14 C 327/2020

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní titul Ivanou Bačovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 22 755 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 998 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 7 757 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 757 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta se sídlem [adresa], náhradu nákladů řízení v částce 828,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 755 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 755 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 15. 2. 2019 úvěrovou smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě částky 15 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců a byl splatný ve 24 měsíčních splátkách. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 735 Kč. V rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Částka ve výši 15 000 Kč byla žalovanému zaslána na číslo účtu uvedené v úvěrové smlouvě [bankovní účet]. K uzavření úvěrové smlouvy může dojít pouze prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, [webová adresa] v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla, případně v mobilní aplikaci žalobkyně k tomu určené. Zájemce o uzavření smlouvy vyplní požadované údaje, po jejich vyplnění probíhá automatizovaný schvalovací proces. Pokud je žadateli žádost schválena, objeví se na internetových stránkách nebo v mobilní aplikaci text smlouvy a na telefonní číslo, které žadatel uvedl v žádosti, je zaslán podpisový SMS kód. Ve chvíli, kdy kód zadá na webové stránce [webová adresa], je smlouva uzavřena a následně je odeslána na e-mailovou adresu, která byla uvedena v žádosti – [email]. Při uzavírání první smlouvy je ověřena identita žadatele. V případě vyplacení úvěru na bankovní účet musí být klientem odeslána 1 Kč na bankovní účet žalobkyně, případně zaslán výpis z účtu, ze kterého je patrné, kdo je jeho majitelem. Protože jména žadatele o úvěr a vlastníka účtu, který byl uveden v žádosti o uzavření smlouvy, se shodovala, byla schválená výše úvěru převedena na účet žalovaného. Žalobkyně při uzavírání smlouvy hodnotila schopnost žadatele splácet, zkoumala, zda má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké závazky má, tyto hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Rovněž srovnává příjmy a výdaje žadatele o úvěr, které jsou povinnou položkou. Smlouvou byl sjednán poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, který urychluje poskytnutí úvěru na účet klienta. Žalovaný v tomto případě obdržel schválenou výši úvěru do 60 minut od ověření jeho identity. Jedná se o jednorázový poplatek. V případě, že by schválenou výši úvěru do 60 minut neobdržel, má možnost službu reklamovat a v případě uznané reklamace není již poplatek účtován. To vše je upraveno v části smlouvy„ expres výplata úvěru“. Smlouvou byl dále sjednán poplatek ve výši 99 Kč měsíčně za tzv. bezpečnou splátku. Poplatek ve výši 99 Kč umožňuje klientovi v případě nečekané životní události odložit splatnost úvěru o 30 dní, a to konkrétně z důvodů uvedených ve smlouvě. Bezpečnou splátku je možné využít dvakrát za trvání smlouvy. Poplatek se hradí měsíčně po celou dobu trvání smlouvy a je možné kdykoliv tuto službu ze strany klienta zrušit. Poplatky za bezpečnou splátku byly účtovány následovně: dne 15. 5. 2019 ve výši 99 Kč, dne 15. 6. 2019 ve výši 99 Kč, dne 15. 7. 2019 ve výši 99 Kč, dne 15. 8. 2019 ve výši 99 Kč a dne 2. 9. 2019 ve výši 99 Kč. Dále byl smlouvou sjednán poplatek ve výši 49 Kč měsíčně za SMS servis, kdy se žalobkyně zavázala zasílat žalovanému informace o každé důležité události prostřednictvím SMS na telefonní číslo, které uvedl ve smlouvě. Poplatky za SMS servis byly účtovány následovně: dne 15. 5. 2019 ve výši 49 Kč, dne 15. 6. 2019 ve výši 49 Kč, dne 15. 7. 2019 ve výši 49 Kč, dne 15. 8. 2019 ve výši 49 Kč a dne 2. 9. 2019 ve výši 49 Kč. Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru o jeden měsíc, tzv. korunovým odkladem, a to v souladu s ustanovením smlouvy. V tomto případě k prodloužení splatnosti dostačuje, pokud klient uhradí alespoň 1 Kč, případně více, ale ne více, než je výše měsíční splátky. Za takového prodloužení splatnosti je účtován poplatek ve výši 1 485 Kč. K prodloužení došlo na základě platby ze dne 15. 3. 2019, kdy byla uhrazena částka 1 Kč a dne 12. 4. 2019, kdy byla uhrazena 1 Kč. Jednotlivé platby byly započteny v souladu se splátkovým kalendářem, a to v následujícím pořadí: poplatek za on line platbu, poplatek za odklad splatnosti korunovým odkladem, jistina, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za SMS servis, poplatek za bezpečnou splátku, poplatek za expres výplatu, poplatek za výplatu v hotovosti, smluvní pokuta a jiné závazky, které vůči žalobkyni žalovaný má. Žalovanému byly účtovány účelně vynaložené náklady dne 20. 5. 2019 ve výši 100 Kč, dne 19. 6. 2019 ve výši 100 Kč, dne 15. 7. 2019 ve výši 100 Kč, dne 30. 8. 2019 ve výši 100 Kč a dne 2. 9. 2019 ve výši 130 Kč, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Dne 29. 8. 2019 byla žalovanému naúčtována smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dne 19. 6. 2019 smluvní pokuta ve výši 500 Kč vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky. Dne 10. 1. 2020 byla žalovanému účtována jednorázová smluvní pokuta ve výši 1 793 Kč, která byla vypočtena jako 10 % z nezaplacené jistiny úvěru a úroků. S ohledem na výše uvedené eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby pohledávku za žalovaným ve výši 22 755 Kč. Tato částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 14 998 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti korunovým odkladem ve výši 2 970 Kč, úroků v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 560 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 793 Kč. Příslušenství pohledávky představuje zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 22 755 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení.

2. V doplnění žaloby doručeném soudu dne 27. 1. 2021 žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru zjišťovala bonitu klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky. Takto z informací poskytnutých žalovaným žalobkyně zjistila, že žalovaný nemá žádné děti, je zaměstnancem s čistým měsíčním příjmem 18 200 Kč a výdaje na domácnost má 0 Kč. Dále žalobkyně prověřovala žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně tak má za to, že při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému na den 11. 3. 2021 se účastníci nedostavili, když právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil, žalovaný se nedostavil bez omluvy. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu).

4. Soud má za prokázané, že žalobkyně dne 15. 2. 2019 poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč na jeho účet č. [bankovní účet], a to na základě smlouvy ze dne 15. 2. 2019. Žalovaný se zavázal částku ve výši 15 000 Kč vrátit v pravidelných 24 měsíčních splátkách. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit, činila 20 640 Kč. V rámci smlouvy byl dohodnut úrok vyjádřený pevnou částkou, kdy první měsíc trvání úvěru nebude úročen, druhý až osmý měsíc bude úročen úrokem ve výši 49 Kč za každých zapůjčených 1 000 Kč. Roční úroková sazba se v tomto případě činila 49,10 %. Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, poplatek za prodloužení splatnosti o 30 korunovým odkladem ve výši 1 485 Kč, poplatek za online platbu ve výši 1 % z převáděné finanční částky. Součástí smlouvy je splátkový kalendář, ze kterého je patrno, že první splátka ve výši 1 467 Kč byla stanovena na 15. 3. 2019 a poslední splátka ve výši 773 Kč byla splatná dne 15. 2. 2021. Mezi stranami smlouvy bylo dále dohodnuto, že pro případ nedodržení termínu splatnosti úvěru je žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému účelně vynaložené náklady (100 Kč za upomínku), smluvní pokutu ve výši 500 Kč, jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a doplňkových služeb, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky a úrok z prodlení dle platného nařízení vlády. V případě, že žalovaný nedodrží podmínky splácení úvěru, může žalobkyně úvěr zesplatnit, mimo jiné v případě, že je žalovaný v prodlení s placením 2 a více splátek, nebo nezaplatil splátku déle než 3 měsíce (z úvěrové smlouvy ze dne 15. 2. 2019 a z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze sazebníku poplatků, z kalendáře splácení, z občanského průkazu žalovaného a jeho výpisu z účtu). Žalovaný na úvěr neuhradil žádnou částku. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil splátky řádně a včas, žalobkyně v souladu se smlouvou zesplatnila úvěr ke dni 2. 9. 2019 a vyzvala žalovaného ke splacení celého zůstatku úvěru ve výši 23 902 Kč do 14 dnů (z výzvy ke splacení úvěru ze dne 2. 9. 2019). Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 27 747,16 Kč představující jistinu ve výši 14 998 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti korunovým odkladem ve výši 2 970 Kč, úroků v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 560 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 793 Kč a úroků z prodlení ve výši 2 052,16 Kč (z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Výzvou ze dne 7. 8. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 25 695 Kč, a to nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání této výzvy (z předžalobní výzvy k plnění ze dne 7. 8. 2020). Ke dni vyhlášení rozsudku tak žalovaný dluží žalobkyni částku v celkové výši 22 755 Kč.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy ze dne 15. 2. 2019 částku 15 000 Kč. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců. Částku ve výši 15 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit ve 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a dalšími sjednanými poplatky. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil a žalobkyni neuhradil žádnou částku. Žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému nedostála své povinnosti řádně prověřit schopnost žalovaného úvěr splácet. <i>6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také OZ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 15. 2. 2019 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry nově potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně použitelné i režimu zákona č. 257/2016 Sb., neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji.

13. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Zejména je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Soudu přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem.

16. S odkazem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C – 679/18 a na články 8 a 23 směrnice 2008 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018).

17. V projednávané věci žalobkyně pouze tvrdila, ovšem neprokázala, že řádně prověřovala bonitu žalovaného, na základě čehož posoudila úvěruschopnost žalovaného, ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně soudu nepředložila žádné konkrétní důkazy o tom, že zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet a ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného (např. pracovní smlouvou, výplatnicemi, výpisem z účtu, nájemní smlouvou, doklady o SIPO apod.). Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že příjem žalovaného byl 18 200 Kč, jeho výdaje 0 Kč, což je jen velmi těžko uvěřitelné. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 257/2016 Sb.

18. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Proto plnění z titulu smlouvy (včetně sjednaných úroků, poplatků a smluvní pokuty) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

19. Žalovaný převzal od žalobkyně částku 15 000 Kč, do dnešního dne nevrátil žalobkyni částku ve výši 14 998 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. Soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 998 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Okresní soud vycházeje z právního názoru odvolacího soudu v obdobných věcech považuje za notorietu, že zásilka zaslaná prostřednictvím pošty, je doručena adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejím odeslání. V tomto případě výzva k plnění byla odeslána 2. 9. 2019 a byla v ní určena lhůta k zaplacení 14 dnů. Od 3. 10. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

20. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku 14 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 66 %, neúspěch měla v 34 %. Poměr úspěch – neúspěch tak činí 32 %. Soud tedy přiznal žalobkyni 32 % nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 138 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 755 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč 100 % nákladů řízení představuje částku 2 590 Kč, z toho 32 % činí 828,80 Kč.