12 C 81/2021

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalénou Renfus, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupena advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 43 762,97 Kč s příslušenstvím (úvěr) <b>I. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 1 823,04 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 6 252,96 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení, zastavuje.</b> <b>II. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 41 939,93 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 510,01 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 19 118 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.</b> 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě domáhal po žalované zaplacení celkové částky 43 762,97 Kč s příslušenstvím. Žalobce svůj žalobní nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou 10. 5. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 46 262,97 Kč, kdy tyto platby byly zasílány pod [variabilní symbol] na její bankovní účet. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované tím, že porovnal dosažitelné příjmy a výdaje, kde ponechával rezervu ve výši 10 %. Tento úvěr měl být splacen nejpozději do 15. 8. 2020. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data nevrátila. Celková výše nároku žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celkem 43 762,97 Kč. Dne 27. 10. 2020 byla žalované odeslána předžalobní upomínka. Dne 29. 7. 2021 se žalobce vyjádřil na výzvu soudu tak, že vzal svoji žaloby v části, ve které se domáhal zaplacení 1 823,04 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 6 252,96 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení zpět. Současně uvedl, že nemá žádné důkazy nebo další informace ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované, než vyjádření právního předchůdce žalobce. Z nařízeného jednání před soudem na 30. 9. 2021 se zástupce žalobce omluvil.

2. Poskytovatel spotřebitelského úvěru společnost [právnická osoba] postoupil pohledávku vyplývající z výše uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně příslušenství se všemi právy s nimi spojenými žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019.

3. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce má sídlo na území Malty, zkoumal soud nejprve, zda je rozhodování v této věci v jeho pravomoci. Závěr soudu o tom, že rozhodování sporu je v jeho pravomoci, resp. že je k rozhodování sporu mezinárodně příslušný má oporu v ustanovení čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť podepsaný soudu je soudem místa bydliště žalované. Věcná příslušnost Okresního soudu v Náchodě je dána ustanovením § 9 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)„ a contrario“, jeho místní příslušnost, jakožto obecného soudu žalované, je dána ustanovením § 84 ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s konstantní judikaturou. Právní vztah se pak řídí právním řádem České republiky dle ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2 tzv. Římské úmluvy (Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, zveřejněna pod [číslo] Sb. m. s.), neboť nárok má oporu v právním řádu České republiky (v souladu s čl. 13 odst. 1 obchodních podmínek poskytovatele úvěru) a pohledávka vznikla v České republice.

4. K návrhu žalobce byl vydán elektronický platební rozkaz, proto kterému žalovaná podala včasný odpor, a proto byl platební rozkaz zrušen.

5. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítla promlčení nároků žalobce. Žalovaná namítala, že za půjčku ve výši 38 010 Kč žalobce a jeho právní předchůdce požadují celkem 239 344,93 Kč, tedy 629 % zapůjčené částky. Žalovaná má za to, že uvedené je v rozporu na ochranu spotřebitele a dobrými mravy. Žalovaná odmítá, že by obdržela celkovou částku 46 262,97 Kč, ale byla jí poskytnuta pouze částka 38 010 Kč. Žalovaná namítala, že nebyla zjišťována její bonita, právní předchůdce žalobce nezkoumal její úvěruschopnost, ani jí nebyly poskytnuty základní informace o úvěru. Žalovaná si zapůjčila částku, když byla ve finanční tísni poté, co potřebovala prostředky na pohřeb vnučky, kterou měla v pěstounské péči. Žalovaná namítala neplatnost smlouvy ve smyslu § 1796 o. z. Žalovaná za zapůjčených 38 010 Kč již vrátila 182 789 Kč. Navrhla, aby byl nárok žalobce jako nedůvodný zamítnut. <b>6. Soud provedl v projednávané věci dokazování a to:</b> 7. Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 10. 5. 2018, má soud za prokázané, že žalované byl poskytnut revolvingový úvěr až do výše 50 000 Kč. Strany si sjednaly pevnou úrokovou sazbu 8,5 % a poplatek z čerpání úvěru ve výši 12,5 % z čerpaného úvěru. Nedílnou součástí byly obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] a Standardní informace o spotřebitelském úvěru.

8. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2020, má soud za prokázané, že žalovaná byla informována o tom, že její pohledávka ve výši 44 939,93 Kč byla postoupena z právního předchůdce žalobce na žalobce. Současně byla žalované zaslána výzva k úhradě tohoto dluhu před podáním žaloby. Podacím poštovním lístkem má soud za prokázané, že žalovaná bylo oznámení a výzva zaslána.

9. Přehledem od společnosti [právnická osoba], [variabilní symbol], byla vyčíslena celková dlužná pohledávka žalované k datu splatnosti ve výši 46 262,97 Kč.

