14 C 14/2023

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Bačovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 977 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 977 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 977 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 325,50 Kč, k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobou, doručenou soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 977 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 977 Kč od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] jako původním věřitelem a postupitelem. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Dne [datum] uzavřel původní věřitel s žalovaným Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 1 000 Kč. Žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Úvěr byl převeden z bankovního účtu úvěrujícího na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný žalobkyni k dnešnímu dni dlužnou částku neuhradil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 3 977 Kč.

3. Usnesením, č. j. 14C 14/2023-8 ze dne 6. 2. 2023, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila, zda a jakým způsobem posuzovala dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet.

4. K tomu žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum] uvedla, že žalovaný byl lustrován původním věřitelem z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Dle sdělení původního věřitele v rámci procesu postupování pohledávky původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobkyně je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost. Původní věřitel vycházel z dokladů poskytnutých žalovaným. Žalobkyně nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu projevili souhlas. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

6. Z nich vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný, uzavřeli dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v níž se [právnická osoba] (jako úvěrující) zavázala poskytnout žalovanému (úvěrovanému) peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku, včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 271 Kč do 26 dnů ode dne jeho poskytnutí. Následně, dne [datum], využil žalovaný svého práva o navýšení úvěru na částku 6 000 Kč a dne [datum] o navýšení a načerpání úvěru na částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal částku ve výši 20 000 Kč, včetně sjednaného poplatku ve výši 3 977 Kč, vrátit do 26 dnů od splatnosti úvěru, tj. do [datum] (ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], [datum] a [datum]). Žalovaný ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil. Žalovaný k dnešnímu dni dluží žalobkyni částku ve výši 23 977 Kč, když tato částka se skládá z jistiny ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 3 977 Kč. Písemnou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzýván písemnou předžalobní upomínkou ze dne [datum] (z předžalobní upomínky ze dne [datum]). <i>7. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku v platném znění (zák. č. 89/2012 Sb.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 11. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Předchůdkyně žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C – [číslo] (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

15. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

16. V projednávané věci žalobkyně ani na výzvu soudu neprokázala, že její právní předchůdkyně disponovala jakýmikoliv informacemi, na základě nichž by mohla posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, jak jí ukládalo citované ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., respektive, že sama prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy a výdaje, včetně případné výše dalších dluhů a exekucí, jak ukládá citované ustanovení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný byl původním věřitelem lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB, ale že již nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že úvěrující splnila své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr řádně splácet ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.

17. Z uvedených důvodů posoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Žalovanému tak vznikla toliko povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 20 000 Kč a tuto částku do dnešního dne nevrátil, proto soud v této části žalobě vyhověl. Žalovaný v řízení zůstal nečinný, tedy při určení doby vrácení nebylo možno přihlédnout k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Proto soud lhůtu pro vrácení nesplacené jistiny stanovil do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu).

18. Ohledně dalších nároků nad rámec dosud nevrácené jistiny spotřebitelského úvěru soud žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku a zákonného úroku z prodlení. S odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 ZoSÚ dosud nenastala splatnost dluhu, která v daném případě neodvisí od výzvy věřitele, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 20 000 Kč (jistina pohledávky), která představuje 75 % uplatněného nároku, neúspěšná byla ohledně smluvního úroku ve výši 3 977 Kč a ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 977 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 655 Kč, tedy z 25 % uplatněného nároku. Po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci jí soud přiznal 50 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 199 Kč, mimosmluvní odměny advokáta za poskytování právních služeb ve výši 900 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní výzva), náhrady hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč, a z náhrady za DPH v sazbě 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč Celkem náklady řízení žalobkyně představují částku 2 651 Kč a z této částky soud přiznal žalobkyni 50 %, tedy částku ve výši 1 325,50 Kč.