18 C 85/2021
č. j. 18 C 85/2021-14
V PLATNOSTIOkresní soud v Novém Jičíně zamítl žalobu žalobkyně proti žalované, která se domáhala zaplacení částky za poskytnutou půjčku. Soud uznal, že smlouva o zápůjčce není platná, protože žalobkyně nedokázala řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Soud se opřel o § 9 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, podle nichž věřitel musí při poskytnutí úvěru prokázat odbornou péči. Žalobkyně se tedy o žalovanou částku bezdůvodně neobohatila, a proto soud žalobu zamítl.
Plný text
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl samosoudcem Mgr Jaroslavem Sosíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím
I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).
2. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne datum domáhala po žalované zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení a náhrady nákladů řízení. V žalobě tvrdila, že dne datum uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši částka. Žalovaná řádně zápůjčku nesplácela a vznikl jí proto na jistině a poplatku dluh ve výši žalované částky.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Po provedeném dokazování má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k podpisu smlouvy o zápůjčce dne datum, na jejímž základě žalobkyně zřídila žalované půjčku ve výši částka. Při výši zapůjčené jistiny částka se žalovaná zavázala věřiteli zaplatit celkem částku částka, což představuje jistinu částka a souhrnný poplatek ve výši částka. Žalovaná se zavázala uhradit dluh v 59 týdenních splátkách po částka a poslední splátce ve výši částka (ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, č. smlouvy číslo). Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když uhradila žalobkyni celkem částka. Žalobkyně žalovanou vyzvala k okamžité úhradě dluhu. Ke dni podání žaloby dluh žalobkyně vyčíslila na dlužnou jistinu ve výši částka (z platební historie účtu).
5. Žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalované.
6. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
7. Dle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Princip odpovědného úvěrování, potažmo ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen novelou citovaného zákonného ustanovení provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., a to zavedením sankce pro případ, kdy věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno, věřitel musí dodržet vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu spotřebitele, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad § 9 odst. 1 ZosÚ, že poskytovatel úvěru musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr (půjčku) a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru (půjčky) považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů spotřebitele vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
9. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018 řešil otázku rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy v oblasti posuzování úvěruschopnosti, když mimo jiné uvedl, že„ posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy nemůže vycházet jen z objektivizovaného hodnocení jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy, ale obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou jako obecný princip mají soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven neboli nikoliv“.
10. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla řádně a platně uzavřena předmětná smlouva z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy řádným neposouzením úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatele úvěru.
11. S ohledem na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 pak soud pro posouzení platnosti uzavřených úvěrových smluv a jejich případný rozpor s dobrými mravy analogicky použil podmínky uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26 a rozhodl proto, jak výše uvedeno z níže uvedených důvodů.
12. V daném případě žalobkyně poskytla žalované půjčku, přestože neměla nijak prokázánu úvěruschopnost žalované. Je tedy zřejmé, že schopnost žalované dluh splácet nebyla žalobkyní posouzena řádně a s odbornou pečlivostí. Jinak by žalobkyně musela dospět k závěru, že nemají dostatek podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalované.
13. S ohledem na výše uvedené pak si strany jsou povinny vrátit svá plnění (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalobkyně již obdržela od žalované částka. Za této situace s přihlédnutím k provedeným platbám je zřejmé, že tato plně kryje poskytnutou částku a žalovaná se tedy o žalovanou částku na žalobkyni bezdůvodně neobohatila.
14. Soud tedy žalobu v plném rozsahu zamítl, když dospěl k závěru, že smlouva mezi stranami nebyla uzavřena platně z důvodu, že žalobkyně nedostála odborné péče jako poskytovatel úvěru náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách a tuto odborně posoudit. Pečlivě a aktivně úvěruschopnost žalované nezjišťovala a neprověřovala s řádnou odbornou péčí, pročež nemohla učinit ani odpovídající závěr o její úvěruschopnosti. Nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, která odporuje dobrým mravům, jak dovodil Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018.
15. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně ve věci nebyla úspěšná a žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.