14 C 231/2024

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Kučerou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce se sídlem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozená Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 492 Kč s příslušenstvím (zápůjčka)

I. Platební rozkaz č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 492 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 492 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů tohoto řízení ve výši 2 252 Kč, k rukám zástupce žalobce.

1. Platební rozkaz byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného (§ 173/2 o. s. ř.).

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal po žalovaném zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím, jak je specifikováno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , PSČ , Anonymizováno, IČ , IČO, (dále jen „Banka“), a žalovanou, došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o zápůjčce služby PlatímPak č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Obchodní podmínky služby , Anonymizováno, (dále jen „Podmínky“). Na základě Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 9.993,00 Kč na online nákup zboží u obchodníka, když Banka poskytla částku přímo na účet e-shopu, přičemž poskytnuté peněžní prostředky byla žalovaná povinna vrátit včetně poplatků a dalších svých závazků dle Smlouvy a Podmínek do stanoveného dne splatnosti, tj. do , datum, . Pro případ, že by závazek nebyl uhrazen ve stanovené době, byla banka oprávněna si v souladu se Smlouvou a čl. 8.2 Podmínek účtovat po 30 dnech ode dne splatnosti poplatek ve výši 499,00 Kč. Žalovaná však neuhradila dlužnou částku řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. Smlouva určuje datum splatnosti automaticky ke dni , datum, . Ode dne splatnosti běželo následně bezúročné období k uhrazení dlužné částky bez účtování finančních sankcí ze strany Banky, dle čl. 8.

1. Podmínek. Poté byla žalované odeslána Výzva k úhradě dlužné částky úvěru. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené Smlouvy s veškerým příslušenstvím a právy s pohledávkou spojenými byla ze strany Banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek činila výše pohledávky za žalovanou bez příslušenství částku 10.492,00 Kč. Její příslušenství pak tvoří zákonné úroky z prodlení a poplatky. Za období od postoupení pohledávky na žalobce ke dni sepisu této žaloby nebylo na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeno. Žalobce tedy požaduje zaplacení: - dlužné jistiny ve výši 9.993,00 Kč - poplatků ve výši 499,00 Kč. Dále žalobce požaduje rovněž zaplacení: - zákonných úroků z prodlení ve výši 15,00% ročně z celkové částky ve výši 10.492,00 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 9.993,00 Kč, poplatků ve výši 499,00 Kč, od , datum, do zaplacení. Žalobce pro úplnost uvádí, že smluvní úrok nepožaduje. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobcem písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Tato výzva byla žalované odeslána doporučeně dne , datum, . Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Žalobce je tak nucen se domáhat splnění svého nároku prostřednictvím soudu.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.

4. Vzhledem k tomu, že žalovaný je občanem Slovenské republiky s bydlištěm pravděpodobně na Slovensku, zkoumal soud nejprve, zda je rozhodování v této věci v jeho pravomoci. Závěr soudu o tom, že rozhodování sporu je v jeho pravomoci, resp. že je k rozhodování sporu mezinárodně příslušný má oporu v ustanovení čl. 7/1 a), b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť podepsaný soud je soudem místa plnění. Věcná příslušnost Okresního soudu v , adresa, je dána ustanovením § 9/1 o. s. ř., jeho místní příslušnost se podává z citovaného čl. 5 Nařízení. Při odstraňování pochybností ohledně mezinárodní příslušnosti soud na prvém místě zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“ nebo „nařízení Brusel Ibis“). Tyto i další otázky řešil mj. s ohledem na vytvářející se judikaturu (srov. např. usnesení Okresního soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, ). K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel Ibis bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství. Mezinárodní prvek je v daném sporu dán tím, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, žalobce má sídlo v České republice, smlouva byla uzavřena v České republice mezi účastníky, kteří měli v době uzavření smlouvy sídlo/bydliště na území České republiky, kde se nacházelo i místi plnění (viz. dále) a žaloba byla podána před soudem České republiky. Tím byla založena situace, která může vznést otázku mezinárodní soudní příslušnosti, jako podmínka přítomnosti mezinárodního prvku v daném řízení. Ze stejného důvodu je splněna rovněž podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být nařízení Brusel Ibis aplikováno v členských státech Evropské unie, ve kterých je lze aplikovat. Splněna je také podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v uvedených členských státech v platnost. Splněna je konečně i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor z kupní smlouvy, která je typickým civilním popř. obchodním kontraktem. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že na jeho mezinárodní příslušnost je třeba aplikovat režim Nařízení Brusel Ibis. Poté přezkoumal svoji příslušnost ve smyslu čl. 27 nařízení, podle kterého soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž má na základě článku 24 výlučnou příslušnost soud jiného členského státu. Soud přitom neshledal, že by k projednání tohoto sporu byla dána výlučná příslušnost soudů jiného členského státu, neboť se nejedná o žádný z případů vyjmenovaných v čl. 24 nařízení. Soud proto pokračoval v přezkumu své příslušnosti ve smyslu ust. 28 odst. 1 nařízení, kdy z tohoto článku ve spojení s jeho ustáleným výkladem se podává, že ve smyslu čl. 26 nařízení může žalovaný založit příslušnost procesního soudu i za situace, kdy se ve věci vyjádří, aniž by namítal nepříslušnost procesního soudu a aniž by se tak muselo stát při soudním jednání. Žalovaný se v daném případě ve věci nevyjádřil, proto tímto postupem nebyla příslušnost založena. Mezinárodní příslušnost soudu je zde však založena proto, že ze smlouvy se podává, že odběrné místo bylo v , adresa, , tedy v obvodu podepsaného soudu. Podle již ustálených názorů právní praxe i nauky mezinárodního práva soukromého je čl. 7/1 Nařízení třeba číst tak, že upravuje mezinárodní příslušnost soudů státu, na jehož území došlo k poskytnutí služeb, a místní příslušnost soudu, v jehož obvodu závazek byl nebo měl být splněn, resp. byly služby poskytnuty (srov. např. Simon, P., Šuk, P.: Upravuje nařízení Brusel I soudní příslušnost nebo pravomoc? Procesní důsledky odpovědi na tuto otázku, Právní fórum 2/2008). V uvedeném článku je též možné nalézt podrobnější argumentaci, se kterou se podepsaný soud ztotožňuje, v tom směru, že v případě, kdy do úvahy připadá místní příslušnost více soudů v rámci téhož státu – např. soudu místa bydliště a soudu místa plnění, je na žalobci, aby určil, u kterého soudu (zda u soudu místa bydliště či soudu místa plnění) chce žalovat. V případě, že projeví vůli žalovat u soudu místa bydliště, ale podá žalobu u soudu, v jehož obvodu žalovaný objektivně nebydlí, postupuje tento soud buď tak, že dle § 105/1 o. s. ř. postoupí věc jinému vnitrostátnímu soudu (je-li zachována mezinárodní příslušnost soudů České republiky), který je soudem místa bydliště žalovaného, nebo tak, že vysloví svou nepříslušnost a řízení zastaví, pokud žalovaný místo bydliště na území České republiky nemá; typicky tedy nemůže tento soud bez dalšího suplovat vůli žalobce v tom směru, aby postupoval věc jinému mezinárodně příslušnému soudu na území České republiky, pokud by se mezinárodní příslušnost onoho soudu měla odvíjet např. od skutečnosti, že se jedná o soud místa plnění. Na druhé straně je soud toho názoru, že (i s ohledem na procesní ekonomii a zachování účinků zahájeného řízení) může sám ve věci rozhodnout tehdy, kdy je zároveň soudem místa plnění, a není proto nutné věc postupovat jinému soudu. Žaloba totiž byla podána u soudu příslušného, byť příslušného z jiných důvodů než žalobce uvádí; těmito důvody se však soud necítí vázán. Proto připadá dle názoru soudu v daném případě do úvahy příslušnost (dle čl. 7/1 a), b) Nařízení, dle kterého osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Okolnost, že v daném případě je právě podepsaný soud soudem místa plnění se opírá o ustanovení čl. 7/1 b) Nařízení, kdy pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V intencích popsaných právních názorů učinil soud závěr o zachování mezinárodní příslušnosti zdejšího soudu.

5. Právní vztah se pak řídí právním řádem České republiky dle ustanovení § 4/2 NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 593/2008 ze dne , datum, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť nárok má oporu v právním řádu České republiky, pohledávka vznikla v České republice, obě strany smlouvy měly v době uzavření smlouvy sídlo/bydliště v České republice; cizí prvek vnesený do vztahu občanstvím žalovaného nemůže svou intenzitou toto převážit.

6. Soud vyzval oba účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto souhlasil a žalovaný ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí bez jednání ničeho nenamítal, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky.

7. Soud, vycházeje z obsahu spisu, učinil ve věci následující skutková zjištění:

8. Smlouvami o zápůjčce, jejíž součástí jsou i smluvní podmínky, má soud za prokázané, že byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce, na jejichž základě právní předchůdce žalobce žalovanému zapůjčil výše uvedené částky s tím, že tyto vrátí spolu s částkou souhrnných poplatků v pravidelných splátkách. Zapůjčenou částku žalovaný převzal, ale splátky nedodržel.

9. Smlouvami o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že žalobce je k vedení sporu aktivně věcně legitimován.

10. Předžalobními výzvami k plnění má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to bezodkladně ode dne obdržení výzvy.

11. Provedené důkazy jsou ve vzájemném souladu a vyznačují se vysokým stupněm věrohodnosti, v řízení nebyly nijak relevantně zpochybněny. Soud v této situaci hodnotí důkazy jako dostatečné a pokládá skutkový stav za jednoznačně zjištěný.

12. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném od , datum, (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ust. 1878 odst. 1 občanského zákoníku, dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Pokud se týče aktivní věcné legitimace žalobce, pak tuto má soud za osvědčenou na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Ve vztahu k žalovanému má soud současně aktivní věcnou legitimace žalobce za osvědčenou, a to vzhledem ke skutečnosti, že žalovanému bylo postoupení pohledávek postupiteli oznámeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

14. Dle tvrzení žalobce měla být mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. Jelikož smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt, tj. k jejímu uzavření dojde dle ust. § 2390 občanského zákoníku teprve přenecháním druhově určené věci, tj. peněz, bylo procesní povinností žalobce tvrdit a prokázat, že žalovanému skutečně předmětnou částku jako zápůjčku poskytl. Žalobce svou povinnost tvrzení i důkazní splnil, když žalovaný podepsal smlouvu o zápůjčce, jejíž součástí je prohlášení žalovaného, že předmětnou částku při podpisu smlouvy převzal. Na žalovaném tak bylo tvrdit a prokázat v rámci tohoto řízení, že žalovanou částku žalobci uhradil. Žalovaný, v řízení zcela pasivní, však takto nepostupoval. Soud tedy uzavírá, že dluh trvá, když v řízení nebylo prokázáno jeho zaplacení. S ohledem na výše uvedené proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalovaného zavázal k úhradě zbylé zapůjčené částky (a dalších plateb, jak jsou specifikovány výše). Soud žalobci rovněž přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši požadované žalobcem, když počátek prodlení soud považuje za odpovídající skutkovým zjištěním. S ohledem na výše uvedené bylo na místě žalobě vyhovět. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit zásadně do tří dnů od právní moci rozsudku.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně plně úspěšný žalobce má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 252 Kč. Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč, dále odměna advokáta dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (300 Kč za jeden úkon právní služby) ve výši 900 Kč (tj. za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva k plnění), dále paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za celkem tři účelně vynaložené výdaje právního zástupce žalobce, tj. 300 Kč. Náklady soudního řízení dále představuje 21 % DPH z odměny a náhrad, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení žalobce představují částku 2 252 Kč. Soud se při svém rozhodování řídil ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. V dané věci bylo řízení zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobné věci a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Výše uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobce. Lhůtu k plnění soud určil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.