13 C 147/2022

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Hozou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 690 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 690 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 846,25 Kč, dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od datum do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1 176,96 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne datum domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 744 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdce žalobce (právnická osoba, IČO, se sídlem adresa) dne datum žalovanému poskytl částku 8 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení poplatků za upomínání v celkové výši 690 Kč Žalovaný se k věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce (právnická osoba, IČO, se sídlem adresa) se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdce žalobce (právnická osoba, IČO, se sídlem adresa) dne datum žalovanému poskytl částku 8 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne datum nevrátil. Dopisem ze dne datum byl žalovaný naposledy před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, kterou měl vrátit do datum. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne datum o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě požadované částky za upomínání v celkové výši 690 Kč soud akcentoval jeho sjednanou výši především ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalovaného a dospěl k závěru, že požadovaná částka je přiměřená a žalobě i v této části vyhověl. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný (procesní zavinění na částečném zastavení řízení nese žalobce), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 176,96 Kč, přičemž tato částka představuje 48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 744 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce.