7 C 103/2023

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Silvií Slanou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 10 179 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnut.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 3 179 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 179 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 179 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 794 Kč, k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> 1. Žalobou, doručenou soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 179 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 179 Kč od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] jako původním věřitelem a postupitelem. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Dne [datum] uzavřel původní věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který měl být splacen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a s úrokem ve výši 207,12 Kč nejpozději do [datum]. Úvěr byl převeden z bankovního účtu úvěrujícího na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný žalobkyni k dnešnímu dni dlužnou částku neuhradil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a z úroku ve výši 207,12 Kč.

3. Usnesením, č. j. 7 C 103/2023-8 ze dne 11. 7. 2023, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila, zda a jakým způsobem posuzovala dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. K tomu žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum] uvedla, že žalovaný byl původním věřitelem lustrován prostřednictvím nebankovních registrů a bankovních registrů, kdy byla zjišťována solventnost a platební morálka úvěrovaného. Dále úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu projevili souhlas. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Z nich vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] C/326158, v níž se [právnická osoba] (jako úvěrující) zavázala poskytnout žalovanému (úvěrovanému) peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku, včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a úroku ve výši 207,12 Kč, vrátit úvěrující do [datum] (ze smlouvy [číslo] AC/326158 ze dne 12. 11. 2021). Žalovaný ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil. Písemnou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzýván písemnou předžalobní upomínkou ze dne [datum] (z předžalobní upomínky ze dne [datum]).

6. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku v platném znění (zák. č. 89/2012 Sb.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Předchůdkyně žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C – [číslo] (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

14. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

15. V projednávané věci žalobkyně k prověření úvěruschopnosti uvedla pouze obecná skutková tvrzení, která však nepodložila žádnými důkazy (výplatnicemi žalovaného, výpisy z účtu, nájemní smlouvou, doklady o nákladech na energie apod). Žádným způsobem neprokázala, že její právní předchůdkyně skutečně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládají citovaná ustanovení a že se zabývala majetkovou situací a reálnými příjmy a výdaji žalovaného. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.

16. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy (včetně poplatku) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

17. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku ve výši 7 000 Kč, kterou do dnešního dne nevrátil. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úrok žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. Proto soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného, soud vycházeje z právní domněnky zakotvené v ustanovení § 573 Občanského zákoníku má za to, že zásilka (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], obsahující výzvu k plnění do 3 dnů), zaslaná prostřednictvím poštovních služeb, byla odeslaná dle podacího lístku téhož dne, tedy [datum] a doručena fikcí dne [datum]. Žalovaný byl povinen dle výzvy dlužnou částku uhradit do 3 dnů, tedy do pondělí [datum]. Ode dne následujícího po splatnosti, tj. od [datum] je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

19. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 7 000 Kč (jistina pohledávky), která představuje 69 % uplatněného nároku, neúspěšná byla ohledně částky 3 179 Kč (poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč + úroku ve výši 207,12 Kč), tedy z 31 % uplatněného nároku. Po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci jí soud přiznal 38 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, mimosmluvní odměny advokáta za poskytování právních služeb ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní výzva), náhrady hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21 % DPH z částky 900 Kč, ve výši 189 Kč Celkem náklady žalobkyně představují částku 2 089 Kč a z této částky soud přiznal žalobkyni 38 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 794 Kč.