2 C 102/2026

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Mikulou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 15 496 Kč s příslušenstvím (úvěr)

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylé části, ve které se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení 3 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 496 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 %, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 1 050 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhala zaplacení částky 15 496 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, , zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v , Anonymizováno, , oddíl C, vložka , Anonymizováno, , jako původním věřitelem a postupitelem a společností , Jméno žalobce, ., se sídlem , Adresa advokátky, , IČ , Anonymizováno, zapsané v obchodním rejstříku vedeným Krajským soudem v , Anonymizováno, , oddíl B, vložka , Anonymizováno, , jako postupníkem a novým věřitelem. Žalobkyně je českou obchodní společností, jejíž předmětem podnikání je investování do nákupu portfolií pohledávek od bankovních i nebankovních subjektů. Původní věřitel , právnická osoba, (dále také jen „původní věřitel“) je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalovaný je fyzickou osobou nepodnikající. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen Smlouva), na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr v původní výši 12 000 Kč, žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 12 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný se dostal prokazatelně do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný načerpaný úvěr do data splatnosti nesplatil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit smluvní úrok ve výši 3 496 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 15 496 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a ze smluvního úroku 3 496 Kč nejpozději splatných dne , datum, , to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Přirůstání smluvního úroku k jistině bylo sjednáno v úvodních ustanoveních Smlouvy na str.

1. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, na které si žalovaný vybral dle své vlastní volby dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Následně se seznámil s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a úroky spojenými s požadovaným úvěrem. Dále žalovaný vyplnil registrační formulář, kde napsal své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Poté byl žalovaný obeznámen s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními, plynoucími z uzavření Smlouvy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní Smlouvy vůči původnímu věřiteli. Žalovaný potvrdil, že návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru přečetl a s jejím obsah. Jako variabilní symbol, který identifikoval veškeré vzájemné platby mezi stranami bylo dohodnuto číslo smlouvy. Po přijetí této platby žalovaný doplnil zbývající údaje, kterými byly mimo jiné číslo občanského průkazu, název bankovní instituce, u které měl vedený peněžní účet a trvalé bydliště. Žalovaný byl povinen se seznámit s podmínkami, právy a sankčními ujednáními plynoucími z této Smlouvy. Žalovaný shora uvedenými kroky uzavřel s původním věřitelem Smlouvu o úvěru. Původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne , datum, převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného , č. účtu, Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu , var. symbol, . Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyl žalovaným do dnešního dne vrácen. Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne , datum, . V případě, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla původním věřitelem dlužná částka převedena.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.

3. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. Žalobce již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedl, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání.

4. Soud vyzval žalobce doložení důkazů, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Žalobce na výzvu nereagoval.

5. Z listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti. Smlouva o úvěru prokazuje, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce uzavřel smlouvu o úvěru a zavázal se uhradit poskytnutou částku a sjednaný úrok. Smlouva o postoupení prokazuje, že byla pohledávka z této smlouvy převedena na žalobce. Výpisy z běžného účtu, sdělením společnosti , právnická osoba, ., a mimořádnými výpisy z účtu žalovaného je prokázáno poskytnutí částky v celkové výši 12 000 Kč žalovanému, a to převodem na jeho účet.

6. Soud rozhodoval na základě předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, jedná o platný smluvní závazek. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou, protože ze strany poskytovatele úvěrů, tj. ze strany právního předchůdce žalobce, nedošlo k pečlivému posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, respektive žalobce o tomto tvrzení, které je pouze velmi obecné, nedoložil žádné důkazy, a to ani přes výzvu soudu. Právní předchůdce žalobce provedl dle tvrzení žalobce šetření možností žalovaného úvěr splácet lustrací ve veřejně dostupných databázích. Toto tvrzení však ničím nedokládá. Dále tvrdil, že právní předchůdce žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Ani tyto příjmy žalovaného a jeho výdaje však soudu doloženy nebyly. Soud nezjistil, z jakých konkrétních údajů poskytovatel úvěru vycházel, jaké skutečnosti bral v úvahu. Žalobce nepředložil žádné výplatní pásky ani pracovní smlouvu, nájemní smlouvu apod., kterými by tyto informace byly řádně ověřeny. Posouzení schopnosti klienta splácet spotřebitelský úvěr je však nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním případně v domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. To podle názoru soudu právní předchůdce učinil chybně, nedostatečně. Důkazy, které by dokládaly tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěr splatit, žalobce nepředložil, resp. listiny, které předložil (úvěrová smlouva atd.) neprokazovaly, že by došlo ze strany právního předchůdce žalobce k pečlivému posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z tohoto důvodu považuje soud úvěrovou smlouvu za neplatnou.

