24 C 312/2021

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl samosoudcem JUDr. Ivanem Holubem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou údaje o zástupci pro zaplacení 115 825 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 115 825 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 000,19 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 187,81 Kč, úrok ve výši 19,03 % ročně z částky 115 825 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 115 825 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 41 176 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].</b> 1. Žalobou, došlou soudu dne 31. 7. 2021, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 115 825 Kč, představující dlužnou jistinu úvěru, kapitalizovaného úroku ve výši 6 000,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 187,81 Kč, úroku ve výši 19,03 % ročně z částky 115 825 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 115 825 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 13. 2. 2019, uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO] jako úvěrujícím na straně jedné (označovaným jako„ věřitel“) a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé (označovaným jako„ zákazník“), na základě které úvěrující poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 120 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 56,7 % ročně na dobu 36 měsíců, a žalovaný se zavázal vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v 36 měsíčních splátkách ve výši 7 498 Kč splatných vždy k 28. dni v měsíci v době od 28. 3. 2019 do 28. 2. 2022, když celková částka ke splacení ve výši 269 928 Kč sestávala z jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 120 000 Kč, úroku ve výši 131 928 Kč a administrativního poplatku ve výši 18 000 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 85,04 %. Úvěrující jako postupitel postoupil svou pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 2. 2019 na žalobce jako postupníka na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 10. 2021 namítal neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 13. 2. 2019, neboť úvěrující (věřitel) jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalovaný totiž v době uzavření smlouvy o úvěru splácel několik spotřebitelských úvěrů, hypoteční úvěr a úvěr ze stavebního spoření, přičemž celkové měsíční splátky přesahovaly částku 21 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v této době (únor 2019) osobou samostatně výdělečně činnou, neměl zajištěný pevný měsíční příjem a jeho příjem značně kolísal. Úvěr od žalobce použil na splácení stávajících úvěrů a doufal, že se mu v podnikání začne dařit. Následně pak začal mít také problémy v osobním životě, které skončily rozvodem jeho manželství. Žalovaný tvrdil, že mu vznikly následující závazky (s výší v únoru 2019) u následujících věřitelů: [právnická osoba] v říjnu 2017 ve výši 1 607 482 Kč s měsíční splátkou 5 888 Kč, [právnická osoba] v říjnu 2017 ve výši 728 474 Kč s měsíční splátkou 4 208 Kč, [právnická osoba] v únoru 2018 ve výši 362 415 Kč s měsíční splátkou 4 314 Kč, [právnická osoba] v dubnu 2018 ve výši 11 061 Kč s měsíční splátkou 1 383 Kč, [právnická osoba] v červenci 2018 ve výši 9 868 Kč s měsíční splátkou 3 307 Kč, [právnická osoba] v červenci 2018 ve výši 45 548 Kč s měsíční splátkou 2 027 Kč, celkem tedy splátky ve výši 21 172 Kč, a dále [právnická osoba] v březnu 2018 ve výši 8 684 Kč, kde měsíční splátka nebyla stanovena (úvěrový limit činil 10 000 Kč). Žalovaný dále (při jednání) namítal neplatnost úvěrové smlouvy také pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná sazba úroku z úvěru přesahovala 63 %, což je přibližně 7,5 krát více, než činila obvyklá úroková míra poskytovaná bankami ve výši 8,37 % ročně v této době.

3. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného ze dne 10. 11. 2021 na podané žalobě trval. K úvěruschopnosti žalovaného tvrdil, že z karty zákazníka ze dne 12. 2. 2019 vyplývá, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného z bankovních výpisů a faktur. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce dále v souvislosti s posouzením bonity, platební morálky a důvěryhodnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověřil osobu žalovaného v [anonymizováno] platebních informací (registr REPI). Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právního předchůdce žalobce odeslány do obchodního informačního systému právního předchůdce žalobce, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Žalovaný v kartě zákazníka dále uvedl, že je OSVČ, jeho měsíční příjem činí 38 000 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v kartě zákazníka. Žalovaný by se navíc v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobce dále vyjádřil názor, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. V tomto směru žalobce poukazoval na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, podle kterých„ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“ a„ má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře“. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priori nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta.

