předsedy žalobce, soud zjistil, že žalobce hospodaří na předmětných pozemcích nejméně od roku 1960. Po provedení digitalizace žalobce zjistil, že neeviduje žádného vlastníka uvedených pozemků, po vlastníku pozemku pátrali bezúspěšně. Jako vlastník pozemků byla vedena paní [příjmení], která zemřela v roce 1970, žalovaná byla zaevidována jako vlastník pozemků až v květnu 2019 O vlastnictví paní [příjmení] se žalobce dozvěděl někdy v roce 2000, nebo krátce poté. V té době se také žalobce dozvěděl o tom, že paní [příjmení] zemřela v roce 1970 a podařilo se mu dohledat protokol o dědictví, ze kterého vyvodil, že se jedná o odúmrť. Do roku 2019 byla jako vlastník v katastru nemovitostí vedena paní [příjmení].

10. Z dalších předložených důkazů neučinil soud žádná další významná skutková zjištění.

11. Soud hodnotil jednotlivé v řízení provedené důkazy, nejprve každý z nich jednotlivě a poté v jejich vzájemných souvislostech. Pokud jde o v řízení provedené listinné důkazy, o jejich pravosti či pravdivosti není sporu. V průběhu řízení nebyly pravost a pravdivost provedených důkazů stranami sporu napadány, soud tedy nemá důvod o pravdivosti a pravosti provedených důkazů pochybovat.

12. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Předmětné pozemky byly dříve evidované jako pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec]. [příjmení] pozemků byla do roku 1970 [jméno] [příjmení], která dne [datum] zemřela. [jméno] [příjmení] po sobě nezanechala dědiců ze zákona a nepořídila závěť, a proto tyto pozemky připadly dle § 462 obč. zákoníku Československému státu, pozemky byly v užívání socialistické organizace. Na předmětných pozemcích bylo hospodařeno nejméně od roku 1970, v roce 2000 v rámci digitalizace žalobce zjistil, že pozemky náleží do vlastnictví [jméno] [příjmení], která však v roce 1970 zemřela. Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod vydal dne [datum] rozhodnutí, sp.zn. V [číslo] 2019 [číslo], kterým byl povolen vklad vzniku vlastnictví k předmětným pozemků ve prospěch žalované. Mezi žalobcem a žalovanou byla [datum] uzavřena pachtovní smlouva [číslo].

13. Soud se zabýval nejprve otázkou rozhodného práva - z pohledu časového - pro posouzení souzené věci. Soud v této souvislosti vychází z § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“), dle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Tvrzená držba žalobce započala nejpozději v roce 1991, a proto k tvrzenému vydržení vlastnického práva žalobci mělo dojít již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2012 (dále jen„ obč. zák.“), rozhodující je tak právní úprava obsažená v občanském zákoníku z roku 1964.

14. Podle § 134 obč. zák. ve znění platném a účinném od 1. 1. 1992 oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Dle § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jako„ zákon o půdě“) dnem účinnosti tohoto zákona zanikají tato práva k majetku uvedenému v § 1 odst. 1: a) právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků, kteří nejsou členy zemědělského družstva, b) právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, c) právo užívání k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa, d) právo bezplatného užívání rybníků, e) právo trvalého užívání nemovitosti ve vlastnictví státu, f) právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu.

17. Dle § 22 odst. 2 zákona o půdě nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost podle části druhé tohoto zákona vydána, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak; v případě, že pozemek je pro vlastníka nepřístupný, nemůže výpovědní lhůta skončit dříve, než budou provedeny pozemkové úpravy. V případě, že oprávněné osobě mají být vydány také budovy a stavby nebo poskytnuty náhrady podle tohoto zákona, nemůže výpovědní lhůta u výpovědi dané nájemcem skončit dříve, než tyto nároky vypořádá. V roce 1991 a 1992 mohou vlastníci k provozování zemědělské výroby vypovědět nájemní vztah k 1. říjnu 1991 nebo k 1. říjnu 1992 výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto dnem.

18. Na tomto místě soud považuje za nutné podotknout, že právní úprava vydržení, se do obč. zák. dostala až jeho novelizací, provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., konkrétně zakotvením § 132a s účinností k [datum] (následně je obdobná právní úprava provedena v § 134 obč. zák.), z pohledu běhu vydržecí doby, je tak možné zohlednit až dobu po [datum]. Pro úplnost soud uvádí, že z tvrzení žalobce a z předložených listinných důkazů, a to zejména protokolu státního notářství a rozhodnutí státního notářství, má za prokázané, že po smrti původní vlastnice [jméno] [příjmení] v roce 1970 byly předmětné pozemky v užívání socialistické organizace, jednotného zemědělského družstva. Vzhledem ke specifiku socialistického hospodářství zahrnující v sobě právo trvalého užívání, je třeba mít za to, že držitelem pozemků v užívání zemědělského družstva byl ten, kdo byl jejich vlastníkem, příp. ten, kdo vykonával tzv. vlastnickou držbu; zemědělské družstvo, které opíralo užívání pozemku o právo družstevního užívání, nemohlo být držitelem vlastnického práva (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). Proto lze dle názoru soudu o počátku tvrzené držby žalobce uvažovat až od účinnosti zákona o půdě, tedy od [datum], na základě kterého došlo k zániku užívacích družstevních práv. Z uvedených důvodů tak není možné v souvislosti s vydržením uvažovat o případném započtení doby, po kterou věc užíval právní předchůdce žalobce.

19. Pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem musí být kumulativně splněny tři předpoklady: a) dobrá víra držitele, b) způsobilý předmět vydržení, c) uplynutí potřebné doby k vydržení, v případě nemovitostí je tato doba desetiletá.

20. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce odvozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem z jejich vydržení. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li nemovitost v nepřetržité držbě po dobu deseti let. Soud se tedy nejprve musel zabývat tím, zda je žalobce držitelem v dobré víře. Z rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] a z protokolu sepsaného na státním notářství v [obec] [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] a z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod z [datum], sp.zn. V [číslo] 2019 [číslo], má soud za prokázané, že Předmětné pozemky byly dříve evidované jako pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec]. [příjmení] pozemků byla do roku 1970 [jméno] [příjmení], která dne [datum] zemřela. [jméno] [příjmení] po sobě nezanechala dědiců ze zákona a nepořídila závěť, a proto tyto pozemky připadly dle § 462 obč. zákoníku Československému státu, pozemky byly v užívání socialistické organizace.

21. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu ("titulu"), který by mohl mít za následek vznik práva. Takovým titulem (právním důvodem) v případě vydržení vlastnického práva, může být pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. Při posouzení otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti (kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat) měl anebo mohl mít držitel pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Jinými slovy, tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Oprávněným držitelem je pak ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, či je popřípadě v omluvitelném omylu, že mu taková věc nebo právo patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti. [obec] víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věcí nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti.

22. V kontextu výše uvedeného je zřejmé, že žalobce nemohl být v dobré víře. Primárně je třeba připomenout, že zemědělské družstvo opíralo užívání pozemku o právo družstevního užívání, nemohlo tak být držitelem vlastnického práva, a to ani vzhledem ke specifiku socialistického hospodářství zahrnující v sobě právo trvalého užívání. Uvedené specifikum socialistického hospodářství dobrou víru právního předchůdce žalobce (potažmo i žalobce samotného) vylučuje, neboť samotná podstata hospodaření zemědělských družstev byla založena na obhospodařování pozemků jiných vlastníků, kdy tato skutečnost musela být žalobci i jeho právnímu předchůdci známa. Nadto žalobce v rámci řízení dostatečně přesvědčivě netvrdil ani nikterak nedoložil konkrétní okolnosti, ze kterých lze usoudit, že přesvědčení žalobce a jeho právních předchůdců týkající se vlastnictví předmětných pozemků bylo důvodné. Pomine-li soud toto uvážení, má za to, že o dobré víře žalobce je možno spekulovat nejdříve od [datum] (účinnosti zákona o půdě), na základě kterého došlo k zániku užívacích družstevních práv, a tedy i de facto k zániku socialistického hospodářství. Žalobce v rámci řízení neprokázal, že mu svědčí právní titul (právní důvod), kterým se v případě vydržení vlastnického práva rozumí pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu a podobně. Žalobce tak v rámci řízení neprokázal, že přesvědčení žalobce týkající se vlastnictví předmětných pozemků, je podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení žalobce bylo po celou vydržecí dobu důvodné.

23. Žalobce dle názoru soudu nemohl být ani v omluvitelném omylu, neboť žalobce nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti. Bylo na žalobci (či jeho právním předchůdci), aby vedl záznamy o tom, kdo byl a je vlastníkem obhospodařovaných pozemků. Pakliže takovou evidenci žalobce nevedl, nemůže jít jeho nedůslednost k tíži vlastníka pozemku. Sám žalobce v žalobě uvedl, že po účinnosti zákona o půdě pokračoval v hospodaření i na pozemcích vlastníků, které nebylo možno identifikovat. Žalobce toliko v rámci řízení tvrdil, že navzdory ustanovení § 22 odst. 2 zákona o půdě nikdy nehradil nájem, a proto pokračoval kontinuálně v užívání pozemků, neboť nájemní vztah vznikl ex lege, nebyl úplatný ani dočasný, a proto nedošlo k naplnění nájemního vztahu. Soud zastává názor, že nájemní vztah ze zákona vznikl i tehdy, pakliže žalobce nevěděl, kdo je vlastníkem nemovitých věcí. Skutečnost, že žalobce neplatil vlastníku předmětných pozemků nájemné, nemůže nikterak založit vlastnické právo žalobce ani nemohla uvést žalobce v omluvitelný omyl, že je vlastníkem věci. Jak již bylo uvedeno výše, omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Zprvu je třeba uvést, že žalobce se nemohl v omylu domnívat, že je vlastníkem věci, neboť mu k takovému uvážení nesvědčil žádný titul. Pomine-li soud tuto skutečnost, i nadále zastává názor, že pakliže byly předmětné pozemky užívány na základě práva družstevního užívání, žalobce (či jeho právní předchůdce) měl a mohl vést evidenci o vlastnících obhospodařovaných pozemků. V okamžiku účinnosti zákona o půdě by byl žalobce s to zjistit, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví [jméno] [příjmení], respektive jejího právního nástupce. Soud má tedy za to, že ze strany žalobce nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by jeho jednání obsahovalo obvyklou míru opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, a proto nemohl být v omluvitelném omylu, a tedy ani oprávněným držitelem. Soud zdůrazňuje, že znalost zákona o půdě, konkrétně ustanovení § 22 odst. 2 a současná neznalost vlastníka nikdy nemohla založit dobrou víru žalobce. Soud tedy posoudil otázku, dobré víry žalobce v kontextu uvedených okolností tak, že žalobce nebyl v dobré víře, že mu věc patří, a proto se žalobce nemohl stát oprávněným držitelem.

24. Dále se soud zabýval otázkou uplynutí potřebné doby k vydržení, kdy v případě nemovitostí je tato doba desetiletá. Z výslechu [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že žalobce se o vlastnictví pozemků [jméno] [příjmení] dozvěděl v roce 2000, kdy současně získal protokol o dědictví, ze kterého žalobce zjistil, že se jedná o odúmrť. Jak již bylo uvedeno, o počátku tvrzené držby žalobce lze uvažovat až od účinnosti zákona o půdě, tedy od [datum]. I kdyby byl žalobce v dobré víře, což dle názoru soudu výše podrobně odůvodněného nebyl, neuplynula desetiletá doba potřebná k vydržení nemovitosti, neboť od roku 2000 nemohl být žalobce v žádném případě v dobré víře.

25. Tvrzení žalobce, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, není namístě, neboť jak již bylo uvedeno výše, držba žalobce nemohla trvat více než 50 let. K mimořádnému vydržení dojít ze strany žalobce nemohlo, neboť obč. zák. tuto možnost neznal a od roku 2000 je žalobci známo, že není vlastníkem předmětných pozemků.

26. V rámci řízení bylo dále prokázáno, a to konkrétně rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod z [datum], sp.zn. V [číslo] 2019 [číslo], ze seznamu nemovitostí na [list vlastnictví], k.ú. [obec] a z rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] a z protokolu sepsaného na státním notářství v [obec] [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], že zapsaným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná. Soud je toho názoru, že se závěrem o vlastnickém právu svědčícím ve prospěch žalované (navzdory podané žalobě) souhlasí i žalobce, neboť ten s žalovanou uzavřel pachtovní smlouvu [číslo] ze dne [datum], čímž její vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem de facto uznal.

27. V projednávané věci tak nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem, neboť dvě ze tří podmínek, jejichž kumulativní splnění se v této souvislosti vyžaduje, a to konkrétně podmínka dobré víry držitele – žalobce, a doba potřebná k vydržení, nebyly v projednávané věci splněny, potažmo prokázány. Spíše nad rámec výše uvedeného považuje okresní soud za nutné konstatovat, že poměrně zarážející je i doba, po kterou trvá předmětná situace. Žalobce zjistil v roce 2000, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí byla [jméno] [příjmení], která v roce 1970 zemřela, a vlastnické právo ze zákona přešlo na Československý stát. Teprve až po 21 letech se žalobce domáhá určení, že je na základě vydržení vlastníkem věci, když v předchozích letech nikterak dál právně nepostupoval, či takové skutečnosti v řízení před soudem netvrdil a neprokázal.

28. Pro úplnost považuje soud za nutné se vypořádat i s námitkou žalobce spočívající v tom, že o svém vlastnickém právu k předmětným nemovitostem byl přesvědčen například i s ohledem na skutečnost, že platil z předmětných pozemků daň z nemovitosti a pobíral na pozemky dotace. S ohledem na znění § 3 zákona č. 338/1992 Sb., [obec] národní rady o dani z nemovitých věcí soud uvádí, že není nezbytné, aby byl poplatníkem daně z nemovitých věcí vlastník nemovitosti, zákon naopak za poplatníka daně považuje také uživatele pozemku či nájemce pozemku. Úhrada daně z nemovitých věcí tak není bytostně spjata s vlastnictvím pozemku, a proto není možno bez dalšího poplatníka daně považovat za vlastníka nemovitých věcí. Pakliže žalobci nebyl vlastník pozemku znám, v souladu s uvedeným ustanovením byl poplatníkem daně z pozemků právě žalobce, jakožto uživatel. Nadto soud podotýká, že žalobce od roku 2000 věděl, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na Československý stát, a i přesto nadále daň z nemovitých věcí hradil. V souvislosti s vyplácením dotací soud uvádí, že i výplata dotace je navázaná na subjekty, které na daném pozemku hospodaří, nikoliv na vlastníky pozemku. Pro oprávněnost výplaty dotací tedy není určující vlastnický vztah žadatele k zemědělským pozemkům.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně plně úspěšná žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 3 029 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., kdy žalované náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náleží žalované náhrada 2 129,11 Kč za 304 ujetých km (42,66 Kč za litr paliva při kombinované spotřebě 5,4 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.