14 C 14/2024

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Bačovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 20 959,95 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem , Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0, , na nákladech řízení částku , částka, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 30. 1. 2024, doplněnou podáním ze dne 14. 2. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 13. 3. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal, včetně úroku za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 139,97 % ročně, řádně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši , částka, , splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem duben 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný neplnil závazky z úvěrové smlouvy, a proto v souladu s čl. 6. 3. smlouvy o úvěru došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky č. , hodnota, , splatné dne 14. 10. 2019, dostal se do prodlení o délce 65 dnů s úhradou splátek úvěru, proto žalobkyně v souladu s čl. 6.

3. úvěrové smlouvy úvěr zesplatnila, a to k datu 18. 12. 2019. Podle čl. 6.

4. úvěrové smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši , částka, byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Do doby zesplatnění žalovaný uhradil šest splátek po , částka, . Podle čl. 6. 2. vzniklo žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši , částka, za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil pouze částku , částka, dne 26. 8. 2022. Žalovaný tak žalobkyni dluží na nové jistině úvěru částku , částka, , která odpovídá aktuální jistině úvěru. K datu zesplatnění úvěru dne 18. 12. 2019 žalobkyně požadovala uhrazení částky , částka, . Následně bylo zahájeno insolvenční řízení, do kterého žalobkyně dne 21. 1. 2020 přihlásila a požadovala částku v celkové výši , částka, , avšak část pohledávky ve výši , částka, byla insolvenčním správcem popřena. Žalobkyni byla přiznána částka ve výši , částka, , skládající se z holé dlužné jistiny ve výši , částka, a dlužného úroku ve výši , částka, . V rámci insolvenčního řízení byla na danou pohledávku uhrazena částka ve výši , částka, . Částka byla alokována na dlužnou holou jistinu úvěru (, částka, - , částka, = , částka, ). Následně se žalobkyně v žalobním návrhu rozhodla požadovat zbývající dlužnou jistinu ve výši , částka, . Žalovaný tuto částku žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání, nařízenému na den 30. 5. 2024, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Právní zástupce žalobkyně se k jednání dostavil a navrhl, aby soud žalobě vyhověl.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 3. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , za základě které žalobkyně poukázala na účet žalovaného, dne 14. 3. 2019, částku , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet ve 24 měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem duben 2019. Celkem měl žalovaný zaplatit částku ve výši , částka, , tzn. jistinu, úroky, a případné další náklady související s úvěrem. Výše úrokové sazby činila 139,97 %, RPSN 139,97 %. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky či její části byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši , částka, za každou splátku, u které se ocitne úvěrovaný v prodlení o délce 30 dnů. Souhrn těchto smluvních pokut může činit maximálně , částka, za každý kalendářní rok. Žalobkyně měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši , částka, v případě prodlení žalovaného s každou splátkou o více než 15 dnů. Jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, se stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je úvěrovaný povinen splatit ke dni zesplatnění. Jestliže po zesplatnění nedojde k zaplacení nové jistiny úvěru, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku , částka, a to dne 12. 4. 2019 ve výši , částka, , dne 13. 5. 2019 ve výši , částka, , dne 13. 6. 2019 ve výši , částka, , dne 16. 7. 2019 ve výši , částka, , dne 13. 8. 2019 ve výši , částka, a dne 13. 9. 2019 ve výši , částka, . Ke dni 18. 12. 2019 došlo k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka , částka, . Následně bylo zahájeno insolvenční řízení žalovaného sp. zn. , spisová značka, , a žalovanému bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalobkyně si přihlásila pohledávku ve výši , částka, do insolvenčního řízení. Část pohledávky ve výši , částka, byla insolvenčním správcem popřena a žalobkyni byla přiznána částka ve výši , částka, skládající se z dlužné jistiny ve výši , částka, a z dlužného úroku ve výši , částka, . V rámci insolvenčního řízení žalovaný dne 26. 8. 2022 uhradil částku , částka, , kdy tato částka byla započtena na jistinu úvěru. Usnesením č. j. KSOS , spisová značka, -B-33 ze dne 30. 11. 2023 bylo oddlužení žalovaného zrušeno. Žalobkyně z tohoto důvodu požaduje po žalovaném zaplacení částky , částka, (, částka, – , částka, ) odpovídající dlužné jistině úvěru. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne 10. 1. 2024 k zaplacení dlužné částky, žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

4. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky , spisová značka, , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

10. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v , adresa, . Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

11. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

12. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů o příjmech, z prohlášení žalovaného a z lustrací v registrech dlužníků, na základě nichž řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ovšem toto tvrzení neprokázala. Žalobkyně zkoumala pouze příjmy žalovaného, které činily za poslední 3 kalendářní měsíce od 1. 12. 2018 do 28. 2. , částka, a za měsíc únor 2019 činil příjem žalovaného , částka, . Reálné měsíční výdaje žalovaného nebyly zkoumány vůbec, kdy žalobkyně sama stanovila životní výdaje žalovaného částkou , částka, měsíčně představující životní minimum. Pokud se týká nákladů na bydlení žalovaného, které žalovaný uvedl částkou , částka, měsíčně, představující nájemné + inkaso, tyto výdaje nebyly žalovaným nijak podloženy a jsou naprosto nereálné. Tato zjištění vedou soud k přesvědčení, že žalobkyně řádně nezkoumala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 256/2016 Sb.

13. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

14. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku , částka, a dosud uhradil částku , částka, . Žalovaný žalobkyni do dnešního nevrátil částku , částka, (, částka, – , částka, ), kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. V této části soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku , částka, .15. , adresa, k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem občanského soudního řádu jako třídenní, neboť ze spisu se nepodávají žádné skutečnosti, pro které by soud uložil žalovanému plnit v delší lhůtě nebo ve splátkách.

16. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku , částka, , jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně, která se domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky , částka, a přiznáno jí bylo , částka, , měla ve věci úspěch 81 % a žalovaný byl úspěšný z 19 %. Poměr úspěch – neúspěch pak činí 62 % ve prospěch žalobkyně. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , která sestává ze zaplaceného soudního poplatku , částka, , odměny advokáta za 3 úkony právní pomoci učiněné do podání žaloby po , částka, (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) a jeden úkon za , částka, za účast u jednání dle ustanovení § 7 a 11 za použití § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, 3 x režijní paušál po , částka, a jeden režijní paušál po , částka, dle § 13 odst. 3 a § 14b vyhlášky č. 177/96 Sb., cestovní náhradu za cestu , adresa, – , jméno FO, a zpět, tj. celkem , hodnota, km osobním vozidlem Volkswagen 3C, reg. zn. , SPZ, při kombinované spotřebě 4,1 l/100 km, ceně nafty , částka, /1l, sazba základní náhrady , částka, /1km, tj. celkem , částka, , náhradu za promeškaný čas dle § 14 vyhlášky č. 177/96 Sb. v platném znění za 4 půlhodiny po , částka, a 21 % DPH z částky , částka, , tj. , částka, . 100 % nákladů řízení tak představuje částku , částka, , z toho 62 % odpovídá částce , částka, . Soud tedy přiznal žalobkyni celkem na nákladech řízení částku , částka, .