4. Při jednání žalobce na podané žalobě trval. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ke smírnému vyřešení sporu mezi účastníky nedošlo, přestože se o to soud pokusil.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 586 odst. 1 a 2 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odst. 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2).

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 1812 odst. 2 o. z., k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

15. Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Soud vzal za prokázané a po právní stránce věc posoudil tak, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a společností [právnická osoba], [IČO] jako úvěrujícím byla uzavřena dne 13. 2. 2019 písemná smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] dle ustanovení § 2395 o. z. Úvěrující jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným řádně posuzoval jeho úvěruschopnost jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných jak od žalovaného (ověření totožnosti, osobní údaje, druh bydlení), tak i z jiných zdrojů (insolvenční rejstřík, bankovní výpisy, vydané faktury, daňová přiznání za zdaňovací období roku 2017 a 2018, registr platebních informací REPI), když z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného (porovnáním jeho pravidelných měsíčních příjmů v celkové výši 38 000 Kč s pravidelnými měsíčními výdaji v celkové výši 18 410 Kč byl jako kladný rozdíl těchto příjmů a výdajů zjištěn použitelný příjem žalovaného ve výši 19 590 Kč měsíčně) vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (z karty zákazníka k žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 12. 2. 2019, z žalovaným vydaných faktur a z daňových přiznání žalovaného). Žalovaný sice při jednání předložil k důkazu společný výpis z Bankovního registru klientských informací (BRKI) a Nebankovního registru klientských informací (NRKI) ze dne 10. 10. 2019, ze kterého vyplynuly jím tvrzené údaje o dluhovém (splátkovém i nesplátkovém) zatížení v měsíci únoru 2019 u věřitelů: [právnická osoba] od října 2017 ve výši 1 607 482 Kč s měsíční splátkou 5 888 Kč, [právnická osoba] od října 2017 ve výši 728 474 Kč s měsíční splátkou 4 208 Kč, [právnická osoba] od února 2018 ve výši 362 415 Kč s měsíční splátkou 4 314 Kč, [právnická osoba] od dubna 2018 ve výši 11 061 Kč s měsíční splátkou 1 383 Kč, [právnická osoba] od července 2018 ve výši 9 868 Kč s měsíční splátkou 3 307 Kč, [právnická osoba] od července 2018 ve výši 45 548 Kč s měsíční splátkou 2 027 Kč, celkem tedy splátkové zatížení ve výši 21 172 Kč, a dále [právnická osoba] od březnu 2018 ve výši 8 684 Kč (nesplátkové zatížení s úvěrovým limitem 10 000 Kč), žalovaný však úvěrujícího o těchto skutečnostech před uzavřením smlouvy o úvěru prokazatelně neinformoval, neboť v rámci svých měsíčních výdajů v celkové výši 18 410 Kč uvedl pouze splátky zápůjček a úvěrů v celkové výši 6 000 Kč (tedy o 15 172 Kč měsíčně nižší), zároveň však z jeho daňového přiznání za zdaňovací období roku 2018 vyplynula výše čistého ročního zisku 492 265 Kč ročně, tedy přepočtený čistý měsíční zisk ve výši 41 022 Kč, takže i po korekci pravidelných měsíčních výdajů na celkovou výši 33 582 Kč by jako kladný rozdíl příjmů ve výši 41 022 Kč a výdajů činil použitelný (disponibilní) příjem žalovaného 7 440 Kč měsíčně (ze společného výpisu z BRKI a NRKI, z daňového přiznání žalovaného za zdaňovací období roku 2018). Na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 2. 2019 (dále též„ smlouva o úvěru“ nebo jen„ smlouva“) úvěrující společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 13. 2. 