10. Přehledem vyplacených částek (č.l. 41 – 43) má soud za prokázané, že žalované byly zasílány platby od 4. 8. 2017. V období po 10. 5. 2018 (tj. datu po uzavření revolvingového úvěru) má soud za prokázané, že žalované byly vyplaceny tyto částky: 5 000 Kč dne 10. 5. 2018, 4 000 Kč dne 25. 6. 2018, 8 000 Kč dne 22. 8. 2018 (tato částka nebyla doložena), 8 678 Kč dne 23. 10. 2018, 3 700 Kč dne 21. 12. 2018, 1 700 Kč dne 1. 2. 2019, 3 000 Kč dne 26. 4. 2019, 5 000 Kč dne 24. 5. 2019, 1 500 Kč dne 28. 6. 2019, 2 000 Kč dne 30. 7. 2019, 2 000 Kč dne 30. 8. 2019, 2 000 Kč dne 27. 9. 2019 a 2 500 Kč dne 16. 10. 2019. Odprodaná jistina činila 38 010,01 Kč.

11. Sdělením právního předchůdce žalobce ze dne 24. 11. 2020, má soud za prokázané, že obecně byla zkoumána bonita žadatele tak, že bylo zjišťováno, zda má další závazky u jiných věřitelů, zkoumány záznamy v ISIR, [příjmení], [anonymizována dvě slova] agentur. Současně bonita se zkoumala jen u nových klientů, u stálých klientů se zkoumá bonita jen ve vztahu ke společnosti [právnická osoba]

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 má soud za prokázané, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na ze společnosti [právnická osoba] na žalobce.

13. Potvrzeními o provedených platbách (č.l. 45 – 63) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] žalované vyplatil na bankovní účet č. [bankovní účet], pod [variabilní symbol], tyto částky: [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] de [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum] a [částka] dne [datum]. Dále byly žalované zasílány další platby před datem uzavřením úvěrové smlouvy. 14. [právnická osoba] má soud za prokázané, že bankovní účet č. [bankovní účet] je u této banky veden na jméno žalované.

15. Přehledem splátek žalované a bankovními vkladovými lístky, má soud za prokázané, že žalovaná splácela částky již v roce 2017. Po 10. 5. 2018 doložila žalovaná tyto platby: 16. 5. 2018 částku 3 736 Kč, dne 19. 6. 2018 částku 4 332 Kč, dne 16. 7. 2018 částku 4 710 Kč, dne 16. 8. 2018 částku 4 484 Kč, dne 17. 9. 2018 částku 5 463 Kč, dne 15. 10. 2018 částku 5 189 Kč, dne 14. 12. 2021 částku 5 913 Kč, dne 15. 1. 2019 částku 6 200 Kč, dne 14. 2. 2019 částku dne 5 879 Kč, dne 14. 3. 2019 částku 5 817 Kč, dne 15. 4. 2019 částku 5 535 Kč, dne 15. 5. 2019 částku 5 696 Kč, dne 17. 6. 2019 částku 6 164 Kč, dne 15. 7. 2019 částku 6 076 Kč, a 16. 9. 2019 částku 6 073 Kč, dne 5. 12. 2019 částku 6 660 Kč, dne 8. 1. 2020 částku 6 380 Kč, dne 5. 2. 2020 částku 6 056,86 Kč, dne 15. 3. 2020 částku 4 500 Kč, dne 5. 4. 2020 částku 4 500 Kč, 6. 8. 2020 částku 1 000 Kč, dne 6. 10. 2020 částku 500 Kč, dne 9. 11. 2020 částku 1 000 Kč, dne 10. 12. 2020 částku 500 Kč a 6. 1. 2021 částku 500 Kč. Všechny platby odcházely na účet [právnická osoba] [bankovní účet], to že částky byly hrazeny vyplývá i z přehledu na č.l. (41 – 43), které dokládají naopak vícero plateb žalované (nad tím, co žalovaná doložila např. platby ze dne 14. 11. 2019, 14. 8. 2019 a 15. 10. 2019).

16. Žalovaná sdělila u jednání, že s právním předchůdcem žalobce uzavřela pouze jednu jedinou smlouvu, nepamatuje si, že by uzavírala více smluv nebo nějak první smlouvu měnila. O úvěr žádala přes telefon, kde se jí ptali, kolik si chce půjčit, kolik vydělává a jaký má nájem. Uvedené jim sdělila. Žádné listiny k prokázání těchto údajů nezasílala, nikdo je nechtěl. Výše platby jí vždy chodila prostřednictvím SMS každý měsíc. Žalovaná si půjčovala na pohřeb vnučky, která se před 4 lety utopila a ona jí musela zařídit pohřeb.

17. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce se žalovanou uzavřel dne 10. 5. 2018 revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do 50 000 Kč. Úvěr byl uzavírán přes dálkový způsob komunikace, úvěruschopnost byla zjišťována dotazy na žalovanou, ale nebyla nijak ověřována. Od doby uzavření této smlouvy byly žalované postupně poskytnuty finanční prostředky ve výši 41 078 Kč, a to na bankovní účet vedený na jméno žalované u [právnická osoba] [bankovní účet]. Žalovaná od doby uzavření smlouvy uhradila žalobci celkem 112 863,86 Kč na bankovní účet [právnická osoba] [bankovní účet].

18. Podle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, rozhodne soud v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

19. Žalobce podáním doručeným soudu dne 12. 5. 2021 svou žalobu částečně zpět. Soud návrhu na částečné zpětvzetí žaloby vyhověl. Protože byl návrh vzat zpět dříve, než začalo jednání, nebylo třeba vyjádření žalované, zda se zpětvzetím žaloby souhlasí (§ 96 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto rozhodnul tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a řízení v této části zastavil.

20. Soud nařídil na 30. 9. 2021 jednání, kdy jednal v nepřítomnosti žalobce, který se z jednání omluvil. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu nedostalo příslušeného poučení (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle předmětného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. [spisová značka]). Způsobil-li tedy účastník svojí nepřítomností u soudu, že se mu příslušného poučení nedostalo, a soud jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, mohl soud věc projednat a rozhodnout, přičemž v takové situaci se vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. [spisová značka]).

21. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

24. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Pokud se týče aktivní věcné legitimace žalobce, pak tuto má soud ve vztahu k žalované za osvědčenou, a to vzhledem ke skutečnosti, že žalované bylo postoupení pohledávek postupiteli oznámeno, a to dopisem ze dne 27. 10. 2020 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. [spisová značka]). Dále soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce s žalovanou byla dne 10. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. ZoSÚ. Právní předchůdce žalobce jednal při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) ZoSÚ, zatímco žalovaná při uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry dále potvrdil rovněž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, jsou nepochybně použitelné i režimu ZoSÚ., neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Rezignoval-li věřitel na prověření úvěryschopnosti dlužníka tím, že se toliko spokojil s pouhým doložením příjmů dlužníka, avšak neprověřoval již jeho závazky, náklady a další výdaje, je spotřebitelská smlouva absolutně neplatná (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. [spisová značka]).

28. V tomto ohledu je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. dubna 2020, ve věci C [číslo] (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí.

29. S ohledem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C [číslo] a na články 8 a 23 směrnice 2008 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

30. V projednávané věci žalobce pouze tvrdil, že prověřoval bonitu žalované zejména lustrací z veřejně dostupných databází, což však nijak neprokázal. Žalobce rovněž nijak neprověřoval příjmy a výdaje žalované (pouze se na ně dotázal, aniž by je jakkoli ověřoval) a vycházel pouze z prohlášení, že je schopna úvěr splatit. Sám žalobce uvedl, že není schopen jakkoli doložit informace či listiny prokazující ověřování úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že úvěrující splnil své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy řádně posuzoval úvěruschopnost žalované ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ.

31. Žalobci tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § [číslo] a násl. o. z, když právní předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované řádně ve smyslu výše uvedené judikatury. S ohledem na tyto závěry tak žalobce nemá nárok na úhradu jiných plateb než zapůjčené (úvěrované) jistiny a úroků z prodlení. Žalovaná od právního předchůdce žalobce po uzavření revolvingové smlouvy obdržela prokazatelně částku 41 708 Kč (když další částka ve výši 8 000 Kč ze dne 22. 8. 2018 – dle č.l. 41 spisu) nebyla ze strany žalobce doložena, ačkoli byl upozorněn (č.l. 67), že tuto částku soudu prozatím neprokázal a poučení ve smyslu výše uvedené judikatury (v bodu 20 rozsudku) mu soud s ohledem na nepřítomnost u jednání nemohl poskytnout. Žalovaná od 10. 5. 2018 do současnosti vrátila žalobci minimálně 112 863,86 Kč, což výrazně přesahuje žalovanou jistinu. S ohledem na tyto závěry má soud za to, že na straně žalobce zde nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., když jistina byla ze strany žalované již plně uhrazena. Soud proto v této části žalobu zamítnul, neboť ji měl za zcela nedůvodnou a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně plně úspěšná žalovaná (když žaloba byla částečně zamítnuta a částečně bylo řízení zastaveno nikoli pro chování žalované) má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 19 118 Kč. Náklady řízení tvoří odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (tj. 2 860 Kč za jeden úkon právní služby) ve výši 14 300 Kč (tj. za 5 úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení, podání odporu, vyjádření na výzvu soudu dne 12. 5. 2021 a 20. 8. 2021 a účast u soudního jednání dne 4. 10. 2021) dále paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 5 x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za celkem 5 účelně vynaložených výdajů právního zástupce žalované, tj. 1 500 Kč Náklady soudního řízení dále představuje 21 % DPH z odměny a náhrad v celkové výši 3 318 Kč, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Zástupce žalované nepožadoval cestovné. Celkem tedy náklady řízení žalované představují částku 19 118 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalované. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.