14 C 253/2021

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Kučerou v právní věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o určení neexistence zástavního práva

I. Určuje se, že zástavní právo smluvní ve prospěch jméno FO Datum narození zainteresované osoby 0/0, k pozemku Anonymizováno, jehož součástí je stavba Anonymizováno, část obce Anonymizováno; pozemku Anonymizováno jehož součástí je stavba Anonymizováno, část obce Anonymizováno; pozemku Anonymizováno pozemku Anonymizováno a pozemku Anonymizováno č. hodnota, zapsaným na listu vlastnictví číslo hodnota pro katastrální území Anonymizováno a obec adresa, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm adresa, založené zástavní smlouvou ze dne datum, neexistuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů tohoto řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa na soudním poplatku částku 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v adresa domáhal určení neexistence zástavního práva. Uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. Anonymizováno ze dne datum, který nabyl právní moci dne datum, byl obžalovanému jméno FO uložen trest propadnutí náhradní hodnoty a to mimo jiné nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. hodnota vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrálním pracovištěm adresa pro katastrální území Anonymizováno, obec adresa, jako pozemek Anonymizováno č Anonymizováno Anonymizováno jehož součástí je stavba Anonymizováno část obce Anonymizováno; pozemek Anonymizováno jehož součástí je stavba Anonymizováno, část obce Anonymizováno; pozemek Anonymizováno, jehož součástí je stavba Anonymizováno část obce Anonymizováno pozemek Anonymizováno; pozemek Anonymizováno a pozemek Anonymizováno. č. hodnota. Dle ustanovení § 71 odst. 3) trestního zákoníku připadá propadlá náhradní hodnota státu. Organizační složkou státu příslušnou hospodařit s tímto majetkem je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě ustanovení § 10 písm. a) a § 11 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Na výše uvedených nemovitých věcech (vyjma pozemku Anonymizováno, jehož součástí je stavba Anonymizováno část obce Anonymizováno) je doposud zapsáno omezení vlastnického práva - zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného, k zajištění pohledávky vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne datum v celkové výši Anonymizováno. V souladu s ustanovením § 41 odst. 1) zákona č. 219/2000 Sb. zástavní právo zaniklo, neboť stát nabyl předmětné nemovité věci způsobem uvedeným v § 13 odst. 1) tohoto zákona. Dle ustanovení § 13 odst. 3) ke vzniku vlastnictví státu došlo právní mocí rozhodnutí soudu, tj. datum a tímto dnem také došlo k zániku zástavního práva. Na určení neexistence zástavního práva má žalobce naléhavý právní zájem, protože pouze na základě určujícího rozsudku o neexistenci zástavního práva dosáhne výmazu neexistujícího zástavního práva v katastru nemovitostí u předmětného majetku státu, se kterým je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě právních předpisů příslušný hospodařit. Žalobce se v minulosti snažil oslovit žalovaného, a to za účelem dosáhnutí výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, ovšem bezúspěšně, proto žalobci nezbývá než se domoci výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí soudní cestou.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s touto nesouhlasí. Žalovaný uvedl, že si je vědom ust. § 41 zák. č. 219/2000 Sb. Žalovaný i přesto žalobu neuznává. Žalovaný má za jméno FO (dlužník), kterému byl uložen mj. trest propadnutí majetku předmětných nemovitostí (zajištěných zástavním právem ve prospěch žalovaného), několik pohledávek, z toho částka Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno je zajištěna zástavním právem na základě zástavní smlouvy z datum. Trest propadnutí majetku byl dlužníkovi uložen v souvislosti s trestním řízením, které bylo vedeno v prvním stupni u KS v adresa, sp. zn. Anonymizováno.Anonymizováno Trest propadnutí majetku poté uložil až odvolací Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem č. j. Anonymizováno. Orgány činné v trestním řízení však v tr. řízení s žalovaným nejednaly jako se zúčastněnou osobou a odepřely mu tak právo podílet se na průběhu trestního řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho majetkových právech (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20, ze dne datum). Žalovaný neměl možnost se k věci vyjádřit, nebyl přítomen ani při hlavním líčení ani při veřejném zasedání, neměl právo činit návrhy ani opravné prostředky. Na postup, ve kterém je žalovanému odpíráno uplatňování jeho procesních práv v případě, kdy je v trestním řízení rozhodováno o jeho majetkových zájmech, je nutno nazírat jako na rozporný s čl. 36 odst. 1 právnická osoba čl. 6 odst. 1, jakož i s čl. 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné prostředky nápravy v případě, kdy se osoba domnívá, že došlo k porušení jejích práv zakotvených Úmluvou (zde primárně práva podle čl. 1 Protokolu). Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly za situace, kdy z § 41 odst. 1 zákona o majetku státu vyplývá, že pravomocným rozhodnutím soudu o uložení trestu propadnutí věci zaniká zástavní právo na této věci váznoucí a že za škodu zástavnímu věřiteli vzniklou stát neodpovídá. Žalovanému byla upřena možnost chránit si své majetkové zájmy, když bylo porušeno jednak jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku taktéž právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu. Žalovaný má za to, že za shora uvedených okolností není možné žalobě vyhovět a určit, že zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného neexistuje. Takový následek by představoval protiústavní zásah do práva na pokojné užívání majetku a žalovaný je připraven svá práva příp. hájit až před Ústavním soudem, příp. i zpochybnit samotnou ústavnost samotné právní úpravy, neboť stát se obohacuje na úkor věřitele dlužníka. Soudy činné v trestním řízení ve svých rozsudcích citují jak celkovou výši škody pohybující se v řádu stovek milionů Kč, tak samotné pohledávky žalovaného za dlužníkem, přesto VS v Praze bez dalšího uložil trest propadnutí majetku ve prospěch státu, v důsledku čehož oprávněný věřitel nemůže své existentní pohledávky uspokojit ze zástavy, a majetková hodnota připadá státu, namísto zástavnímu věřiteli, který byl protiprávní činností dlužníka poškozen, jak z obsahu trestního spisu vyplývá. Zánik zástavního práva dle ust. § 41 zák. č. 219/2000 Sb. nepovažuje žalovaný za ústavní, neboť porušuje čl. 4 Listiny zákl. práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odt. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu. Postupem dle § 41 zák. č. 219/2000 Sb. by došlo k devalvaci pohledávky žalovaného jako zástavního věřitele, která se tak stane nedobytnou. Žalovaný v neposlední řadě namítá, že žalobce dostatečně přesně netvrdí a neprokazuje naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva.