2019 převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] peněžní prostředky (jistinu úvěru) ve výši 120 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 56,7 % ročně na dobu 36 měsíců, a žalovaný se zavázal vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v 36 měsíčních anuitních splátkách ve výši 7 498 Kč splatných vždy k 28. dni v měsíci v době od 28. 3. 2019 do 28. 2. 2022, když celková částka ke splacení ve výši 269 928 Kč sestávala z jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 120 000 Kč, úroku ve výši 131 928 Kč a administrativního poplatku ve výši 18 000 Kč, když roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 85,04 %. V případě prodlení žalovaného se zaplacením příslušné splátky vzniklo úvěrujícímu podle čl. 5 smlouvy právo požadovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny s tím, že úvěrující byl podle čl. 5 smlouvy zároveň oprávněn prohlásit úvěr za splatný (ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 2. 2019, ze splátkového kalendáře a z potvrzení [právnická osoba] o provedení transakce). Vzhledem k tomu, že žalovaný dohodnuté splátky úvěru společnosti [právnická osoba] prokazatelně řádně a včas nezaplatil, když podle tvrzení žalobce uhradil celkovou částku 22 794 Kč, použitou na úhradu jistiny ve výši 4 175 Kč, úroku ve výši 16 819 Kč a administrativního poplatku ve výši 1 500 Kč, žalovaný dlužil úvěrujícímu částku 115 825 Kč, představující jistinu úvěru. Dopisem ze dne 26. 2. 2020 úvěrující vyzval žalovaného k dodatečné úhradě dlužných splátek zahrnutých v částce 60 284 Kč nejpozději ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy, když po marném uplynutí této lhůty dopisem ze dne 9. 4. 2020 prohlásil spotřebitelský úvěr za splatný ke dni 9. 4. 2020 jako celek a požádal žalovaného o úhradu dlužné částky, včetně jistiny úvěru ve výši 115 825 Kč, v dodatečné lhůtě do 10 dnů od doručení této výzvy (z výzvy k úhradě a z oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru). [právnická osoba] jako postupitel postoupila pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru [číslo] na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020 na žalobce jako postupníka a žalovanému oznámila postoupení pohledávky doporučeným dopisem ze dne 26. 8. 2020, podaným k poštovní přepravě dne 27. 8. 2020. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky s příslušenstvím nejpozději do 4. 1. 2021 doporučeným dopisem (výzvou před podáním žaloby) ze dne 20. 12. 2020, podaným k poštovní přepravě dne 21. 12. 2020 (ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2020, z podacího lístku ze dne 27. 8. 2020, z výzvy před podáním žaloby ze dne 20. 12. 2020 a z podacího lístku ze dne 21. 12. 2020). Protože žalovaný dosud nezaplatil, co dluží žalobci z titulu postoupené pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 13. 2. 2019, soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 115 825 Kč, představující jistinu úvěru, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 000,19 Kč, představujícím (nižší než ujednaný) úrok ve výši 19,03 % ročně z dlužné jistiny 115 825 Kč od 10. 4. 2020 (dne následujícího po zesplatnění úvěru) do 16. 7. 2020 (dne postoupení pohledávky), a s úrokem ve výši 19,03 % ročně z částky 115 825 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že v době od 10. 4. 2020 (dne následujícího po zesplatnění úvěru) do 16. 7. 2020 (dne postoupení pohledávky) žalovaný byl a od 17. 7. 2020 dosud je v prodlení se splněním jistiny ve výši 115 825 Kč, je povinen platit z nezaplacené jistiny úroky z prodlení ve výši 10 % ročně podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014, když výše kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 10. 5. 2020 do 16. 7. 2020 činí 2 187,81 Kč. Povinnost uloženou v rozsudku je třeba splnit v obecné lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen„ o. s. ř.“).

