7 C 103/2023

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Silvií Slanou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 10 179 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnut.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 3 179 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 179 Kč od datum do datum a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 179 Kč od datum do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 794 Kč, k rukám Mgr. jméno jméno, advokáta se sídlem adresa, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobou, doručenou soudu dne datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 179 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 179 Kč od datum do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne datum mezi žalobkyní a společností právnická osoba jako původním věřitelem a postupitelem. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Dne datum uzavřel původní věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který měl být splacen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a s úrokem ve výši 207,12 Kč nejpozději do datum. Úvěr byl převeden z bankovního účtu úvěrujícího na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný žalobkyni k dnešnímu dni dlužnou částku neuhradil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a z úroku ve výši 207,12 Kč.

3. Usnesením, č. j. 7 C 103/2023-8 ze dne 11. 7. 2023, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila, zda a jakým způsobem posuzovala dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. K tomu žalobkyně v doplnění žaloby ze dne datum uvedla, že žalovaný byl původním věřitelem lustrován prostřednictvím nebankovních registrů a bankovních registrů, kdy byla zjišťována solventnost a platební morálka úvěrovaného. Dále úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu projevili souhlas. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Z nich vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli dne datum Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo C/326158, v níž se právnická osoba (jako úvěrující) zavázala poskytnout žalovanému (úvěrovanému) peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku, včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a úroku ve výši 207,12 Kč, vrátit úvěrující do datum (ze smlouvy číslo AC/326158 ze dne 12. 11. 2021). Žalovaný ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil. Písemnou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum (z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzýván písemnou předžalobní upomínkou ze dne datum (z předžalobní upomínky ze dne datum).

6. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku v platném znění (zák. č. 89/2012 Sb.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Předchůdkyně žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. příjmení je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne datum zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C – číslo (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

14. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

15. V projednávané věci žalobkyně k prověření úvěruschopnosti uvedla pouze obecná skutková tvrzení, která však nepodložila žádnými důkazy (výplatnicemi žalovaného, výpisy z účtu, nájemní smlouvou, doklady o nákladech na energie apod). Žádným způsobem neprokázala, že její právní předchůdkyně skutečně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládají citovaná ustanovení a že se zabývala majetkovou situací a reálnými příjmy a výdaji žalovaného. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.

16. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy (včetně poplatku) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

17. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku ve výši 7 000 Kč, kterou do dnešního dne nevrátil. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úrok žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. Proto soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od datum do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného, soud vycházeje z právní domněnky zakotvené v ustanovení § 573 Občanského zákoníku má za to, že zásilka (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, obsahující výzvu k plnění do 3 dnů), zaslaná prostřednictvím poštovních služeb, byla odeslaná dle podacího lístku téhož dne, tedy datum a doručena fikcí dne datum. Žalovaný byl povinen dle výzvy dlužnou částku uhradit do 3 dnů, tedy do pondělí datum. Ode dne následujícího po splatnosti, tj. od datum je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

19. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 7 000 Kč (jistina pohledávky), která představuje 69 % uplatněného nároku, neúspěšná byla ohledně částky 3 179 Kč (poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč + úroku ve výši 207,12 Kč), tedy z 31 % uplatněného nároku. Po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci jí soud přiznal 38 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, mimosmluvní odměny advokáta za poskytování právních služeb ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní výzva), náhrady hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21 % DPH z částky 900 Kč, ve výši 189 Kč Celkem náklady žalobkyně představují částku 2 089 Kč a z této částky soud přiznal žalobkyni 38 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 794 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Ostravě, písemně, trojmo. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, lze rozhodnutí vykonat.