7 C 129/2023

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Silvií Slanou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 200 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 200 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 457,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 340,13 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 711,19 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 511,19 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 8 711,19 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 200 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 457,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 340,13 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 711,19 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 8 711,19 Kč od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Tuto částku převzal žalovaný v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku, odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby, se žalovaný zavázal uhradit šedesáti týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně mohla od tohoto dne požadovat po žalovaném uhrazení celé zbývající dlužné částky. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni [datum] řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 8 711,19 Kč ode dne [datum] až do zaplacení dále úrokem ve výši 24,57 % ročně, sjednaným v čl. 1 smlouvy (resp. na základě rozhodnutí žalobkyně úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami ve smlouvě sjednána). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil částku ve výši 6 800 Kč, z toho na jistinu 1 288,81 Kč, na úrok 2 000 Kč, na poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 511,19 Kč. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 711,19 Kč a dlužného poplatku ve výši 2 488,81 Kč. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

3. Usnesením č. j. 7 C 129/2023-10 ze dne 31. 8. 2023 byla žalobkyně vyzvána, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení písemně doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, zda a jakým způsobem posuzovala a prověřovala podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného splácet tvrzený úvěr.

4. K tomu žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum] uvedla, že žalovaný v Kartě zákazníka ze dne [datum] uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou jako skladník, u zaměstnavatele [právnická osoba], jeho čistý příjem činí 11 601 Kč. Měsíční výdaje žalovaného činily 8 000 Kč a skládaly se z výdajů na bydlení ve výši 3 000 Kč (nájem, inkaso, energie) a z osobních výdajů (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 5 000 Kč. Použitelný příjem žalovaného tedy činil 3 601 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně si současně s veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly odeslány do obchodního informačního systému, který obsahuje skóringový model, zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částky vyhodnotil. Právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečný příjem k úhradě týdenní splátky ve výši 300 Kč. Na základě takto provedeného odborného posouzení dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinný. Soud věc projednal bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť měl náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin.

6. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným (jako zákazníkem), byla dne [datum] uzavřela Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na základě které společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku ve výši 18 000 Kč, z čehož částka 8 000 Kč představovala souhrnný poplatek, zahrnující úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč. Žalovaný měl plnit v 60týdenních splátkách po 300 Kč, poslední splátka měla být zaplacena dne [datum]. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že převzal částku 10 000 Kč od společnosti [právnická osoba]. Dle smlouvy činila úroková sazba 32,15 % ročně a byla pevná pro celou dobu trvání smlouvy (žalobkyně, na základě svého rozhodnutí požadovala úrok v nižší sazbě, tj. ve výši 24,57 % ročně). RPSN činila 206,15 % (ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]). Žalobkyně předložila k této smlouvě zákaznickou kartu, kde žalovaný uvedl, že pracuje jako skladník u zaměstnavatele [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 11 601 Kč. Pracovní smlouvu měl uzavřenou na dobu určitou. Měsíční výdaje žalovaného činily 8 000 Kč (3 000 Kč výdaje na bydlení + 5 000 Kč osobní výdaje). K ověření měl žalovaný předložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu od zaměstnavatele a čestné prohlášení. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by zaplatil jinou část pohledávky, než kterou tvrdila žalobkyně, tj. částku ve výši 6 800 Kč [právnická osoba] oznámila žalovanému, že pohledávku ze smlouvy postoupila žalobkyni a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení výzvy (z oznámení o postoupení ze dne [datum] a z podacího lístku). Dne [datum] byl žalovaný vyzýván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, do dnešního dne dlužnou částku neuhradil (z předžalobní upomínky ze dne [datum], z podacího lístku).

7. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku v platném znění (zák. č. 89/2012 Sb.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C – [číslo] (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

17. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

18. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Z předložených důkazů soud zjistil, že zkoumala pouze příjmy žalovaného, které dosahovaly částky 11 600 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje, vycházela úvěrující toliko z údajů, jež sám žalovaný uvedl v kartě zákazníka, které nijak neprověřovala. Celkové výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně, uvedené žalovaným, se jeví soudu jako nereálné. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž nezjišťovala, zda má žalovaný jiné závazky, netvrdila ani neprokazovala, zda prováděla lustraci dlužníků v registrech. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že žalovaný měl nesplacený závazek u společnosti [právnická osoba], která mu dne [datum] poskytla zápůjčku, kterou se žalovaný zavázal splácet ve 45týdenních splátkách po 236 Kč. Žalovaný závazek nesplatil a žalobkyně pohledávku po žalovaném vymáhala v soudním řízením, vedeném pod spisovou značkou 13 C 278/2021. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.

19. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

20. Soud vypočetl výši bezdůvodného obohacení tak, že od částky 10 000 Kč, kterou žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel, odečetl částku, kterou dle tvrzení žalobkyně zaplatil, tedy částku 6 800 Kč. Žalovaný do dnešního dne nevrátil žalobkyni částku 3 200 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. V této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 200 Kč od [datum] do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo dle podacího lístku odesláno žalovanému téhož dne a obsahovalo výzvu k zaplacení do 10 dnů. Výzva byla doručena dle zákonné fikce třetí pracovní den, tj. [datum], žalovaný měl pohledávku zaplatit nejpozději do [datum] a ode dne následujícího, tj. od [datum] je v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

22. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku 3 200 Kč, se zákonným úrokem z prodlení, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci byl úspěch žalobkyně ve sporu méně než poloviční, žalovanému podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly. Z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.