17. Soud se neztotožnil s námitkami žalovaného ohledně tvrzené (absolutní či relativní) neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele (viz výše) či rozporu sjednané zápůjční úrokové sazby 56,7 % ročně s dobrými mravy, dovozované z pouhého tvrzení či srovnání se zápůjčními úrokovými sazbami na trhu bankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, neboť v tomto konkrétním případě (ad hoc) se jedná o jiný segment trhu, protože úvěrující [právnická osoba] (postupitel) byl nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru, tedy neměl přístup do bankovních evidencí, ze kterých lze na základě informací v nich uvedených posoudit úvěruschopnost zákazníků mnohem lépe, takže byl odkázán z velké části na pravdivost a úplnost žalovaným poskytnutých informací. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že výše úroku (cena spotřebitelského úvěru) musí být stanovena tak, aby pokryla věřiteli náklady a přinesla mu alespoň přiměřený zisk. Krátkodobé spotřebitelské úvěry, týkající se relativně nízkých částek, nejsou bankami bez dalšího běžným zájemcům standardně poskytovány s ohledem na jejich nevýnosnost při dodržení nízké hladiny úroků, takže jsou poskytovány především mimobankovními subjekty, které mají v rámci daného segmentu trhu spotřebitelských úvěrů zásadní převahu nad bankami, což se však na druhé straně projevuje tím, že se zákazníky bývá sjednávána vyšší cena (úrok) tak, aby tato plnila svou shora uvedenou funkci. Konečně pak soud neshledal individuálně sjednanou zápůjční úrokovou sazbu 56,7 % ročně za rozpornou s příklady nepřiměřených (a tedy nemravných) ujednání vyjmenovaných přílohou Směrnice 93/13 EHS k čl 3 odst. 3, anebo demonstrativním výčtem § 1813 o. z., ve kterých takovéto ujednání, k němuž došlo mezi žalobcem a žalovaným, není popsáno. Sjednaný smluvní úrok tak nebyl nepřiměřený a nebyl ani v rozporu s kogentní úpravou ustanovení § 1812 a následujících o. z. Závěrem pak soud odkazuje příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 20 Cdo 1037/2019-296 ze dne 6. června 2019, kterým došlo k potvrzení závěrů uvedených v usnesení odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, kdy posledně uvedený soud v odůvodnění svého usnesení vycházel z případu, že:„ pokud byla protistraně výslovně známa délka trvání spotřebitelského úvěru (24 měsíců), výše měsíčních splátek (3 788 Kč), základní celková výše spotřebitelského úvěru (40 000 Kč), základní splatná celková částka (90 912 Kč), výpůjční úroková sazba úvěru (150,84 % p. a.) a předpokládaná výše procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) (150,83 %), lze mít za prokázané, že byl úrok z úvěru sjednán zcela srozumitelně a přehledně. Takto poskytnuté údaje jsou pak natolik srozumitelné, že povinná byla ve zmíněném případě schopna z nich pochopit ekonomickou výhodnost či nevýhodnost poskytovaného úvěru, případně ji porovnat s obdobnými produkty poskytovanými na trhu. Proto odvolací soud došel k závěru, že i za takto poskytnutých podmínek nemohla být předmětná úvěrová smlouva považována za neplatnou kvůli rozporu sjednané úrokové sazby s dobrými mravy, a to s ohledem na okolnosti, za jakých byla tato smlouva uzavřena.“ 18. Žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Uplatněné účelně vynaložené náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 634 Kč, mimosmluvní odměně advokáta za poskytování právních služeb ve výši 28 700 Kč podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 5 úkonů právní služby po 5 740 Kč (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění, žaloba, replika k vyjádření žalovaného a účast u jednání soudu), 5 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (1 500 Kč), a náhradě za DPH v sazbě 21 % z částky 30 200 Kč ve výši 6 342 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 41 176 Kč, které soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému zaplatit k rukám advokáta, zastupujícího žalobce, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení.