14 C 253/2021

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Kučerou v právní věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o určení neexistence zástavního práva

I. Určuje se, že zástavní právo smluvní ve prospěch , jméno FO, , Datum narození zainteresované osoby 0/0, , k pozemku , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , Anonymizováno, , část obce , Anonymizováno, ; pozemku , Anonymizováno, jehož součástí je stavba , Anonymizováno, , část obce , Anonymizováno, ; pozemku , Anonymizováno, pozemku , Anonymizováno, a pozemku , Anonymizováno, č. , hodnota, , zapsaným na listu vlastnictví číslo , hodnota, pro katastrální území , Anonymizováno, a obec , adresa, , vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, , založené zástavní smlouvou ze dne , datum, , neexistuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů tohoto řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, na soudním poplatku částku 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal určení neexistence zástavního práva. Uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. , Anonymizováno, ze dne , datum, , který nabyl právní moci dne , datum, , byl obžalovanému , jméno FO, uložen trest propadnutí náhradní hodnoty a to mimo jiné nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrálním pracovištěm , adresa, pro katastrální území , Anonymizováno, , obec , adresa, , jako pozemek , Anonymizováno, č, Anonymizováno, , Anonymizováno, jehož součástí je stavba , Anonymizováno, část obce , Anonymizováno, ; pozemek , Anonymizováno, jehož součástí je stavba , Anonymizováno, , část obce , Anonymizováno, ; pozemek , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , Anonymizováno, část obce , Anonymizováno, pozemek , Anonymizováno, ; pozemek , Anonymizováno, a pozemek , Anonymizováno, . č. , hodnota, . Dle ustanovení § 71 odst. 3) trestního zákoníku připadá propadlá náhradní hodnota státu. Organizační složkou státu příslušnou hospodařit s tímto majetkem je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě ustanovení § 10 písm. a) a § 11 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Na výše uvedených nemovitých věcech (vyjma pozemku , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , Anonymizováno, část obce , Anonymizováno, ) je doposud zapsáno omezení vlastnického práva - zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného, k zajištění pohledávky vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne , datum, v celkové výši , Anonymizováno, . V souladu s ustanovením § 41 odst. 1) zákona č. 219/2000 Sb. zástavní právo zaniklo, neboť stát nabyl předmětné nemovité věci způsobem uvedeným v § 13 odst. 1) tohoto zákona. Dle ustanovení § 13 odst. 3) ke vzniku vlastnictví státu došlo právní mocí rozhodnutí soudu, tj. , datum, a tímto dnem také došlo k zániku zástavního práva. Na určení neexistence zástavního práva má žalobce naléhavý právní zájem, protože pouze na základě určujícího rozsudku o neexistenci zástavního práva dosáhne výmazu neexistujícího zástavního práva v katastru nemovitostí u předmětného majetku státu, se kterým je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě právních předpisů příslušný hospodařit. Žalobce se v minulosti snažil oslovit žalovaného, a to za účelem dosáhnutí výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, ovšem bezúspěšně, proto žalobci nezbývá než se domoci výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí soudní cestou.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s touto nesouhlasí. Žalovaný uvedl, že si je vědom ust. § 41 zák. č. 219/2000 Sb. Žalovaný i přesto žalobu neuznává. Žalovaný má za , jméno FO, (dlužník), kterému byl uložen mj. trest propadnutí majetku předmětných nemovitostí (zajištěných zástavním právem ve prospěch žalovaného), několik pohledávek, z toho částka , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, je zajištěna zástavním právem na základě zástavní smlouvy z , datum, . Trest propadnutí majetku byl dlužníkovi uložen v souvislosti s trestním řízením, které bylo vedeno v prvním stupni u KS v , adresa, , sp. zn. , Anonymizováno, ., Anonymizováno, Trest propadnutí majetku poté uložil až odvolací Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem č. j. , Anonymizováno, . Orgány činné v trestním řízení však v tr. řízení s žalovaným nejednaly jako se zúčastněnou osobou a odepřely mu tak právo podílet se na průběhu trestního řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho majetkových právech (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20, ze dne , datum, ). Žalovaný neměl možnost se k věci vyjádřit, nebyl přítomen ani při hlavním líčení ani při veřejném zasedání, neměl právo činit návrhy ani opravné prostředky. Na postup, ve kterém je žalovanému odpíráno uplatňování jeho procesních práv v případě, kdy je v trestním řízení rozhodováno o jeho majetkových zájmech, je nutno nazírat jako na rozporný s čl. 36 odst. 1 , právnická osoba, čl. 6 odst. 1, jakož i s čl. 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné prostředky nápravy v případě, kdy se osoba domnívá, že došlo k porušení jejích práv zakotvených Úmluvou (zde primárně práva podle čl. 1 Protokolu). Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly za situace, kdy z § 41 odst. 1 zákona o majetku státu vyplývá, že pravomocným rozhodnutím soudu o uložení trestu propadnutí věci zaniká zástavní právo na této věci váznoucí a že za škodu zástavnímu věřiteli vzniklou stát neodpovídá. Žalovanému byla upřena možnost chránit si své majetkové zájmy, když bylo porušeno jednak jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku taktéž právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu. Žalovaný má za to, že za shora uvedených okolností není možné žalobě vyhovět a určit, že zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného neexistuje. Takový následek by představoval protiústavní zásah do práva na pokojné užívání majetku a žalovaný je připraven svá práva příp. hájit až před Ústavním soudem, příp. i zpochybnit samotnou ústavnost samotné právní úpravy, neboť stát se obohacuje na úkor věřitele dlužníka. Soudy činné v trestním řízení ve svých rozsudcích citují jak celkovou výši škody pohybující se v řádu stovek milionů Kč, tak samotné pohledávky žalovaného za dlužníkem, přesto VS v Praze bez dalšího uložil trest propadnutí majetku ve prospěch státu, v důsledku čehož oprávněný věřitel nemůže své existentní pohledávky uspokojit ze zástavy, a majetková hodnota připadá státu, namísto zástavnímu věřiteli, který byl protiprávní činností dlužníka poškozen, jak z obsahu trestního spisu vyplývá. Zánik zástavního práva dle ust. § 41 zák. č. 219/2000 Sb. nepovažuje žalovaný za ústavní, neboť porušuje čl. 4 Listiny zákl. práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odt. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu. Postupem dle § 41 zák. č. 219/2000 Sb. by došlo k devalvaci pohledávky žalovaného jako zástavního věřitele, která se tak stane nedobytnou. Žalovaný v neposlední řadě namítá, že žalobce dostatečně přesně netvrdí a neprokazuje naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva.

