6 C 101/2026

Plný text

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudkyní JUDr. Blankou Klicnarovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 15 839 Kč s příslušenstvím (úvěr)

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 960 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci další částku 9 879 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 422,01 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 1 630,72 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 636,08 Kč od , datum, do zaplacení a úrok 14,75 % ročně z částky 6 636,08 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, a žalovanou, když žalovaná byla povinna uhradit jednak poskytnuté peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a další částku 6 379 Kč, která představuje úrok v pevně sjednané výši 3 480 Kč, s úrokovou sazbou 14,75 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 399 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou částku uhradit v 52týdenních splátkách po 258 Kč, poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaná uhradila celkem částku 1 040 Kč.

2. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce zkoumal řádně úvěruschopnost žalované, vycházel z údajů, které žalovaná sdělil a jsou zaznamenány v zákaznické kartě. Žalovaná uvedla příjem ve výši 20 671 Kč, bydlení v nájmu, uvedla, že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku od jiné společnosti. Poskytovatel úvěru ověřil v insolvenčním rejstříku, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. V doplnění žalobních tvrzení uvedl žalobce, že poskytovatel úvěru vzal v úvahu čistý měsíční příjem žalované ve výši 20 671 Kč, bydlení v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku od jiné společnosti. Žalovaná doložila výplatní pásky za březen 2023 s příjmem 22 327 Kč a za duben 2023 s příjmem 19 015 Kč.

3. Ke dni , datum, vyčíslil žalobce dluh a požaduje zaplacení jistiny 6 636,08 Kč a dlužný poplatek 5 702,92 Kč, smluvní pokutu 3 500 Kč, která se následně ke dni postoupení pohledávky navýšila o další částku 2 734,98 Kč. Po tomto datu do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek neuhradila žalovaná žádnou částku. Neuhrazená jistina se úročí sjednaným úrokem ve výši 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení a dále je žádán zákonný úrok z prodlení.

4. Poskytovatel úvěru postoupil pohledávku vyplývající z uvedené smlouvy včetně příslušenství se všemi právy s ní spojenými žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, a to s účinností k , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem.

5. Žalobce navrhoval vydání elektronického platebního rozkazu. Ten nemohl být soudem vydán, neboť soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda uzavřené smlouvy nejsou absolutně neplatné. Takové zkoumání nelze učinit v rozkazním řízení. Věc byla převedena do agendy C.

6. Smluvní vztah vznikl za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z. ).

7. Ke smlouvě zjistil soud, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalované, tedy schopnost splácet úvěr. Zkoumal rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalované vyplněním zákaznické karty. Z této karty zjistil soud, že žalovaná uvedla, že je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu. Má základní vzdělání. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 20 671 Kč. K výši příjmu měla žalovaná doložit výplatní pásky za měsíce březen a duben 2023, tyto listiny ale k důkazu předloženy nebyly. Odhadované měsíční výdaje žalované jsou uvedeny v částce 15 000 Kč. Jaké výdaje tato částka zahrnuje, není uvedeno. Není zkoumána situace ohledně vyživovaných osob.

8. Smlouva prokazuje poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč, závazek uhradit poplatek celkem , hodnota, Kč. Celková dlužná částka byla ve výši 13 379 Kč. Úroková sazba činila 86 % p.a., RPSN 221,19 %. Sjednána byla povinnost hradit smluvní pokutu, poplatky za doplňkové služby.

9. Přehled splácení – tabulka umoření dokládá tvrzený dluh.

10. Žalované byly zaslány upomínky.

11. Postoupení pohledávky prokazuje smlouva, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o uhrazení úplaty a oznámení o postoupení pohledávky.

12. Žalobce se domáhal zaplacení dlužných částek z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, když součástí ujednání byl i závazek uhradit sjednané poplatky, což je obsaženo ve smlouvě i ve všeobecných obchodních podmínkách.

13. Aktivní legitimace žalobce je dána smlouvou o postoupení pohledávky, k důkazu byla předložena také kopie oznámení o postoupení pohledávky adresovaná žalované.

14. Úsudek, zda úvěrová smlouva je platná nebo naopak absolutně neplatná, protože nedošlo k řádnému zjištění a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je soud povinen činit z moci úřední. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí ESDF, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z úřední povinnosti zabýval tím, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

15. Absolutní neplatnost smlouvy způsobuje také lichevní výše sjednaných úroků. Podle přehledu běžných úroků ČNB systém ARAD zjistil soud, že v květnu 2023 byla běžná úroková průměrná sazba u spotřebitelských úvěrů ve výši 9,48 p.a. Poskytovatel úvěru žádal úrok ve výši 86 % a to jako pevný úrok po celou dobu trvání smlouvy. Taková výše úroku je zcela nepochybně lichevní a způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.