3. Ze shodných tvrzení účastníků, která věrohodně doplňují dále označené listinné důkazy, má soud za zjištěný tento skutkový stav:

4. Z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v současné době veden žalobce; na předmětných nemovitostech dle výpisu vázne zástavní právo pro žalovaného. Zřízení tohoto zástavního práva je prokázáno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne datum – zajištění půjčky poskytnuté žalovaným dlužníku jméno FO v částce Anonymizováno splatné do datum. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno se podává, že dlužníku jméno FO byl pravomocně uložen mj. trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71/1 tr. zákoníku, jenž dopadá na předmětné nemovitosti, které tak propadly státu.

5. Předmětným listinným důkazům je společné to, že nevznikly důvody k pochybám o jejich pravosti; takové důvody nebyly ani nikým z účastníků tvrzeny. Proto soud hodnotí uvedené důkazy jako věrohodné a bere je cele za podklad svých skutkových zjištění.

6. Soud zamítl návrh na výslech svědka jméno FO pro nadbytečnost, neboť otázka existence zajištěné pohledávky není mezi stranami sporná.

7. S ohledem na skutečnost, že předmětná žaloba je žalobou určovací, bylo na místě zkoumat v prvé řadě otázku, zda na žalovaném určení má strana žalující naléhavý právní zájem (podle ustanovení § 80 o. s. ř. žalobou se lze domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud je toho názoru, že naléhavý právní zájem strany žalující na žalovaném určení je zde dán a vyplývá z cíle žalobce dosáhnout výmazu zápisu zaniklého zástavního práva v katastru nemovitostí, a uvést tak do souladu své přesvědčení o neexistenci zástavního práva k předmětným nemovitostem se stavem zápisu v katastru, což z pohledu naléhavosti právního zájmu na žalovaném určení je cíl dle ustálené judikatury naplňující požadavek naléhavého právního zájmu. Z týchž skutečností vyplývá i aktivní věcná legitimace žalobce; pasivní věcná legitimace žalovaného má oporu v jeho postavení coby osoby zapsané jako ta, v jejíž prospěch je zástavní právo zřízeno.

8. Lze uzavřít, že skutkový stav není mezi účastníky sporný, podstata sporu leží v rovině právní. Další právní otázky byly řešeny na základě níže citovaných ustanovení právních předpisů a aplikačních úvah soudu takto:

9. Žalobce odvíjí svůj požadavek na určení neexistence zástavního práva od tvrzení, že zástavní právo zaniklo dle ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.

10. O textu a obsahu tohoto ustanovení také není mezi účastníky sporu, žalovaný však trvá na tom, že uvedené ustanovení porušuje jeho ústavní práva. Soud nezpochybňuje, že mohlo dojít k porušení práv žalovaného coby zástavního věřitele, který měl mít v trestním řízení postavení zúčastněné osoby (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20 ze dne datum). Návrh žalovaného na přerušení přítomného řízení do doby, než bude rozhodnuto o jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona v uvedeném trestním řízení, však soud zamítl, neboť je toho názoru, že ani podání stížnosti pro porušení zákona z popsaného důvodu ani případné navazující rozhodování Nejvyššího soudu nebude mít vliv na výrok o trestu, který byl odsouzenému jméno FO uložen, a z pohledu tohoto řízení tak nemá uvedená aktivita žalovaného právní význam.

11. Podle čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

12. Podstata sporu leží v otázce, zda ustanovení § 41 odst. 1 z. č. 219/2000 Sb. je v rozporu s ústavou. Soud nezpochybňuje, že uvedené ustanovení je pro stát „výhodné“, ale ve shodě s dřívějším posuzováním téhož ustanovení obecnými soudy i soudem ústavním se nedomnívá, že by tato okolnost sama o sobě znamenala jeho rozpor s ústavním pořádkem. Lze uzavřít, že žalovaný nazírá protiústavnost uvedeného ustanovení ze svého pohledu poněkud jednostranně. Z druhé strany je třeba zdůraznit, že žádným právním předpisem není upraveno, že by věc, která je zastavena, nemohla propadnout ve smyslu § 70 trestního zákoníku nebo být předmětem propadnutí náhradní hodnoty dle § 71 trestního zákoníku, jako se stalo v tomto případě. V daném případě se stát stává vlastníkem zástavy v důsledku soudního rozhodnutí a zástavní právo žalovaného k věci, kterou stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniká. Opačné pojetí by naopak favorizovalo zástavního věřitele, kterému by umožňovalo přenášet rizika plynoucí z aleatorní činnosti v podobě půjčování značně vysokých částek bez dostatečného zajištění na stát.

13. Konečně soud konstatuje, že v právně obdobném případě (byť v rámci sporu o náhradu škody) se ústavností ustanovení § 41 odst. 1 z. č. 219/2000 Sb. zabýval v minulosti již i Ústavní soud v usnesení ze dne datum, sp. zn. I ÚS 292/12, kdy rozpor uvedeného ustanovení s ústavou shledán nebyl. Stěžovatelka se v onom řízení domáhala zrušení rozsudků obecných soudů, neboť se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhla zrušení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ke dni stanoveném nálezem Ústavního soudu. Připomněla skutkový stav a dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že obecné soudy měly šetřit její základní práva (především zajistit ochranu majetkového práva); to prý platí zvláště za situace, kdy nemohla vystupovat v trestním řízení v roli poškozeného, avšak svým zájmem mu byla rovna. Má za to, že soud rozhodnutím o propadnutí majetku způsobil nucené omezení jejího vlastnického práva; trestní soud a soudy rozhodující v souzené věci se omezily na formální výklad zákona a zvýhodnily stát na její úkor. Ústavní soud v odůvodnění uvedeného usnesení zdůrazňuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy neznamená porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště za situace, kdy si sama stěžovatelka dostatečně neuvědomuje povahu zástavního práva (a věřitelského rizika), jejichž důsledky se snaží převést na stát. K zániku zástavního práva došlo ze zákona, aniž by byly v souzené věci shledány důvody, jež by naplnily požadavky nutné pro postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v tomto směru považuje argumentaci obecných soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která jí má dopomoci k řešení důsledků, jež plynou z jejího věřitelského (podnikatelského) rizika; platí to navíc za situace, kdy pohledávka stěžovatelce zůstala, stát žádnou povinnost vůči ní neporušil a tímto (stěžovatelkou konstruovaným) způsobem ani nelze nahradit (vždy jsoucí a přítomné) riziko dobytnosti pohledávky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Právě osud ústavní stížnosti sdílí rovněž její akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který proto byl odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podepsaný soud se domnívá, že uvedené závěry Ústavního soudu beze zbytku dopadají i na přítomný případ, a i proto nerozhodl o předložení věci k Ústavnímu soudu pro rozpor ustanovení § 41 z. č. 219/2000 Sb. s ústavním pořádkem.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně plně úspěšný žalobce má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč. Náklady řízení jsou tvořeny náhradou hotových výdajů, jejichž výše byla stanovena dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“), za 3 provedené úkony ve výši úkon á 300 Kč – návrh ve věci samé, příprava jednání, jednání). Výše uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 3 dnů.

15. Protože je žalobce od placení soudního poplatku osvobozen, přičemž soud jeho návrhu vyhověl, vznikla žalovanému v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., povinnost zaplatit za podanou žalobu soudní poplatek ve výši 5 000 Kč dle položky 4, bod 1, písm. a) Sazebníku poplatků. Lhůty k plnění soud určil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě. Nesplní-li povinný dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.