3. Ze shodných tvrzení účastníků, která věrohodně doplňují dále označené listinné důkazy, má soud za zjištěný tento skutkový stav:

4. Z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v současné době veden žalobce; na předmětných nemovitostech dle výpisu vázne zástavní právo pro žalovaného. Zřízení tohoto zástavního práva je prokázáno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne , datum, – zajištění půjčky poskytnuté žalovaným dlužníku , jméno FO, v částce , Anonymizováno, splatné do , datum, . Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, se podává, že dlužníku , jméno FO, byl pravomocně uložen mj. trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71/1 tr. zákoníku, jenž dopadá na předmětné nemovitosti, které tak propadly státu.

5. Předmětným listinným důkazům je společné to, že nevznikly důvody k pochybám o jejich pravosti; takové důvody nebyly ani nikým z účastníků tvrzeny. Proto soud hodnotí uvedené důkazy jako věrohodné a bere je cele za podklad svých skutkových zjištění.

6. Soud zamítl návrh na výslech svědka , jméno FO, pro nadbytečnost, neboť otázka existence zajištěné pohledávky není mezi stranami sporná.

7. S ohledem na skutečnost, že předmětná žaloba je žalobou určovací, bylo na místě zkoumat v prvé řadě otázku, zda na žalovaném určení má strana žalující naléhavý právní zájem (podle ustanovení § 80 o. s. ř. žalobou se lze domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud je toho názoru, že naléhavý právní zájem strany žalující na žalovaném určení je zde dán a vyplývá z cíle žalobce dosáhnout výmazu zápisu zaniklého zástavního práva v katastru nemovitostí, a uvést tak do souladu své přesvědčení o neexistenci zástavního práva k předmětným nemovitostem se stavem zápisu v katastru, což z pohledu naléhavosti právního zájmu na žalovaném určení je cíl dle ustálené judikatury naplňující požadavek naléhavého právního zájmu. Z týchž skutečností vyplývá i aktivní věcná legitimace žalobce; pasivní věcná legitimace žalovaného má oporu v jeho postavení coby osoby zapsané jako ta, v jejíž prospěch je zástavní právo zřízeno.

8. Lze uzavřít, že skutkový stav není mezi účastníky sporný, podstata sporu leží v rovině právní. Další právní otázky byly řešeny na základě níže citovaných ustanovení právních předpisů a aplikačních úvah soudu takto:

9. Žalobce odvíjí svůj požadavek na určení neexistence zástavního práva od tvrzení, že zástavní právo zaniklo dle ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.