16. V rozporu s dobrými mravy se dle ustálené soudní praxe zpravidla považuje výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

17. Pokud si účastníci ve smlouvě sjednali úrok výrazně vyšší, byla smlouva od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., kdy neplatně sjednaný úrok vzhledem k ustálené soudní praxi způsobil neplatnost celé smlouvy o úvěru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 236/2005 nebo 21 Cdo 1484/2004).

18. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek úroku sjednaného v rozporu s dobrými mravy, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zabývat se i bez návrhu žalovaného.

19. Soud dále nemá za prokázané, že by otázka úvěruschopnosti žalované byla zkoumána pečlivě. Poskytovatel úvěru vycházel v obou případech ze zákaznické karty. Dle názoru soudu nebral v úvahu, že žadatelka má pouze základní vzdělání, nemusí zcela rozumět odborným výrazům. Její majetková situace byla zkoumána velmi povrchně. Nebylo řešeno, k jakým osobám má vyživovací povinnost, jaký je jejich věk, tím nemohlo být řádně posouzeno, zda odhadované měsíční výdaje odpovídají skutečnost. Soud je toho názoru, že poskytovatel úvěru by měl zkoumal skutečnou a reálnou finanční situaci žadatele, nikoliv vycházet z nějakých tabulkových minimálních výdajů, respektive životních nákladů, které jsou stanovovány například pro určení životního minima. Pokud z těch údajů vychází, nezkoumá skutečně zodpovědně reálné možnosti žadatele o úvěr, tento také řádně splatit, a to bez nebezpečí úpadku do dluhové pasti.

20. Soud je toho názoru, že cílem poskytovatelů nebankovních úvěrů byl pouze generovaný zisk od osob, které při uzavírání úvěru jsou v nějaké tíživé finanční situaci a nejsou schopni náležitě zvážit své schopnosti hradit sjednané závazky v budoucnu a nejsou schopni posoudit, zda částka, která je požadována jako sjednaný úrok a další platby je adekvátní poskytované výši úvěru. Takové jednání pak vyhodnotil soud i ve světle současné judikatury jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a způsobuje absolutní neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru.

21. Samotný zákon o spotřebitelském úvěru byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 z. s. ú. je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 z. s. ú. uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440).

22. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

23. Sjednanou smlouvu hodnotí soud jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, kdy sjednaná výše úroku je lichevní a dále z důvodů pouze formálního zkoumání úvěruschopnosti žalované. V řízení nebylo prokázáno, že ze strany žalobce došlo k pečlivému posouzení schopnosti úvěr žalovanou splácet. Důkazy předložené žalobcem svědčí jen o formálním zkoumání této otázky, jak vysvětlil soud výše, údaje poskytoval úvěru řádně nezkoumal a nevyhodnotil.

24. Pokud právní předchůdce žalobce přesto poskytl žalované úvěr, byla Smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. Neplatnost Smlouvy je důsledkem porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného.

25. Po právní stránce posuzuje soud žalobu podle následujících ustanovení.

26. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

28. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako potupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

31. Soud posoudil uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, neboť poskytoval úvěru sice zkoumal úvěruschopnost žalované, ale dle názoru soudu jen zcela formálně, poskytnuté údaje řádně nevyhodnotil, neověřil. Dále sjednal lichevní úrok mnohonásobně převyšující běžnou výši úroků u spotřebitelských úvěrů. Žalobce má tedy právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení, a to nevrácené částky poskytnutého úvěru. Žalobce tvrdí, že žalovaná uhradila na smlouvu částku 1 040 Kč. Úvěr byl v částce 7 000 Kč, žalovaná je tedy povinna zaplatit 5 960 Kč. Žalovaná není dosud v prodlení s úhradou této dlužné částky, neboť tato povinnost je dána až rozhodnutím soudu. Soud přiznal žalované možnost úhrady dluhu ve splátkách. Splátky jsou přiznány pod ztrátou výhody splátek, když podle § 1931 o.z. (občanský zákoník č. 89/2012 Sb.) bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

32. Ve zbývající části tedy požadavku na úhradu dalších sjednaných částek, smluvní pokuty a úroků a úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta.

33. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142/2 o.s.ř., Žalobce měl úspěch ve věci menší než 50 %, proto mu není přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalované náklady řízení nevznikly.