7. Právní předchůdce žalobce si tedy počínal nezodpovědně, když finanční situaci žalovaného posoudil jako situaci, za které bude žalovaný schopen podmínky úvěrové smlouvy plnit. Neplatnost smlouvy je důsledkem porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jde o neplatnost absolutní podle § 588 o. z. vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud byl proto povinen zabývat se otázkou platnosti smlouvy i bez návrhu žalovaného.

8. Soud posuzoval nárok žalobce podle následujících ustanovení.

9. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. V daném případě soud dovodil, že žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, respektive toto neposoudil s náležitou pečlivostí, respektive žalobce o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neunesl důkazní břemeno. Pokud právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, učinil tak značně formálně. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje soud prokázané, pokud toto bylo zkoumáno, považuje to za formální, nedostatečně pečlivé a formální zkoumání způsobuje neplatnost uzavřené smlouvy.

15. Soud vzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

16. Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu.

17. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

18. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440).

19. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

20. Na základě výše uvedeného uzavřel soud, že smlouva o úvěru, která je předmětem této žaloby uzavřená mezi původním poskytovatelem úvěru a žalovaným je neplatná. Žalobce vstoupil do práv věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobce má právo na vrácení poskytnuté dosud nesplacené jistiny, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Dosud nesplacená jistina činí 12 000 Kč. Ohledně tohoto nároku bylo žalobě vyhověno. Soud však ve zbytku zamítl žalobu. Dále je nutné konstatovat, že žalovaný se s placením dosud nedostal do prodlení. Lhůtu ke splacení dlužné částky stanovil soud v rozhodnutí. Splatnost pohledávky žalobce teprve nastane po uplynutí stanovené lhůty. Až poté se dostane žalovaný do prodlení s plněním, pokud uvedenou částku neuhradí. Požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení soud tedy zamítl. Lhůtu k plnění soud stanovil jako třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v , adresa, , č. j. 47 Co 170/2024-110 (právní věta).

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. V daném případě byl žalobce ve věci úspěšný ve výši 71 %. Naopak žalobce byl neúspěšný v části, ve které byla žaloba zamítnuta, a to 29 %. Celkové náklady řízení žalobce činily částku 2 500 Kč sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny za zastupování advokátem v celkové výši 1 200 Kč, tj. za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle § 14b a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen „AT“) ve znění pozdějších předpisů, 3 režijních paušálů za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč. Jelikož byl žalobce úspěšný ve výši 71 %, náleží mu náhrada nákladů řízení ve výši 42 % (71 % - 29 %), tedy ve výši 1 050 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce účastníka. Lhůtu k plnění soud stanovil jako třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Soud přiznal odměnu podle § 14b vyhl. č. 177/96 Sb. z následujících důvodů: Žaloba je považována za žalobu “formulářovou“, i když není podána přímo na elektronickém formuláři, neboť žalující podává obdobné žaloby opakovaně, uvádí shodná skutková tvrzení, lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, údajích o uzavřené smlouvě, výši dlužných částek. Žaloby se týkají právně obdobných věcí. Tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejedná se o žalobu, která by byla individuálně koncipovaným návrhem vždy novým pro konkrétní právně a skutkově odlišnou věc. Použití uvedeného ustanovení citované vyhlášky nevede ve svých důsledcích k porušení listiny základních práv a svobod a není rozporu s ústavou garantovaným právem na právní pomoc.