10. O textu a obsahu tohoto ustanovení také není mezi účastníky sporu, žalovaný však trvá na tom, že uvedené ustanovení porušuje jeho ústavní práva. Soud nezpochybňuje, že mohlo dojít k porušení práv žalovaného coby zástavního věřitele, který měl mít v trestním řízení postavení zúčastněné osoby (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20 ze dne , datum, ). Návrh žalovaného na přerušení přítomného řízení do doby, než bude rozhodnuto o jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona v uvedeném trestním řízení, však soud zamítl, neboť je toho názoru, že ani podání stížnosti pro porušení zákona z popsaného důvodu ani případné navazující rozhodování Nejvyššího soudu nebude mít vliv na výrok o trestu, který byl odsouzenému , jméno FO, uložen, a z pohledu tohoto řízení tak nemá uvedená aktivita žalovaného právní význam.

11. Podle čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

12. Podstata sporu leží v otázce, zda ustanovení § 41 odst. 1 z. č. 219/2000 Sb. je v rozporu s ústavou. Soud nezpochybňuje, že uvedené ustanovení je pro stát „výhodné“, ale ve shodě s dřívějším posuzováním téhož ustanovení obecnými soudy i soudem ústavním se nedomnívá, že by tato okolnost sama o sobě znamenala jeho rozpor s ústavním pořádkem. Lze uzavřít, že žalovaný nazírá protiústavnost uvedeného ustanovení ze svého pohledu poněkud jednostranně. Z druhé strany je třeba zdůraznit, že žádným právním předpisem není upraveno, že by věc, která je zastavena, nemohla propadnout ve smyslu § 70 trestního zákoníku nebo být předmětem propadnutí náhradní hodnoty dle § 71 trestního zákoníku, jako se stalo v tomto případě. V daném případě se stát stává vlastníkem zástavy v důsledku soudního rozhodnutí a zástavní právo žalovaného k věci, kterou stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniká. Opačné pojetí by naopak favorizovalo zástavního věřitele, kterému by umožňovalo přenášet rizika plynoucí z aleatorní činnosti v podobě půjčování značně vysokých částek bez dostatečného zajištění na stát.

13. Konečně soud konstatuje, že v právně obdobném případě (byť v rámci sporu o náhradu škody) se ústavností ustanovení § 41 odst. 1 z. č. 219/2000 Sb. zabýval v minulosti již i Ústavní soud v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. I ÚS 292/12, kdy rozpor uvedeného ustanovení s ústavou shledán nebyl. Stěžovatelka se v onom řízení domáhala zrušení rozsudků obecných soudů, neboť se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhla zrušení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ke dni stanoveném nálezem Ústavního soudu. Připomněla skutkový stav a dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že obecné soudy měly šetřit její základní práva (především zajistit ochranu majetkového práva); to prý platí zvláště za situace, kdy nemohla vystupovat v trestním řízení v roli poškozeného, avšak svým zájmem mu byla rovna. Má za to, že soud rozhodnutím o propadnutí majetku způsobil nucené omezení jejího vlastnického práva; trestní soud a soudy rozhodující v souzené věci se omezily na formální výklad zákona a zvýhodnily stát na její úkor. Ústavní soud v odůvodnění uvedeného usnesení zdůrazňuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy neznamená porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště za situace, kdy si sama stěžovatelka dostatečně neuvědomuje povahu zástavního práva (a věřitelského rizika), jejichž důsledky se snaží převést na stát. K zániku zástavního práva došlo ze zákona, aniž by byly v souzené věci shledány důvody, jež by naplnily požadavky nutné pro postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v tomto směru považuje argumentaci obecných soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která jí má dopomoci k řešení důsledků, jež plynou z jejího věřitelského (podnikatelského) rizika; platí to navíc za situace, kdy pohledávka stěžovatelce zůstala, stát žádnou povinnost vůči ní neporušil a tímto (stěžovatelkou konstruovaným) způsobem ani nelze nahradit (vždy jsoucí a přítomné) riziko dobytnosti pohledávky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Právě osud ústavní stížnosti sdílí rovněž její akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který proto byl odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podepsaný soud se domnívá, že uvedené závěry Ústavního soudu beze zbytku dopadají i na přítomný případ, a i proto nerozhodl o předložení věci k Ústavnímu soudu pro rozpor ustanovení § 41 z. č. 219/2000 Sb. s ústavním pořádkem.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně plně úspěšný žalobce má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč. Náklady řízení jsou tvořeny náhradou hotových výdajů, jejichž výše byla stanovena dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“), za 3 provedené úkony ve výši úkon á 300 Kč – návrh ve věci samé, příprava jednání, jednání). Výše uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 3 dnů.

15. Protože je žalobce od placení soudního poplatku osvobozen, přičemž soud jeho návrhu vyhověl, vznikla žalovanému v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., povinnost zaplatit za podanou žalobu soudní poplatek ve výši 5 000 Kč dle položky 4, bod 1, písm. a) Sazebníku poplatků. Lhůty k plnění soud určil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.